Závěr festivalu Contempuls aneb Není trio jako trio

Festival Contempuls se za celou dobu své existence na pražské scéně etabloval jako „přínosce“ toho nejzajímavějšího ze světa soudobé hudby: do Prahy přiváží nejvýznamnější soubory s jimi pečlivě vybraným repertoárem pocházejícím z tvorby současných skladatelů. Jednotlivé ročníky sice bývají co do množství uvedených koncertů různé, ale jejich program vždy přináší mnoho posluchačských lahůdek, včetně světových premiér nově zkomponovaných skladeb. Letošní ročník nabídl dva večery, každý zahrnující dva koncerty, dramaturgicky na sebe navázané, a to ať už z pohledu kontrastnosti, či podobnosti v jinakosti. Právě druhý přístup byl uplatněn dnes, kdy se nám představila dvě do značné míry odlišná tria.

Trio Catch s maďarsko-švýcarsko-jihokorejským složením (Boglárka Pecze – klarinet a basetový roh, Eva Boesch – violoncello, Sun-Young Nam – klavír), sídlící v Hamburku, si dokázalo za šest let své existence vydobýt světový věhlas, vystoupit na nejvýznamnějších světových festivalech a natočit řadu desek. Do Prahy přivezlo jednak ochutnávku ze svého zažitého repertoáru, Trio Georga Aperghise a Sounds, Archeologies Isabel Mundry, ale také zde provedlo světovou premiéru skladby IOI, Interludium – Origin’s Ichor Jakuba Rataje, napsanou na objednávku festivalu Contempuls.

Již od úplného počátku jsme na tomto triu mohli pozorovat vysokou míru profesionality a skutečně precizní nastudování. Každá hudební fráze zde měla své místo a přesně zapadala do mozaiky řádu celé skladby. Obdivuhodná byla i míra vzájemné souhry a hudební sounáležitosti, kterou tyto tři mladé profesionálky na pódium pražského DOXu přinesly.

Také dramaturgicky byl koncert povedený: na zvukovost soudobé hudby si posluchačovo ucho mohlo dobře přivyknout při zahajujícím Aperghisovi, nabízejícím několik velice kontrastních – a tím posluchačsky vděčných – částí, takže když program dospěl až k poslední skladbě, Sounds, Archeologies (svou délkou, zvukem i mimohudebním, možná až filozofickým podtextem náročnější na poslech), byl už dostatečně připraven a naladěn. A to bylo zcela zásadní pro získání maximálního požitku z vnímání všech hudebních detailů, které tato skladba přináší: neobyčejné množství barev, vyvěrající nejen z originální instrumentace, ale i ze zapojení některých speciálních nástrojových technik (například různé způsoby hraní ve strunách klavíru) či prací s prostorem (basetový roh hraje zpočátku přímo do korpusu klavíru, v poslední části odchází a hraje dál pouze ze zákulisí).

Největším lákadlem tohoto koncertu však jistě byla světová premiéra skladby IOI, Interludium – Origin’s Ichor Jakuba Rataje. IOI patří do cyklu skladeb, ve své hudební podstatě vycházejících z kompozice nazvané O (o = origin) pro sólový klavír, kterou jsme v podání Jonathana Powella mohli slyšet před dvěma týdny v Galerii HAMU. V obou případech jsme byli jako posluchači představeni světu, kde se vše točí okolo daného výchozího hudebního materiálu, postupně se v čase proměňujícího. Z obou interpretací však vyznělo, že zatímco O nabízí prudší a výraznější proměny, IOI staví spíše na lehčích odstínech. Otázkou ale zůstává, nakolik se toto pozorování ztotožňuje s autorovou představou, či vychází převážně z interpretačního uchopení.

Druhá polovina večera byla celkově uvolněnější. Přestože i norské trio POING (Rolf-Erik Nystrøm – saxofon, Frode Haltli – akordeon, Håkon Thelin – kontrabas) působí při hudební produkci vysoce profesionálním dojmem, atmosféru koncertu dokázalo významně odlehčit. To bylo jistě dáno repertoárem, jenž mimo jiné zahrnoval i určité komicky působící prvky, ale pravděpodobně také osobností jednotlivých členů tohoto tria se značně netradičním obsazením. Přestože v průběhu hry byla na hráčích znát podstatná míra koncentrace, hned po skončení skladby neměli problém „přepnout“ na komickou notu při představování dalšího programu.

Pro dnešní večer si připravili program sestávající z repertoáru, který sbírali po celých dvacet let své existence. Zazněla zde úplně první skladba, kterou kdy společně zahráli: essential extensions, již přímo pro toto trio napsala Maja S. K. Ratkje (a od této norské skladatelky poté uvedl POING ještě velice zvukově poutavou kompozici s názvem Rondo – Bastard – Overture – Explosion); zároveň ale dnes provedli i jednu světovou premiéru, resp. úpravu již stávajícího díla Benta Sørensena The Four Seasons, z něhož jsme nyní slyšeli sestavenou část Suite. Zbytek programu doplnila v poklidném tónu, navozujícím vnitřní ztišení, se linoucí Vela Martina Raneho Baucka a celý večer zakončila skladba s radostným podtextem, SUSHIYA 009 japonské skladatelky Sachiyo Tsurumi.

Vyslechli jsme koncert s chytře promyšlenou strukturou (střídaly se skladby různého charakteru i vyznění, nechybělo ani zařazení netradičních prvků jako například vokální projev od hráčů – v poslední části Suite from The Four Seasons měl dokonce saxofonista pěvecké sólo) a v podání skvělých interpretů, na nichž společné dvacetileté „spoluhraní“ zanechalo jen ty nejlepší stopy: naprostou samozřejmost interpretace, avšak ani s náznakem ledabylosti, kterou bychom možná mohli očekávat při tolikerém opakování těchto skladeb na veřejných pódiích.

Oba koncerty dnešního večera tedy přinesly interpretační kvalitu, spoustu zajímavých zvukových barev v podání dvou dosti odlišných hudebních souborů, a proto spojit do jednoho večera právě tato dvě tria se ukázalo být jednoznačně přínosné. Snad se v příštím ročníku festivalu Contempuls dočkáme podobně nápaditých dramaturgií.