Zapomenuté knižní poklady. Plácido Domingo: Mých prvních čtyřicet let

Plácido Domingo (narozen 21. ledna 1941) je široké veřejnosti znám jako jeden ze Tří tenorů. Účinkování v tomto pěveckém triu však představovalo jen jednu epizodu z jeho plodného uměleckého života – již od dětských let vystupoval s rodiči v zarzuelách, kromě zpěvu studoval také hru na klavír a dirigování, účinkoval v činohrách i v muzikálu, poté se začal věnovat opeře, zpíval na světových jevištích, kde spolupracoval se světoznámými dirigenty, řediteloval operním domům ve Washingtonu a v Los Angeles, založil soutěž Operalia pro mladé pěvce, v novém tisíciletí přešel k barytonovým rolím a průběžně se věnuje také dirigování (nejspíš zbytečně, ale přesto pro pořádek připomínám, že právě v těchto dnech diriguje Domingo v pražském Stavovském divadle dvě představení Dona Giovanniho v rámci oslav dvoustého třicátého výročí premiéry této Mozartovy opery). Přímo na stránkách portálu Opera Plus najdete pěkný a podrobný přehled Domingovy hudební kariéry v článku Mojmíra Weimanna k pěvcovým pětasedmdesátinám Když odpočívám, rezavím (zde).

„Všichni lidé, kteří udělali něco vynikajícího, něco skutečně vynikajícího, by měli, pokud jsou čestní a poctiví, svůj vlastní život popsat sami. Této choulostivé věci by se však neměli ujímat před svým čtyřicátým rokem.“ Těmito slovy kdysi zahájil svou autobiografii Benvenuto Cellini a hodí se i jako charakteristika Domingovy autobiografické knihy, k jejímuž sepsání pěvce těsně před jeho čtyřicetinami vybídl dirigent a spisovatel Harvey Sachs, který mu posléze pomohl dát tento životopis dohromady. Kniha dokumentuje soukromou i profesionální stránku Domingova života. Plácido Domingo v ní vypráví o své cestě ke zpěvu, o svých rolích, o hudební profesionalitě, o spolupráci se slavnými pěvci, dirigenty i producenty a o běžném životě operního divadla. Popisuje, jak pracují čtyři největší operní scény (La Scala, Vídeňská státní opera, Metropolitní opera a Královská opera Covent Garden). Pojednává i o vokálních cvičeních, nahrávací technice a také o svých plánech na založení operní školy. Kniha je ilustrována černobílými fotografiemi a najdeme v ní také téměř úplný seznam Domingových představení do jara roku 1983 a přehledný soupis jeho diskografie. V českém překladu Zlaty Kufnerové knížku vydalo pražské Nakladatelství Dita v roce 1995 (podle informací na přebalu měla v následujícím roce 1996 vyjít druhá Domingova kniha, pokračování životopisu s názvem Po padesátce, nakonec k tomu však nedošlo).

Než budete mít možnost začíst se do Domingovy inteligentní zpovědi (najdete ji v knihovnách i antikvariátech), nabízím krátkou ochutnávku.

Hudební prazážitky…

„O mé rané vnímavosti k hudbě se vypráví rodinná příhoda, týkající se matčina bratra Franciska, který byl mým kmotrem. Strýc Francisco, jemuž jsme říkali Paco, byl velký muž, hodně kouřil, a když mě matka přebalovala, stával prý občas poblíž, cpal si tabák do dýmky a zpíval španělskou píseň: Levántate, morenito, levántate resalao (Probuď se, snědý chlapečku, probuď se a buď čilý). Nevím, zda ten text nebo strýcův hlas měly vliv na uvolnění určitých svalů, ale několikrát jsem mu ten čerstvý tabák znehodnotil. Byla to zřejmá reakce na hudbu, nechť však jiní rozhodnou, zda pozitivní, či negativní.“

První role na „velkém“ jevišti – v muzikálu My Fair Lady v Mexiku

„Ač se to může zdát neuvěřitelné, My Fair Lady se hrála denně a v neděli dokonce dvakrát. Neměli jsme jediný den volna. Celkově jsem bez přestávky zpíval ve sto osmdesáti pěti představeních. Pokud člověk hraje či zpívá totéž celé měsíce, začne mu to jít na nervy, a tak si vymýšlí různé žertíky, které by tu jednotvárnost zpestřily. Někomu se podstrčí židle se zlomenou nohou, takže spadne na zem, jinému se zase zaklepá na dveře šatny, a když dotyčný otevře, chrstne se na něj voda přesně ve chvíli, kdy má jít na jeviště. Jednou jsme namočili falešný knír Jorge Lagunese (tenorista, který zpíval roli učitele maďarštiny Karpathyho) do chemického roztoku, takže páchl po výkalech. Kolegové, kteří s ním měli na scéně dialog, proto změnili část textu, místo ,ten odporný Maďar‘ říkali ,ten smradlavý Maďar‘. Na všechny došlo. Také jsem býval častou obětí. Abych vypadal jako opravdový ochlasta, nosil jsem ošklivé, potrhané šaty a boty, ale během představení jsem se musel převlékat do elegantních šatů a bot, protože jsem zpíval také ve sboru. Když jsem se jednou večer začal přezouvat, zjistil jsem, že mi boty přibili k podlaze – každou pěti hřebíky!“

První Otello v Hamburku

„Zpívat Otella ve čtyřiatřiceti letech bylo pro mne riskantní, neboť jsem se řídil vlastním instinktem, jak si uchovat zdravý hlas a schopnosti, v rozporu s varováním odborníků. Mé poslední představení před prvním Otellem byla Bohéma v Hamburku […] Rolf Liebermann veřejně prohlásil: ,Natahujte uši a poslouchejte Plácida, protože tohle zřejmě bude jeho poslední Bohéma.‘ Chtěl tím říct, že nadcházející Otello mi zničí hlas.

Premiéra pro mne byla silným citovým zážitkem. Všechno probíhalo skvěle, obecenstvo i novináři reagovali s obrovským nadšením. Celkem jsem zpíval pět představení, přičemž jsem měl mezi druhým a třetím na programu Tosku, abych si ověřil, jak bude můj hlas reagovat. Během opery Tosca, kterou dávali pátého října na svátek svatého Plácida, jsem vykřikl ,Vittoria, vittoria!‘, udělal jsem svůj obvyklý dramatický úklon – a přistál jsem na nose. Když jsem dopadl na podlahu, ošklivě to chřuplo, a já jsem brzy zjistil, že mám pod tváří louž krve. Bolelo to sice, ale já jsem představení dokončil. Jen jsem se velice bál, aby se mi nějakou změnou v nosní dutině trvale nezměnila zvučnost hlasu. Naštěstí to dopadlo dobře. […]

Otello mne nepoškodil vokálně ani jinak, naopak, postupně mi umožnil objevovat nové způsoby, jak zpívat, což mi značně usnadňovalo zbytek repertoáru.“

O dirigování a Donu Giovannim

„Symfonická hudba, nejvyšší meta většiny dirigentů, je podle mého názoru pro dirigování technicky snazší než opera. Ačkoli symfonickou hudbu miluji, myslím, že se budu cítit líp při dirigování opery, budu si víc vědět rady, jak zkrotit ty splašené koně, scénu a orchestr, kteří často během představení táhnou každý jinam. Jako dirigent se budu chtít soustředit na repertoár, který mi byl blízký jako pěvci – na Verdiho, Pucciniho a na pár dalších, ale kromě toho bych rád dirigoval také Wagnera, Rossiniho a Mozarta, především Dona Giovanniho, ale který dirigent ne?“

Pěvec – sportovec

„Většina sportovních nadšenců ví, jaké utrpení člověk zakouší, když se má hrát důležitý zápas, který vysílá televize. Při mém odjezdu z Moskvy mne čekal dvanáctidenní pobyt v Hamburku, během něhož jsem měl zpívat v pěti operách. V těch dnech se tam v roce 1974 zároveň konalo mistrovství světa v kopané. Na konci představení Aidy jsem chtěl odejít z divadla co nejrychleji, abych mohl sledovat utkání dvou německých států. Když jsem naposledy vyšel na jeviště, abych se uklonil, naznačil jsem drobným gestem, co mám na mysli, a obecenstvo to přijalo pobaveně a se sympatiemi. […] Třicátého června se konal dvouprogram Sedlák kavalír – Komedianti, v němž jsem vystupoval jen v jeho druhé části. A zatímco obecenstvo sledovalo Sedláka kavalíra, já sledoval fotbalové utkání. Když jsem pak v Komediantech zpíval ‚Un grande spettacolo a ventitre ore‘ (Velké představení v jedenáct večer), místo abych zvedl obvyklou kartu, na níž bylo napsáno ‚11 večer‘, měl jsem na ní ‚4 : 3‘, a tím jsem obecenstvu sdělil, že Německo porazilo Švédy.“

Úvahy o budoucnosti

„Občas si kladu otázku, jak bude pro mě těžké opustit jeviště, až nadejde čas. Rozhodně nechci patřit k pěvcům, o nichž si lidé říkají: ,Proboha, on ještě zpívá! To nemá žádnou soudnost?‘ Dovedu si představit, jak bych po patnácti letech vypadal v hudební komedii – kdybych například zpíval roli profesora Higginse ve španělské verzi My Fair Lady, kterou mám rád, anebo jiné klasické role tohoto žánru. Věřím však, že bych své plány se školou [pozn.: pěveckou] neměl aktivovat, dokud mne ta posedlost jevištěm úplně nepřejde. Pak budu moci svůj čas rozdělit mezi dirigentský pult a školu. Už se na to těším.“

Od vydání vzpomínkové knihy Mých prvních čtyřicet let uplynula už víc než tři desetiletí. „Posedlost jevištěm“ Plácida Dominga zatím nepřešla – naštěstí…

Příští týden se v Zapomenutých knižních pokladech můžete těšit na dalšího ze slavných Tří tenorů – tentokrát to bude José Carreras.

(pokračování)