Úvaha nad historií Pražského jara
Festival Pražské jaro byl založen v roce 1946 a u jeho zrodu stál jeden z našich nejvýznamnějších dirigentů Rafael Kubelík. Po celou dobu své existence festival vozil do Prahy umělce zvučných jmen, byť někteří pro své politické názory měli vystoupení v komunistickém Československu zakázané. Menší procento tvořili umělci, kteří naopak na festivalu vystoupili právě díky svému politickému postavení. Festival se ovšem vždy snažil o vysokou uměleckou úroveň účinkujících. Zahájen je vždy 12. května uvedením Smetanovy Mé vlasti, ojedinělém cyklu symfonických básní, v nichž autor oslavuje českou historii a krajinu a který patří k zvukovým symbolům češství. Letos byl festival zahájen vynikajícím provedením tohoto cyklu v podání Symfonického orchestru Českého rozhlasu, který již dávno není tím třetím pražským orchestrem, ale v současné době je na nesmírně vysoké interpretační úrovni, jistě i díky svému stávajícímu šéfovi Petru Popelkovi, který ovšem odchází do Vídně a je designovaným hudebním ředitelem Bavorské státní opery (Jakub Hrůša stojí v čele londýnské opery Covent Garden – kdo bude dirigovat u nás?). Závěr festivalu patřil dlouhá léta 9. symfonii Ludwiga van Beethovena s „Ódou na radost“, která zase oslavovala sbratření všech lidí a svým pacifismem výtečně tvořila pandán k zahajovací Smetanově Mé vlasti. Dodnes jsem nepochopil, komu toto vynikající Beethovenovo dílo vadilo, že bylo z tradičního zakončení festivalu odstraněno a nahrazeno nejrůznějšími, byť velice zajímavými skladbami. Naposledy dirigent Libor Pešek pozvedl svou taktovku k dirigování této velkolepé Beethovenovy symfonie v roce 2003 (byla uvedena spolu s Violovým koncertem Aloise Háby). Od té doby, tedy více než dvacet let, je Pražské jaro zakončeno různými skladbami, například hned v roce 2004 dirigoval čistě dvořákovský program s Českou filharmonií Zdeněk Mácal jako koncert k poctě Rafaela Kubelíka.
Jak vznikla Verdiho nesmrtelná Messa da Requiem?
Letos tedy festival zakončilo monumentální Verdiho Requiem, přesněji Messa da Requiem. Skladatel původně plánoval vznik smuteční mše za Gioacchina Rossiniho, který zemřel roku 1868, na které by se podílelo dvanáct předních italských skladatelů té doby. On sám měl zkomponovat část Libera me. Z provedení nakonec sešlo a rukopis díla zůstal v archivu. V roce 1873 myšlenka na kompozici Requiem u Verdiho ožila znovu, když zemřel vynikající italský literát Alessandro Manzoni. Na kompozici Messa da Requiem se tentokrát již Verdi podílel zcela sám a dílo zažilo svou premiéru v roce ročního výročí Manzoniho smrti, kdy bylo 22. května 1874 provedeno v kostele San Marco v Miláně. Verdiho dílo se zařadilo k nejvýznamnějším zhudebněním latinského textu mše za zemřelé (vedle Mozarta, Dvořáka, Berlioze a dalších skladatelů). Messa da Requiem Giuseppe Verdiho vznikla v dlouhém období skladatelova mlčení mezi Aidou (premiéra v roce 1871) a Otellem (premiéra v roce 1887), kdy Verdi jen přepracoval své starší opery Simon Boccanegra a Don Carlos. Jeho Requiem se uvádí nejen koncertně, ale i scénicky, například v pražském Národním divadle v roce 2019, v příští sezoně bude uvedeno v říjnu v Národním divadle moravskoslezském v Ostravě, scénická provedení tohoto díla bychom našli i v zahraničí, například z roku 2017 je záznam baletního uvedení v curyšské opeře (choreograf Christian Spuck, dirigent Fabio Luisi).
Daniele Gatti dirigoval zpaměti
Provedení Messa da Requiem na letošním Pražském jaru bylo na vysoké úrovni, hlavní hvězdou večera byl Daniele Gatti, který dirigoval dílo s přehledem a zpaměti a prokázal jeho hlubokou znalost. Jeho gesta byla velice uměřená, ukázal vše, co bylo zapotřebí, nic zbytečného. Sächsische Staatskapelle Dresden je jeden z nejlepších orchestrů na světě (orchestr hraje v sezoně 250 operních a baletních představení a asi 50 koncertů). Gatti u orchestru působí jako šéfdirigent od sezony 2024/2025, orchestr ho dobře zná a on zná orchestr. Na koncertě bylo zcela jasně slyšet vzájemné souznění dirigenta s orchestrem. Pražským koncertem vyvrcholilo evropské turné tohoto orchestru, na kterém ve dnech 19. května až 4. června 2026 hrál čtyři různé programy, všechny pod taktovkou dirigenta Daniela Gattiho. Requiem bylo provedeno celkem sedmkrát, Praze předcházela provedení v Barceloně, Madridu, Vídni (dvakrát – z jednoho existuje stream), Paříži a v Hamburku. Staatskapelle Dresden je velký orchestr (jen smyčců má téměř devadesát), tímto dlouhým zájezdem nebyl nijak narušen provoz v Semperově opeře v Drážďanech, kde se například hrála Carmen a Rigoletto a připravila se premiéra Rotova Florentského slaměného klobouku. Gatti měl k dispozici také výborné sólisty: italskou sopranistku Eleonoru Buratto (v poslední době slaví na různých scénách velké úspěchy jako Toska), Elīnu Garanču, Benjamina Bernheima a Riccarda Zanellata, který ze všech sólistů měl nejmenší charizma a i jeho hlas byl pro tuto skladbu příliš komorní. Tenorista Bernheim, kterého Praha už také několikrát slyšela, tenorový part zpíval jinak než jeho italští kolegové, když často využíval velice kvalitních mezza voce tónů, aby ve vhodných momentech pak ohromil plně znělým forte. Určitě, stejně jako další sólisté, ale i sbor, vycházel z koncepce dirigenta Gattiho, která byla založena na dynamických i tempových kontrastech. Bylo to provedení, které ukázalo další možnosti interpretace tohoto díla. Hluboce niterná místa se střídala s místy dramatickými. Výtky můžeme mít ke sboru, který se zejména v dramaticky vypjatých místech poněkud ztrácel, respektive nedokázal svým zvukem adekvátně k orchestru zaplnit Smetanovu síň Obecního domu.
Důstojné zakončení Pražského jara
Pojetí dirigenta Gattiho i jednotlivé výkony sólistů by se mohly dále podrobněji rozebírat. Dalo by se dlouze psát o kvalitě orchestru, která se projevila nejen v celkově kompaktním a kultivovaném zvuku, ale i v sólech jednotlivých hráčů, například ve velice dramatickém velkém bubnu v Dies irae, v sólových trubkách (také v Dies irae), které Verdi v partituře předepisuje čtyři v orchestru a čtyři vzdáleně (hráči hráli na balkoně, čímž docílili báječný zvukový prostorový efekt) nebo sólový fagot v části Quid sum miser se sólovým mezzosopránem. Krásně se také vzájemně pojily hlasy sopranistky Burato a mezzosopranistky Garanči, které se přelévaly jeden do druhého nebo v dvojzpěvu zněly neskutečně vyrovnaně ve všech společných částech, zejména pak v závěrečném a capellovém zpěvu v části Agnus Dei. V neposlední řadě je zapotřebí pochválit zasvěcený text o díle z pera dr. Vlasty Reittererové v programu, stejně jako informace o účinkujících.
Provedení Verdiho Messa da Requiem bylo vskutku důstojným zakončením letošního ročníku festivalu Pražské jaro.
Pražské jaro: Závěrečný koncert
4. června 2026, 20:00 hodin
Obecní dům, Smetanova síň
Program
Giuseppe Verdi: Messa da Requiem
Účinkující
Eleonora Buratto – soprán
Elīna Garanča – mezzosoprán
Benjamin Bernheim – tenor
Riccardo Zanellato – bas
Singverein der Gesellschaft der Musikfreunde in Wien
Johannes Prinz – sbormistr
Sächsische Staatskapelle Dresden
Daniele Gatti – dirigent
