Závěrečný koncert PKF – Prague Philharmonia

„Byla to sezona plná velkých výzev, které jsme zvládli na jedničku,“ charakterizuje letošní práci PKF – Prague Philharmonia její šéfdirigent Emmanuel Villaume. Výbornou spolupráci a kondici orchestru potvrdil závěrečný koncert jednoznačně.

Program převážně francouzský: Claude Debussy (1862–1918), proklamovaný zakladatel hudebního impresionismu, rozeznívá nejjemnější barvy orchestru naplno ve své patrně nejhranější orchestrální skladbě, v Preludiu k Faunově odpoledni. Hravě vynalézavá kombinace dřevěných dechových nástrojů, sólo flétny – Faunovy vábničky nymf – a poeticky náladový doprovod harf, nástroje, který Debussy zejména miloval; všechny nástroje v průzračném, v podstatě sólovém uplatnění, smyčce nevyjímaje, exponují nepatetickou, svůdnou citovost, která vyžaduje hru nanejvýš kvalitní. Dílo tehdy třicetiletého autora mělo okamžitý úspěch, Stéphane Mallarmé, jehož báseň byla inspirací, mínil, že hudba předčila báseň. Nálada prchavého okamžiku zněla o premiéře tak působivě, že si publikum vyžádalo zopakování! Nám zněla sólo flétna (Jiří Ševčík) s naléhavostí, přesto patřičně jemně; dobře vyváženému orchestru by místy více slušela menší intenzita zvuku, nicméně poslední takty s přejemnými lesními rohy, harfou a krotaly iluzi faunovských prchavých vzpomínek navodily patřičně vábně.

Takřka vlajkovým dílem je pro PKF – Prague Philharmonia Symfonie č. 29 A dur KV 201/ 186a Wolfganga Amadea Mozarta. Svěží ukázka vysokého umění Mozarta z doby, kdy jako právě osmnáctiletý vkročil ze zázračného dítěte do dospělosti. Elegantní chrabrost nástupu, jenž staví na oktávových skocích, veselí a gradace Allegro přešly do velmi podmanivého Andante; lesní rohy a hoboje v precizně artikulovaném dialogu se smyčci byly kouzelné. Výrazný rytmus Menuetu a zvýrazněný základní motiv ve Finale měly hráčský švih i galantní jásot, ve všem jasný znak klasicistního jazyka, který dostal orchestr do vínku a kterým pokaždé hovoří dokonale.

Jinou angažovanost vyžaduje Requiem d moll op. 48 Gabriela Faurého (1845–1924). Patří mezi nejvýznamnější hudební kontemplace o smrti a je zcela osobité a jiné než další, nám důvěrně známá díla piety. „Fauré nás díky svým jedinečným harmoniím vtahuje do samotného mystéria stvoření a místo přemítání nad smrtí nás inspiruje k životu,“ míní dirigent Emmanuel Villaume a jako velkolepý, impozantní hold životu a skladatelově originalitě Requiem provedl. Stoprocentně pravdivě. Fauré vyrostl na církevním vzdělání a církevní hudbě, byl varhaníkem a pianistou, klavír a kompozici studoval u Camilla Saint-Saënse, byl pedagogem a ředitelem Pařížské konzervatoře; velkým ctitelem Wagnera, jehož vlivu nepodlehl. Své Requiem nepsal jako odezvu smrti někoho z blízkých, nepsal na objednávku, psal je „pro radost“, jak se vyjádřil. Usebraná, osobní modlitba v plné víře v posmrtnou krásu věčného života. V šestidílné sestavě – Introit Kyrie, Offertoire, Sanctus, Pie Jesu, Agnus Dei, Libera me, In paradisum – zcela vynechal Dies Irae (Den hněvu).

Emmanuel Villaume vedl hudbu autora své domoviny s nadhledem a porozuměním pro její výpovědní šarm a hráči PKF mohli finesy svého umění dát plně na odiv. Faurého neokázale jemná, průsvitná hudba náročnou preciznost vyžaduje. Razantní akord fagotů s hornami se rozezněl do ticha, napověděl melodii a v tiché, takřka šeptané zřetelnosti sbor vyzpíval základní myšlenku: „Requiem aeternam dona eis Domine / Odpočinutí věčné dej jim, Pane“. Silný akcent zvolání „Exaudi orationem meam / Vyslyš modlitbu mou“ byl skutečně impozantní, v jasu nadějné prosby se vine celé dílo. Hluboké smyčce a varhany (František Šťastný) podaly v Offertoriu působivou melodickou hladinu, nad níž se vznesl jasný, čistý, úchvatný zpěv sopránů a capella, vzývání „Jesu Christe, Rex gloriae / Kriste, Králi slávy“ – a jejich podání strhlo ke skutečně soustředěnému vjemu. V sekvenci následné „Hostias et preces tibi offerimus / Shlédni na oběti, které ti přinášíme“ se střídal sbor s barytonovým sólem Adama Plachetky, jehož zpěvní témbr barvu prosté vroucnosti poněkud postrádal.

Vysoká kvalita a účinnost interpretace, přednes jasně působivé krásy, byl dán dokonalým projevem sboru – Český filharmonický sbor Brno (sbormistr Petr Fiala) byl zkrátka úchvatný. Soprány zpěvem se stupňovanou vroucností prozářily též Sanctus. Prosbu za spásu duší vyslanou k Ježíši – „Pie Jesu, Domine, dona eis requiem“ – zhudebnil Fauré pro sopránové sólo a Kateřina Kněžíková zpívala v ponoru do naléhavosti vznešené myšlenky s něhou, jen varhany doprovázely její třpytivé sólo a tiše dolce přidaly se smyčce. V části Agnus Dei pak opět soprány prostě a úchvatně vykreslily velepíseň naděje „Lux aeternam / Světlo věčné“ v plném napětí decentní naléhavosti prosby; zvuk hornového kvarteta s výrazným efektem decrescenda navodil iluzi takřka nadzemskou.

V jemném pletivu sborového zpěvu má osobní naléhavost barytonové sólo Libera me. Závěrečnou rajskou část In paradisum, scénu s anděly v nebeském Jeruzalémě a s Lazarem v radosti, vyzpívaly soprány, opředené ladnými tóny harf, v jemném ševelu a kráse harmonie přímo rajské. Faurého Requiem jako úžasná nápověda věčného života. Důstojný závěr sezony a nadějný závazek do sezony nové.

PKF –Prague Philharmonia: Závěrečný koncert

Claude Debussy: Preludium k Faunově odpoledni
Wolfgang Amadeus Mozart: Symfonie č. 29 A dur KV 201/186a
Gabriel Fauré: Requiem d moll op. 48
Kateřina Kněžíková – soprán, Adam Plachetka – basbaryton, Český filharmonický sbor, sbormistr Petr Fiala
PKF – Prague Philharmonia, dirigent Emmanuel Villaume

Dvořákova síň Rudolfina 12. 6. 2019