Kateřina Hebelková: Angelina, Carmen, Milada, moje splněné sny…

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4
Tu energickou tmavovlasou dámu sportovního ducha a se smyslem pro humor jsme u nás mohli vidět teprve až v roce 2016, kdy se poprvé představila domácímu publiku v Národním divadle v Praze. Ale to už měla za sebou bezmála dvacet let pozoruhodné kariéry v zahraničí, angažmá a hostování v předních divadlech a spolupráci s renomovanými dirigenty. A také pěknou kolekci cen z Mnichova, z Athén, z Karlových varů, z Prahy. Několikrát se podílela na světových premiérách soudobých oper, jako třeba Glassova Keplera, Eggertova díla Terra nova nebo Morseho opery Frau Schindler.
Kateřina Hebelková, zdroj: soukromý archiv respondentky

Repertoár jihlavské rodačky Kateřiny Hebelkové sahá od mozartovských úloh k těm soudobým, přes Masseneta, Bizeta, Strausse, Rossiniho, Pucciniho, Brittena. Nebo Leoše Janáčka, jehož Káťu Kabanovou zpívala – ve své mateřštině – v Dijonu. Kateřina žije se svou rodinou v Linzi, ale zanedlouho ji uvidíme v Čechách. Leckoho možná překvapí, že se coby mezzosopranistka připravuje na úlohu Milady v nové produkci Smetanova Dalibora v Národním divadle. V hudebním nastudování Jaroslava Kyzlinka a v režii Jiřího Nekvasila má premiéru 27. června 2019.

Jste jedna z mála domácích umělců s intenzivní kariérou v cizině a vracíte se do Čech, kde jste vlastně nikdy pořádně nezakotvila. Začalo se vše odvíjet v Mnichově?

Tam jsem po pardubické konzervatoři odešla studovat. Německo mne vždycky lákalo. A za ty roky v Mnichově jsem vděčná. Nejenom, že tam působili světoznámí kantoři, ale naskytla se mi třeba i možnost pracovat s Helmutem Deutschem na německé písni, s Andrejem Kucharským na slovanských písních a áriích. To jsou všechno elity, není lehké se s nimi potkat jinak a jinde. A v neposlední řadě se to vše odehrávalo v rámci studia, tudíž zadarmo. Bez nutnosti platit si extra hodiny. Tamní hudební spektrum, nejen pokud jde o jména, si uvědomuji až zpětně. V Mnichově jsem zkrátka měla štěstí, učila mě Daphne Evangelatos, dcera dirigenta, jenž pracoval s Marií Callas. Bylo fantastické všechny ty osobnosti vidět v čase, kdy teprve začínaly. S Joyce DiDonato jsem studovala Rossiniho Popelku, pracovala jsem s věhlasným rossiniovským režisérem Albertem Zeddou…

Říkáte, že vás studium v Německu lákalo, věděla jste dopředu, co tam lze zažít a načerpat?

Vůbec ne! Poslouchala jsem svoje srdce, které mě tam táhlo. Taky patřím do generace, pro kterou ještě „jít do ciziny“ znamenalo v životě přelomový a neopakovatelný okamžik. Byla jsem dost naivní a nade vším nejspíš vítězila touha jít za hranice. Tamní možnosti a nabídku jsem si uvědomila až později.

Gioachino Rossini: Popelka – Kateřina Hebelková (Angelina) – ND 2016 (foto Patrik Borecký)

A vše, co bylo později, bylo v cizině. Teprve od roku 2016 vás můžeme vídat v pražském Národním divadle, kam ale zajíždíte ze svého rakouského domova. V Praze jste debutovala jako Angelina v Rossiniho Popelce, ale tahle role vás provází od samotných začátků…

Zatím jsem se s Angelinou potkala celkem třikrát. Operní školu v Mnichově jsem s ní absolvovala, zpívala jsem ji v Linzi, kde jsem byla v angažmá a kde bydlím, a pak v Praze před třemi roky.

Vaše návraty do Čech jsou sporadické, nepravidelné, nejprve Angelina, pak Carmen, teď Milada. Přicházejí nabídky, které se neodmítají?

To ani ne. Moje motivace byla mnohem osobnější; jako Češka jsem si prostě chtěla splnit sen – zazpívat si v hlavním městě a v hlavním divadle. Ani při předzpívání to ještě nebylo jisté, spolupráce se vyvinula až časem. No, možná, že něco umím, a bylo to oceněno… Cenerentola před třemi lety byl první krůček, a splněný sen pak byla Carmen. Role, kde se cítím nejlíp. V okamžiku, kdy jsem po Carmen dostala od publika potlesk vestoje, jsem si řekla, že teď můžu zemřít. Abyste rozuměl, jsem sice dvacet let v cizině, ale pocitově jsem doma stále tady.

Říkáte splněný sen a zní to, jako kdyby teď už v Národním nemuselo přijít nic, a vás to nebude mrzet…

Ale kdepak! S každou domácí nabídkou se víc a víc raduji. A paradoxně mě teď taky v cizině mnohem víc lákají role v českém repertoáru. Jak jsem byla ráda, když mi ve Francii nabídli Janáčka! A v češtině, což mi dalo možnost blýsknout se jako rodilá mluvčí. Němčinu sice ovládám, ale zpívání v ní není moje srdcovka. Češtinu poslouchám odmalička. Zkrátka přicházím k tomu, že po mnoha letech života v cizině si začínám vážit jiných věcí. Včetně české muziky.

Vy máte prostě v sobě vlastenecký cit… Myslíte, že pro ztvárnění určitých postav je třeba, aby interpret poznal či prožil něco z jejich literárního života? A teď zrovna nemyslím dožít se tří set let, jako Emilia Marty…

Mně osobně to velmi pomáhá! Živě si vzpomínám na Cherubína a jeho špatné zkušenosti a ústrky, které musel prožít… Neříkám, že by se mnou někdo zacházel podobně. Ale uplatnila jsem třeba zkušenosti z potyček s mým bratrem. Podobně u Charlotty ve Wertherovi jsem si říkala: Ano, tohle jsem zažila. A pocit, který si vybavíte, se vám zákonitě projeví v hlase; stejně jako při pláči nebo smíchu. A publiku tím pádem dokážete emoce maximálně přiblížit.

Gioachino Rossini: Popelka – Kateřina Hebelková (Angelina) – ND 2016 (foto Patrik Borecký)

Ne nadarmo se herci pouští do různých eskapád, aby zjistili, jak tu či onu roli hrát. Vzpomínám si na svou kamarádku, která, když studovala hlavní roli ve hře Neila LaButa Tlustý prase, chodila po Praze s vycpávkami pod oblečením, zvykala si a pozorovala, jak na ni lidé reagují…

To je správná metoda, jen je třeba udržet určitou zdravou hranici, že… Například Carmen jsem hrála poprvé snad v roce 2003 jako mladá holka. A když se za ní ohlížím, dochází mi, jak jiná jsem byla jako Carmen tehdy a jak jiná jsem dnes. To jsou diametrální rozdíly! Jistěže to nebylo špatné. Ale dřív byla moje Carmen energičtější, dnes je uvážlivější. A myslím, že když ona – jako literární postava – byla mladá, musela si projít spoustou věcí, o kterých v opeře není řeč. Navíc jsem ji hrála třeba i v čase, kdy jsem byla čerstvě matkou. Další úhel pohledu…

Zkusme se podívat na pár vašich stěžejních rolí jako na skutečné lidi z masa a kostí a nechme přitom stranou otázku hlasového oboru – Cherubín, Oktavián, Milada. Nebo Angelina a Carmen, které mají překvapivě snad i něco společného jako určité outsiderky.

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na