Program večera věnovaný výlučně Antonínu Dvořákovi načal Smyčcový kvintet Es Dur op. 97, ve kterém hlubší a komfortnější dojem oproti kvartetu zajistila druhá viola, na níž hrál kvartet zakládající a nyní v něm hostující violista Petr Nikl. Kvintet Es Dur je dáván ne náhodou do souvislosti s Dvořákovým Americkým kvartetem. Z obou děl čiší jistá skladatelova uvolněnost, který vytvořil tato díla nezlomyslně vůči interpretům a i jim se dobře hrají. Skladba je velmi logicky stavěná, má kosmopolitního ducha a je univerzálně srozumitelná.
V kompozici se objevují poměrně velmi rytmické pasáže, které odkazují na jistou samozřejmou každodennost. Tyto plochy v určitých momentech střídají velmi komfortní časti, které posluchače při správném provedení doslova obejmou, potom co mu v předchozím tanci řádně roztočily hlavu. V těchto částech prodchnutých emocemi přeloženými do dlouhých hutných smyků se venkovský esprit díla přetváří v cosi čarovného a velmi příjemného.
Po allegru vivo, skočnou muziku a veselou atmosféru vystřídalo larghetto, jež bylo provedeno zádumčivě a citově velmi silně a závažně. Vynikalo zde zejména violoncello Petera Jarůška, jež hrálo vlastní part, který jako by byl nezávislý na zbytku souboru. Naopak to byli zbylí hráči, kteří se museli v určitých momentech podřizovat ultimativnímu rytmu vytvářenému temperamentním violoncellem. Následně skladba vygradovala do strhujícího a zvláště silového finále, které však nedalo zapomenout na předchozí líbeznost a přívětivost věty jako celku.
Po přestávce nastal čas na Kvintet č. 2 pro klavír a smyčcové kvarteto. Klavírista Lukáš Vondráček naplno profitoval ze spojení se strojově dokonale hrajícím Pavel Haas Quartetem a předvedl vynikající a místy velmi temperamentní vystoupení. Společnému zvuku sólisty a tělesa nešlo nic vytknout, vše bylo profesorsky přesné a akurátní, správně hlasité, odfrázované, snad jen jestli tam nemohlo být o trochu více emocí.
Následující dumka byla méně výbušná, naopak především jímavá. Neztrácela však půdu pod nohama a pořád zůstala velmi logickou kompozicí a tak byla také interpretována, byly tam přítomny obě důležité složky, tedy rozum i cit. Tato věta byla dovedena do nesmírně konejšivého konce, po kterém nastalo v sále několik vteřin trvající naprosté ticho, značící, že obecenstvo je nejen spokojené, ale též učarované.
Lukáši Vondráčkovi hudební partnerství s Pavel Haas Quartetem nesmírně sedělo a jejich společný výraz byl nejen uvěřitelný, ale i zdravě suverénní a osobitý. Cit všech interpretů pro Dvořákovu hudbu byl velmi adekvátní, dokázali přenést věrně jeho hudební myšlenku, kterou je zabalit něco vznešeného do něčeho docela obyčejně krásného. Potom se výsledek nemůže nedostavit. I proto sklidili všichni interpreti velmi vřelé stojící ovace, které zároveň uzavřely velmi povedený sedmnáctý ročník festivalu Lípa Musica.
Hodnocení recenzenta: 90 %
