Závěrečné koncerty Pražského jara

Debutem festivalovým i českým bude hostování Orchestre National du Capitole de Toulouse. Se svým šéfdirigentem Tuganem Sochijevem se dnešními a zítřejším koncertem postarají o velkolepý závěr 74. ročníku Pražského jara.
Renaud Capuçon (foto Caroline Doutre)

Program obou vystoupení nabízí špičkové sólisty – na pondělním koncertu zahraje flétnista Emmanuel Pahud brilantní Ibertův koncert, v rámci úterního večera zazáří houslista Renaud Capuçon v Dvořákově houslovém koncertu.

Dramaturgicky koncerty přinášejí nápaditý slovansko-francouzský hudební dialog. Podle mnohých recenzentů je orchestr z Toulouse ztělesněním francouzského ideálu orchestrálního zvuku, který do popředí staví kultivovanost a průzračnost. Sochijev během více než desetiletého působení v čele toulouského orchestru obohatil tento zvukový ideál o technickou brilanci a jistou ruskou živelnost. Zvolený program dává orchestru i dirigentovi široký prostor, aby české publikum přesvědčili o svých prvotřídních kvalitách.

Tugan Sochijev, jenž je zároveň hudebním ředitelem moskevského Velkého divadla a Deutsches Symphonie-Orchester Berlin, v posledních letech řídil například také Vídeňské, Berlínské, Mnichovské a Londýnské filharmoniky, lipský Gewandhaus Orchester, amsterodamský orchestr Concertgebouw. Za oceánem s velkým úspěchem stanul před Bostonskými či Chicagskými symfoniky. „Sochijev prokázal přirozenou autoritu, která tento orchestr plný úctyhodných virtuózních hráčů přiměla k nejvyššímu nasazení – americká orchestrální vybroušenost se tu sešla s ruskou duší,“ napsal před pěti lety recenzent listu Chicago Tribune po umělcově debutu s Chicago Symphony Orchestra.

Superlativy jsou ověnčeny také kritiky francouzsko-švýcarského flétnisty Emmanuela Pahuda. „Dnes jeden z nejoslnivějších interpretů flétnového repertoáru 20. století,“ soudí kupříkladu BBC Music Magazine. Před více než čtvrt stoletím se ve svých dvaadvaceti letech stal prvním flétnistou Berlínské filharmonie vedené tehdy Claudiem Abbadem a na tomto postu působí dodnes. Na svém kontě má více než pětadvacet nahrávek, jež se vesměs setkaly s velmi kladnou kritickou odezvou a získaly řadu ocenění. S Tonhalle-Orchester Zürich a dirigentem Davidem Zinmanem s velkým úspěchem nahrál Ibertův Flétnový koncert, který Emmanuel uvádí často i na koncertních pódiích. Takto byl oceněn jeho výkon v newyorské Carnegie Hall s Barcelonským symfonickým orchestrem pod taktovkou Lawrence Fostera: „Hybnému akrobatismu vláčného Flétnového koncertu Jacquesa Iberta posloužil se švihem výrazný, zářivý tón Emmanuela Pahuda,“ čteme v recenzi serveru Musical America z roku 2002.

Sólového partu v Dvořákově houslovém koncertu se chopí francouzský houslista „s galským elánem“, jemuž „melodie plynou z houslí jako tekuté zlato“, jak Renauda Capuçona charakterizuje hudební server Bachtrack. V roce 1995 spolupracoval na mistrovských kurzech ve švýcarském Verbier s Isaacem Sternem, který byl jeho velkým vzorem: „Bylo mi ani ne dvacet let a tohle pro mne opravdu moc znamenalo… Tehdy jsem si vůbec nedovedl představit, že jednou budu hrát na jeho housle! To je jeden z těch zázraků, které se nám v průběhu života stávají…“, řekl v jednom rozhovoru. Nástrojem, o kterém je řeč, jsou housle Guarneri del Gesù „Panette“ z roku 1737, které pro Capuçona zakoupila Banca Svizzera Italiana. Klíčovou osobností v jeho kariéře se stal Claudio Abbado, jehož doporučení jej dovedla k nejvýznamnějším orchestrům a dirigentům Evropy a Ameriky. Neméně vrcholné umělecké zážitky přinášejí jeho recitálová vystoupení, na kterých spolupracuje s takovými osobnostmi, jakými jsou klavíristky a klavíristé Martha Argerich, Daniel Barenboim, Jefim Bronfman, Hélène Grimaud, Jean-Yves Thibaudet, Maria João Pires či Khatia Buniatishvili, s níž se představil na Pražském jaru v roce 2013. Mnoho let vystupuje se svým neméně slavným bratrem, violoncellistou Gautierem Capuçonem.

Debussyho Moře patří k vrcholným dílům francouzského impresionismu – v hudbě slyšíme zrcadlení jemných barev a prosvětlené chvění, stejně jako v dílech francouzských impresionistických malířů. „Moře je dítě, hraje si a neví přesně, co činí… má krásné dlouhé vlasy… a má duši, odchází a přichází, stále se mění,“ charakterizoval Debussy tento svůj opus.

Rovněž Igor Stravinskij ve svém Ptáku Ohnivákovi ohromuje pestrou škálou orchestrálních barev, čímž brilantně navazuje na instrumentační mistrovství francouzských impresionistů. Další spojitost s francouzskou linkou nalézáme v osobnosti proslulého baletního impresária Sergeje Ďagileva, pro jehož soubor Stravinskij balet zkomponoval. Světová premiéra se odehrála roku 1910 v pařížské opeře a reakce byly nadšené. Tento úspěch vedl skladatele k vytvoření několika orchestrálních suit. Hýří skvělými instrumentačními nápady, a tak i bez baletní složky dokáže posluchače strhnout k maximální pozornosti. Orchestru i dirigentovi skýtá dokonalou příležitost předvést své kvality a jeho extatický závěr se jistě stane znamenitým vyvrcholením celého festivalu.

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na