Mezinárodní soubor fyzického divadla Farma v jeskyni přišel s novou inscenací Informátoři, která přináší aktuální a provokativní otázky. V syntetickém divadelním tvaru, v němž se mísí současný tanec, slovo, živá hudba i zvuk stejně jako aktivně využitá scénografie, obracejí tentokrát tvůrci pozornost diváků k tématu nadnárodních korporací.
Farma v jeskyni se začala formovat v roce 2001 jako divadelní laboratoř a je autorským týmem, který přivádí k životu nová představení a site-specific projekty, pořádá dílny, často reprezentuje české divadlo na mezinárodních festivalech. Soubor vede po celou dobu režisér Viliam Dočolomanský, který za své působení získal také mnoho ocenění, z nichž nejvýznamnější byla Evropská cena nové divadelní reality, kdy se stal zatím jejím jediným českým držitelem (z dalších ocenění připomeňme Total Theatre Award a Fringe First Awards z Festival Fringe v Edinburghu, The Grand Prix Golden Laurel Wreath Award, Cenu magazínu Respekt za nejsilnější taneční představení, Cenu Sazky za nejlepší pohybové představení a jiné).
Soubor Farma v jeskyni má nejen charakteristický styl kombinující taneční, fyzické a hudební divadlo, který někdy brání jejímu přesnému zařazení, ale také nezaměnitelný přístup k výběru témat a práci s nimi. Inscenace vznikají dlouhou dobu a v jejich středu se vždy objevuje společenské téma, které je podložené výzkumem. Jde o stylizované, ale v jádru absolutně realistické divadlo, ze kterého mrazí, protože za divadelní poetikou a estetikou skrývá skutečné životy a skutečné události. Inscenaci Cesta inspiroval prostor železniční zastávky Žilina-Záriečie, která za druhé světové války sloužila k deportaci Židů ze Slovenska, projekt Sclavi / Emigrantova píseň byl sondou do života vykořeněného člověka, Divadlo bylo průzkumem vlastního prostředí a identity.
Každý projekt provází očekávání, protože Farma v jeskyni je soubor, který se vyjadřuje k dění ve světě bez obalu a naplňuje tak jednu z mnoha funkcí divadla, která je často přebita složkou estetickou a zábavní: je kritikem a prostřednictvím emocí nutí diváky uvažovat nad tématy, která nemohou či nechtějí vidět. 
Ze stejného soudku jsou i Informátoři, pojednávající o praktikách nadnárodní potravinářské korporace, jejíž jméno není uvedeno, ale diváci mohou hádat – nebude mnoho korporací, které se mohou chlubit rozpočtem v rozsahu menšího státu. Informátoři zkoumají pozadí práce společnosti, její překombinovanou a neuvěřitelně byrokratickou strukturu, její pokrytecké zacházení s pracovníky v zemích třetího světa, uměle vyvolávanou poptávku po zboží, které nikdo nikdy nepotřeboval, ale je nutné jej prodat, protože ve hře je zisk, zkoumají práci lobbistů… Inscenace čerpá z mnoha zdrojů. Z knihy Joela Bakana Korporace, z kauzy, která se rozhořela kolem hnutí aktivistů, kteří se snažili rozklíčovat plány korporace a bojovat proti nim, hnutí, do kterého korporace vysílala ženy, které měly infiltrovat mezi aktivisty a přitom být informátorkami, jejichž práce měla tragické následky. Jde o rozbor moderní formy špionáže, reálných hrozeb globalizovaného světa, který nastoluje zásadní otázku – mohou se lidé ještě z konzumentů stát občany?
Inscenace nejprve vyvolává dojem, že půjde o volně řazený kaleidoskop tanečně hereckých výjevů. První scény, v nichž se performeři pohybují v přítmí a navzájem snímají své pohyby zblízka malými kamerami, navozují od počátku stísněný dojem. Motiv mléka ve skleněné misce a ženy s ňadrem přelepeným černou páskou odkazuje k filipínské kauze s výrobou umělého mateřského mléka obsahujícího toxické látky. Budeme snad takto vedeni od kauzy ke kauze? Nakonec však nezůstává u jednotlivých výjevů, na povrch začne vystupovat dějová linka, která nás provede mikropříběhem o zradě. Jsme svědky práce aktivistů, kteří získávají materiál, skládají k sobě výpovědi zaměstnanců v různých koutech světa, články o sociálních nepokojích mezi zaměstnanci. Výpovědi zaznívají ze záznamu, jsou promítané na projekční plochu, vycházejí z úst samotných účinkujících (vše je reprodukováno v angličtině a překládáno titulky). Lehce rozpoznáme infiltrátorku, křehkou drobnou tanečnici (Minh Hieu Nguyen), která překypuje nadšením z projektu, aby se vzápětí vytratila a zanechala zbytek týmu v chaosu. Jednotlivé obrazy zachycují jak pomyslný tým výzkumníků a ambivalentní vztahy mezi nimi (zvláště pak dusnou atmosféru po odhalení špionky), tak i situace, v nichž se nacházejí ti, kteří jsou činností korporace zasaženi. Koresponduje s nimi i oblečení, zprvu jsou všichni performeři oděni jednotně a jejich kostým připomíná kancelářský oblek, výtvarným prvkem je i žlutá pláštěnka či šaty informátorky, kdy ostatní už zapadají do šedého průměru, inscenace se nezříká ani nahoty. Obrazy jsou jaksi názorně-symbolické, například podivná hra s porcelánovými talíři a jejich přesouvání a pohazování připomíná oblast, o kterou v případě této korporace jde, tedy potravinářství (jde totiž jen o jeden příklad, stejně tak by mohlo jít o textilní průmysl nebo o kosmetiku).
Výtvarně působivá je scéna, v níž informátorka rozřízne velký perský koberec, který kryje zadní roh scény, a vzniklou trhlinou se pod něj vnoří ona i další performeři, posléze zpod něj vytahují smotky koudele připomínající lidské vlasy… Řada scén pracuje s pohybem, který je plný opakujících se prvků a vedle této repetitivnosti je jeho znakem také jistá mechaničnost, úsečnost, využití pravidelnější formace tanečníků/herců, stejně jako motiv chůze či běhu v kruhu. Duety jsou kontaktní, ale ve skupině se tanečníci většinou nedotýkají. Těly projíždějí neurotické tiky, chvílemi působí jako ovládaná vnějším mechanismem, jindy jako vyprázdněné schránky. Je tu však i mnoho energie, energické vykračování, výpady do prostoru jako ozvuk nezdolného úmyslu, s jakým se lidé vrhají do činnosti, která pro ně má smysl, ačkoli je pravděpodobně marná.
V hudebním doprovodu se mísí zvuky a úryvky hudby předtočené a ty, které vznikají na místě pomocí smyček – na kraji scény, prakticky zahalen ve tmě, pracuje se zvukovým pultem a svými nástroji saxofonista Marcel Bárta, který zapojuje nástroje i svůj hlas, výsledek je spíš minimalistický, zvuková krajina není dominantní. Součástí scény je jakýsi rohový pokoj, oddělený reflexním plexisklem, na které lze promítat obraz a text a zároveň je světelnou změnou prosvítit. Pak se stává místností, která evokuje vězení i kancelář. V závěru je využita také předtočená načasovaná projekce, kdy zdvojení performeři, hledající ukradený nosič s informacemi z výzkumu, znovu a znovu vybíhají dveřmi sem a tam, až se stírá rozdíl mezi živým člověkem a obrazem. Tenhle laterno-magický trik je jedním z mála odlehčujících prvků v jinak spíš tísnivém představení.
Inscenace Informátoři je silná především obsahem, ačkoli na diváky emotivně působí i jevištní ztvárnění. Některé zásadní texty a výpovědi najdou v programu, sice by obsah pochopili i bez něj, ale zde je vlastně i podrobnější program součástí inscenace. Farma v jeskyni opět předvádí společensky angažované divadlo, ne snad jako nějaké mentorování, nabádání a přikazování, ale prostřednictvím zobrazení skutečnosti. Diváci po skončení premiérového představení zůstali snad minutu ve tmě v naprostém tichu, jak si museli nejprve srovnat myšlenky s rozbouřenými emocemi. Představa, že to, co se odehrává před námi, je tak či onak součástí i našich životů, je zavazující. Vědomost a poznání je zavazující. Farma v jeskyni se prostřednictvím jevištního umění snaží rozšiřovat povědomí o nepříjemných faktech a tak své diváky zavazuje k alespoň malým činům. Ačkoli, přiznejme si, idealismus není na místě…
Dodejme ještě, že vznik inscenace tvůrci zastřešili jako projekt s názvem Lobby, v jehož rámci zkoumali vlivy korporativního lobbingu na život běžného člověka v evropském i světovém kontextu: navštívili Brusel, kde se setkali s vlivnými lobbisty pracujícími pro korporace a mluvili s žurnalisty, aktivisty a účastníky skutečné kauzy. Součástí projektu byl i odborný seminář v Centru současného umění DOX v Praze, pobyt souboru v kulturním centru Stanica v Žilině na Slovensku a také blog věnovaný tématům projektu na stránkách Farmy v jeskyni/lobby.
Hodnocení autorky recenze: 100 %
Česká taneční platforma 2014
Informátoři
Režie, koncept, choreografie: Viliam Dočolomanský
Asistenti režie: Eduard Prokhasko, Eliška Vavříková, Daniel Raček
Hudba: Viliam Dočolomanský, Marcel Bárta
Scéna: Lucia Škandíková
Kostýmy: Markéta Oslzlá
Světelný design: Felice Ross
Video: Erik Bartoš
Dramaturgie: Petr Michálek
Produkce: Jan Valter
Premiéra 1. dubna 2014 Divadlo Ponec Praha
(psáno z reprízy 3. 4. 2014 v rámci České taneční platformy)
Hrají – Emil Leeger, Minh Hieu Nguyen, Hana Varadzinová, Anna Gromanová, Jun Wan Kim, Olda Smysl (alt. Jim High)
www.tanecniplatforma.cz
www.infarma.info
www.divadloponec.cz
Foto Viktor Kronbauer
