Zapomenuté opery podle slavných literárních předloh (1)

Vedle řady oper vzniklých podle slavných literárních předloh, které mají své místo v divadelním repertoáru stálé (například Verdiho Macbeth, Don Carlos, Othello a Falstaff, Gounodův Faust a Romeo a Julie, Massenetův Werther a další a další), existuje i mnoho takových, jimž ani slavná předloha trvalý zájem publika a operních domů nezajistila, upadly v částečné či úplné zapomnění a uváděny či nahrávány jsou sporadicky nebo vůbec. Pojďme si alespoň některé z nich připomenout.

Chrám Matky Boží v Paříži
Proslulý román Victora Huga Chrám Matky Boží v Paříži vyšel poprvé v roce 1831 a velmi brzy zaujal také operní skladatele. První adaptací byla už v roce 1836 opera La Esmeralda, k níž libreto napsal sám Victor Hugo (jako své jediné operní libreto) a hudbu složila Louise-Angélique Bertinová (1805–1877), francouzská skladatelka a básnířka. Opera měla premiéru v Théâtre de l’Académie Royale de Musique, neměla však úspěch a skladatelka se již o další operu nepokusila. V roce 1847 napsal operu Esmeralda ruský skladatel Alexandr Dargomyžskij (1813–1869). Další operu zkomponoval v roce 1864 americký skladatel William Henry Fry (1813–1864); premiéru měla ve Filadelfii. V roce 1883 měla v londýnském Theatre Royal, Drury Lane premiéru další opera Esmeralda na anglické libreto Thea Marzialse a Alberta Randeggere podle Hugova románu; hudbu složil anglický skladatel Arthur Goring Thomas (1850–1892). Ani jedna z těchto oper se však v repertoáru trvaleji neusídlila. Ačkoli se bohužel také nijak často nehraje, nejznámější operní adaptací Hugova Chrámu Matky Boží v Paříži je opera Franze Schmidta (1874–1939) Notre Dame. Premiéru měla ve vídeňské Dvorní opeře 1. dubna 1914 a publikum bylo tehdy nadšené. Od poloviny 20. století se však už na jevištích objevuje jen zřídkakdy. (Blíže jsme o Schmidtově opeře psali zde.)

Paní Bovaryová
Nejslavnějším románem dalšího francouzského klasika Gustava Flauberta je Paní Bovaryová z roku 1857. Příběh mladé ženy, která se provdá za venkovského lékaře, ale jíž nuda v manželství a na venkově a zcela zničené romantické představy o lásce doženou nejprve k dvojí nevěře a nakonec až k dluhům a k sebevraždě, kupodivu zlákala operního skladatele až o sto let později. Námětu se ujal francouzský skladatel Emmanuel Bondeville (1898–1987), mimochodem rodák z Rouenu, kde se narodil i Flaubert. Opera Madame Bovary měla premiéru v pařížské Opéra-Comique 1. června 1951. Bondeville byl v letech 1949–1951 ředitelem tohoto operního domu. Jeho Paní Bovaryová se ale neujala, i sám skladatel je málo známý. V roce 1974 měla v Rouenu premiéru další jeho opera na slavný námět, Antonius a Kleopatra.

Salambo
Flaubertův druhý slavný román Salambo (1862), odehrávající se ve starověkém Kartágu, lákal skladatele víc. Už v letech 1863–1866 pracoval na operní Salambo ruský skladatel Modest Petrovič Musorgskij (1839–1881), nikdy ji však nedokončil. Libreto si podle románu napsal sám, použil ale i verše řady ruských básníků, například Vasilije Žukovského nebo Apollona Majkova. Z plánované čtyřaktové opery zkomponoval šest čísel, která se uvedení dočkala v roce 1983 v neapolském Teatro di San Carlo; revidoval a editorem byl Zoltán Peskó. Kolem roku 1906 se stejným námětem zabýval další ruský skladatel, Sergej Rachmaninov (1873–1943). Nenašel však vhodného libretistu a myšlenku opustil, když jeho žena a dcera vážně onemocněly.

Operního zpracování se Salambo dočkala od skladatelů V. Fornariho (1881), Niccolò Massy (1886), Alfreda Cuscinà (1931) a Veselina Stojanova (1940), o těch je však málo informací. Větší zájem ve své době vzbudila Salambo málo známého francouzského skladatele a hudebního kritika Ernesta Reyera (1823–1909). Libreto k pětiaktové opeře napsal známý libretista Camille du Locle. V Paříži operu odmítli, a tak se premiéra uskutečnila v roce 1890 v Bruselu v Théâtre Royal de la Monnaie. Byla úspěšná a operu pak uvedli v New Orleansu (1900), v Metropolitní opeře v New Yorku (1901) a v Paříži (1892). Později se hrála už jen výjimečně, například v Paříži v roce 1943 a v Marseille v roce 2008.

V roce 1929 se Salambo ujal rakouský skladatel a hudební teoretik Josef Matthias Hauer (1883–1959). Berlínskou premiéru dirigoval v roce 1930 Otto Klemperer. V roce 1983 byla hodinová opera o sedmi obrazech na skladatelovo libreto uvedena koncertně ve Vídni a z tohoto provedení vznikl záznam, který vyšel v roce 1998 na CD na labelu Orfeo; Radio Symphonie Orchester Wien diriguje Lothar Zagrosek a titulní roli zpívá Susan Roberts.

Pro zajímavost: Ve slavném filmu Občan Kane (1941) režiséra Orsona Wellese, který je považován za jeden z nejlepších filmů všech dob, se mluví o opeře podle Salambo, v níž zpívala manželka hlavní postavy Susan Kane a jejíž výkon kritici strhali; ve filmu zní dokonce árie Salambo, kterou složil slavný filmový skladatel Bernard Herrmann, autor hudby k Občanu Kaneovi. A ještě doplním, že poměrně nedávno se Salambo dočkala ve Francii nové operní podoby, jíž se ujal skladatel Philippe Fénelon (nar. 1952); jeho tříaktová Salambo na libreto, které napsal ve spolupráci s Jeanem-Yvesem Massonem, měla premiéru v roce 1998 v pařížské Opeře, dirigoval Gary Bertini a režii měla Francesca Zambello.

Kartouza parmská
Stendhalova Kartouza parmská, proslulý román z roku 1839, se operní verze dočkala přesně o sto let později. Libreto napsal Armand Lunel a hudbu složil Henri Sauguet (1901–1989). Čtyřaktová opera La Chartreuse de Parme měla premiéru 16. března 1939 v pařížské Opeře a představení se třemi pauzami trvalo přes pět hodin. Opera byla vnímána jako skladatelovo nejdůležitější dílo, ale součástí repertoáru se nikdy nestala. Sauguet ji později zkrátil a zrevidoval, v roce 1968 byla uvedena v Grenoblu u příležitosti zimní olympiády, v roce 2012 ji uvedli v Marseille.

Cyrano z Bergeracu
Lákavým námětem byla i slavná veršovaná romantická hra Cyrano z Bergeracu francouzského dramatika Edmonda Rostanda. Směs komedie a tragédie, zvláštní milostný trojúhelník básníka Cyrana, jehož hyzdí obří nos, krásné preciózky Roxany a krasavce Kristiána, který však básnické nadání postrádá, měla premiéru v roce 1897 a od té doby neopouští světová jeviště. Hercům, především v roli Cyrana, nabízí nádherné příležitosti a vzletný básnický jazyk, divákům romantiku, dobrodružství, smích i slzy. Úspěšná hra, odehrávající se v Paříži kolem roku 1640, proto neunikla ani operním skladatelům; žádná z operních podob Cyrana se však nikdy příliš neujala, na rozdíl od hry samotné a jejích několika filmových adaptací, z nichž nejlepší je ta s Gérardem Depardieuem z roku 1990.

Již dva roky po premiéře Rostandovy nesmrtelné hry, tedy v roce 1899, bylo uvedeno neúspěšné operetní zpracování od amerického skladatele Victora Herberta (1859–1924) na anglické libreto Harryho B. Smithe. Také první operní verze Cyrana je na anglické libreto. Napsal ho William James Henderson a hudbu složil americký skladatel a dirigent německého původu Walter Damrosch (1862–1950). Jeho čtyřaktová opera Cyrano měla premiéru 27. února 1913 v Metropolitní opeře v New Yorku. Publikum ji přijalo, ale kritika ne. Naposledy se hrála ve skladatelem revidované verzi v roce 1941 v Carnegie Hall, šlo o koncertní provedení.

Přece jen známější a úspěšnější je opera Cyrano de Bergerac italského skladatele Franca Alfana (1875–1954), který je známý hlavně tím, že v roce 1926 dokončil Pucciniho Turandot. Alfano skládal Cyrana na francouzské libreto Henriho Caïna, ale při premiéře 22. ledna 1936 v Římě byl použit italský překlad. Dirigoval Tullio Serafin. Ještě téhož roku 29. května byla opera ve francouzštině uvedena v pařížské Opéra-Comique. Kritika dílo shledala příliš melodramatickým a nijak zvlášť se Alfanova opera neujala. Až po roce 2000 vzbudila pozornost, když ji v roce 2005 uvedli v americké premiéře v Metropolitní opeře s Plácidem Domingem v titulní roli a pak znovu na stejné scéně v roce 2017 s Robertem Alagnou. S ním existuje i záznam na DVD z provedení Cyrana v Montpellier v roce 2003. Záznam na DVD s Domingem existuje také, a to z představení ve Valencii v roce 2007. Kromě toho existují i dvě nahrávky na CD (z roku 1975 živě z Turína a z roku 2002 živě z německého Kielu).

Dodejme ještě, že podle Rostandova Cyrana vznikly i další dvě opery v době poměrně nedávné. Estonský skladatel Eino Tamberg (1930–2010) složil operního Cyrana v roce 1974 na libreto v estonštině od Jaan Krosse. A americký skladatel David DiChiera (1935–2018) uvedl operu Cyrano na anglické libreto Bernarda Uzana v roce 2007 v Michigan Opera Theatre.

Don Quijote
Největším dílem španělské literatury a jedním z největších románů literatury světové je Důmyslný rytíř don Quijote de la Mancha Miguela de Cervantese, který vyšel ve dvou dílech v letech 1605 a 1615. Ani toto veledílo neuniklo pozornosti operních skladatelů, přičemž vedle známé a občas uváděné verze Julese Masseneta z roku 1910 (Don Quichotte na francouzské libreto Henriho Caïna) existuje i řada dalších, daleko méně známých či zapomenutých; nemluvě o řadě baletů (nejznámější je na hudbu Ludwiga Minkuse z roku 1869) či broadwayském muzikálu Man of La Mancha (Muž z La Manchy, 1965).

Vezměme to stručně: Hamburk 1690 – Der irrende Ritter Don Quixotte de la Mancia, libreto Hinrich Hinsch, hudba Johann Philipp Förtsch. Vídeň 1719 – Don Chisciotte in Sierra Morena, tragikomická opera Francesca Bartolomea Contiho. Hamburk 1761 – Don Quichotte auf der Hochzeit des Comacho, opera (serenata) Georga Philippa Telemanna podle jedné epizody z románu. 1769 – Don Chisciotte della Mancia, opera Giovanniho Paisiella. Vídeň 1770 – Don Chisciotte alle nozze di Gamace, opera Antonia Salieriho podle stejné epizody jako opera Telemannova. 1770 – Don Chisciotte, opera buffa od Niccolò Piccinniho. Řím 1777 – Il curioso indiscreto, opera Pasquale Anfossiho podle kapitol 33 a 34, později v revidované verzi uvedeno ve Vídni v roce 1783 a 1785; tato verze obsahuje i několik árií od W. A. Mozarta. Olešnice v Polsku 1795 – Don Quixote der Zweyte, opera Carla Ditterse von Dittersdorf. 1827 – Die Hochzeit des Camacho, raná opera Felixe Mendelssohna-Bartholdyho podle stejné epizody jako opera Telemannova. 1830 – Don Chisciotte alle nozze di Gamaccio, opera Saveria Mercadanta. Řím 1833 – Il furioso all’isola di San Domingo, opera Gaetana Donizettiho podle příběhu Cardenia a Lucindy z prvního dílu Dona Quijota. 1861 – Don Quijote, zarzuela Francisca Asenja Barbieriho.

Snoubenci
Historický román Snoubenci italského spisovatele Alessandra Manzoniho je nejdůležitějším dílem italské literatury 19. století. Poprvé vyšel v roce 1827 a v jazykově upravené verzi pak v roce 1842. Odehrává se v severní Itálii v letech 1628–1631 na skutečném historickém pozadí, za třicetileté války a za španělské nadvlády; v roce 1827 i později jej však Italové četli jako obžalobu rakouského panství, takže významně podpořil italské risorgimento, tedy zápas o sjednocení Itálie. Zároveň významně ovlivnil moderní italský jazyk. Román se dočkal dvou operních zpracování kolem poloviny 19. století, ještě za Manzoniho života. Manzoni zemřel v roce 1873 a právě na jeho památku složil Giuseppe Verdi své monumentální Requiem, uvedené o rok později 22. května, přesně v den prvního výročí spisovatelovy smrti.

Snoubenců se nejprve ujal italský skladatel Amilcare Ponchielli (1834–1886), dnes známý jen svojí operou La Gioconda. Snoubenci (I promessi sposi) byli jeho první operou, složil ji ve 22 letech. Čtyřaktové dílo mělo premiéru v roce 1856 v Teatro Concordia v Cremoně. V roce 1872 skladatel provedl revizi a tato verze byla uvedena v milánském Teatro Dal Verme. Do běžného repertoáru ale navzdory slavné předloze, kterou zná a čte v Itálii každý (nebo by aspoň měl), nepronikla. To samé se stalo i opeře na stejný námět, kterou o desetiletí později složil další Ital, Errico Petrella (1813–1877). Tento operní skladatel byl ve své době celkem úspěšný, ale brzy po smrti upadl v zapomnění a dnes se hraje jen zcela výjimečně, což platí i o jeho Snoubencích z roku 1869, kteří měli premiéru v Teatro Sociale di Lecco.

Quo vadis
Nejslavnější román Henryka Sienkiewicze, prvního polského, ale i slovanského nositele Nobelovy ceny za literaturu (1905), vyšel v roce 1896 a rázem se stal světovým bestsellerem. Jeho čtenářská obliba trvá dodnes. Příběh o prvních křesťanech a jejich pronásledování v Římě, jemuž panuje císař Nero, důležitá postava románu, stále uchvacuje – také filmaře. V románu vystupuje též „arbiter elegantiarum“ Petronius, Neronův osobní přítel. Tento římský patricij a prokonzul je označován za autora Satirikonu. Hlavní dějovou zápletku tvoří milostný příběh Petroniova synovce Marka Vinicia a křesťanky Lygie. Román vrcholí požárem Říma, který nechal zapálit císař, ale obviní z toho křesťany. Ti jsou krutě mučeni v římské aréně. Zamilované dvojici se podaří zachránit se, zatímco Petronius je donucen spáchat sebevraždu. Tu spáchá po svém sesazení z trůnu a vyhnání z Říma i císař Nero. No řekněte, není to námět pro operu?

Skutečně to netrvalo dlouho a opera Quo vadis vznikla. Složil ji francouzský operní skladatel Jean Nouguès (1875–1932), dnes zcela zapomenutý. Největší úspěch zažil v roce 1909 právě s operou Quo vadis na libreto Henriho Caïna. Premiéra se konala v Nice a opera byla brzy uvedena i v Paříži, Londýně, Miláně, New Yorku (Metropolitní opera ji uvedla v roce 1911), Chicagu či Philadelphii. Kritika se rozdělila na dva tábory, jedni chválili hudbu, zatímco druzí tvrdili, že dílo vděčí za svůj úspěch jen dobrým zpěvákům… Nouguèsova opera byla uvedena i u nás, a to již v roce 1910 ve Vinohradském divadle v Praze. A pro zajímavost: podle Sienkiewiczova románu nyní tvoří operu česká skladatelka Sylvie Bodorová (nar. 1954) na objednávku Divadla J. K. Tyla v Plzni; premiéra je naplánována na rok 2022.

(Dokončení příště.)