Závěrečný koncert Velikonočního festivalu duchovní hudby: Mimořádný poslechový zážitek

Výjimečná atmosféra koncertu byla cítit ještě před příchodem umělců. Kostel byl zcela zaplněn diváky (někteří dokonce stáli) a překrásnou vnitřní výzdobu ještě umocňovalo osvětlení – několik málo reflektorů namířených na interprety a poslední zbytky zvenčí pronikajícího slunečního světla, které během první skladby postupně dohasínalo. Po úvodním slovu ředitelky festivalu (o úspěchu koncertů a jejich návštěvnosti), primátorky města Brna (s vysloveným přáním, aby se příští festival konal bez turbulentních událostí ve světě) a otce představeného (o kráse a o hudbě jako o Božím obrazu) přišlo několikaminutové ladění orchestru – podle varhan se naladil vždy vedoucí skupiny, podle něj následně i její zbytek. Během těchto chvil se mohli přítomní posluchači postupně naladit na nadcházející produkci, duchovně přemítat, nebo třeba zalitovat, že nebyl k dispozici žádný tištěný program – pro orientaci během večera musel postačit jen výčet přednesených skladeb a interpretů ve festivalové brožurce.

Ukázalo se ale, že program nakonec vůbec nebyl potřeba, protože hudba dokázala mluvit zcela za sebe i bez dalších přidaných informací. Když byl instrumentální soubor naladěn, do dvou půlkruhů za něj nastoupily dva sbory (oba po dvanácti členech) a s příchodem dirigenta se večer otevřel velkolepým úvodem Vivaldiho skladby Beatus vir RV 597 (zhudebnění latinského znění žalmu 111). Od skladby psané pro dva orchestry a dva sbory by člověk čekal aparát mahlerovských rozměrů. Skromnější obsazení ale jistě více odpovídá dobové provozovací praxi a soubor podpořen akustikou chrámových prostor neměl vůbec problém zaplnit celý kostel hudbou. Orchestr (rozdělený na dvě části) hrál jako jeden muž, navíc s obrovským nasazením a zápalem a s mnoha výrazovými a dynamickými nuancemi. Po krátké chvíli se k instrumentalistům začali po menších skupinách přidávat naprosto perfektně sehraní a intonačně přesvědčiví zpěváci a hudba jako by tak po celý slavnostní úvod dynamicky gradovala.

Vivaldi skladbu koncipoval jako celek rozdělený do krátkých úseků – sborové části se v pestrém sledu střídaly se sólovými áriemi a s pěveckými duety nebo tercety (barevně velmi zajímavě působilo trio kontratenoru, tenoru a basu). Zpěváci, kteří tyto pasáže za doprovodu větší či menší části orchestru přednášeli, vždy sestoupili z vyvýšeného prostoru pro sbor a předstoupili do popředí vedle dirigenta. Museli tak však pokaždé učinit celkem složitě – projít za sborem, obejít několik řad lavic se sedícími diváky a střední uličkou se pak vrátit před orchestr. Vznikl tak zajímavý zcizovací efekt, kdy se v průběhu skladby již za doznívání předchozí nebo během začátku následující části rychlou chůzí pěvců proměňovala tvář pódia. A nutno podotknout, že toto řešení – ač na první pohled možná trochu zvláštní – působilo mnohem dynamičtěji a zajímavěji než tradičnější způsob, kdy sólisti sedí před orchestrem na židlích a na svá sóla se vždycky postaví. Zde byla vlastně zhmotněna sympatická idea, že sólisté jsou zároveň sami členy sboru a nestojí odděleně mimo něj (nebo dokonce nad ním).

Co se zpěváků týče, nelze skrblit slovy chvály. Vivaldi sólisty nijak nešetřil a připravil jim výrazově i technicky velmi obtížné party, se kterými se však interpreti popasovali bez nejmenšího zaváhání. Co do barevné pestrosti, expresivity a preciznosti provedení bychom nenašli slabší článek a nebýt absence jiného kontratenoristy než výše zmíněného Andrease Scholla, těžko by šlo určit, který ze sólistů byl světovým jménem hodným uvedení na plakátě. Škoda, že nebyl k dispozici tištěný program s většími detaily, takže není možné zpětně přiřadit jednotlivé výkony ke konkrétním osobnostem. Uveďme tedy alespoň jmenný výčet oněch vynikajících pěvců: byly to sopranistky Zuzana Badárová, Romana Kružíková, Pavla Radostová a Tereza Válková (která zároveň podle plakátu zastávala funkci sbormistryně), dále tenoristi Jakub Kubín a Vincenc Ignác Novotný a basisti Jiří Miroslav Procházka a Martin Vacula.

Kontratenorista Andreas Scholl byl až dosud „pouhou“ součástí souboru většího množství zpěváků. Po velkolepém doznění závěrečného „Amen“ a nadšeného potlesku přítomných posluchačů však přišel na řadu Bach a jeho kantáta Ich habe genug BWV 82, kde měl Scholl hrát hlavní roli. Tato melancholicky a místy až temně laděná skladba o čekání na smrt a vidině následného vykoupení byla napsána pouze pro sólový hlas (v původní verzi bas), obligátní hoboj, smyčce a basso continuo. Chybělo zde tedy tradičnější střídání sborových a sólových částí a chorálů, a skladba tak tvořila kontrast k monumentálnímu Vivaldimu nejen v náladě a obsazení, ale i ve formě – skladatel zde tři árie proložil dvěma recitativy, kdy si během dvaceti minut sólista prakticky nevydechne. Niternou atmosféru skladby podpořil také fakt, že denní světlo zvenčí během úvodního Vivaldiho již zcela pohaslo.

Již od prvních tónů nebylo pochyb o tom, že jde o Bacha – první árie svým melodickým i harmonickým průběhem až podezřele připomínala slavnou tesknou árii Erbarme dich z Matoušových pašijí (prakticky stejně začínající melodii použil Bach také ještě ve své kantátě Wachet auf, ruft uns die Stimme a v Houslové sonátě c moll). Scholl zpíval se stoprocentním nasazením, vůbec nebylo znát, že má právě za sebou účinkování v předchozí skladbě (ani že by se nějak šetřil na skladbu následující). Působil, jako by měl všechno zcela pod kontrolou – intonačně byl vždy naprosto přesný, hlas mu v jediném místě neselhal. V závislosti na průběhu hudby střídal a měnil dynamické, výrazové a náladové plochy s takovou pohotovostí a přesvědčivostí, že vůbec nevadilo, že zpívá německy – skrze barvu jeho hlasu, mimiku a gestikulaci mohli diváci snadno poznat, jakou emoci nebo myšlenku zrovna vyjadřuje. V recitativech pak do svého přednesu zapojil ještě více pohybu těla, čímž se přiblížil skoro až jevištnímu způsobu přednesu a skvěle tak odlišil lyričtější ráz árií a spíše epický průběh recitativů.

Instrumentalisté pod Válkovým řízením jej doprovázeli velmi citlivě a pohotově na sebe se sólistou reagovali a navazovali. V recitativních pasážích bylo až zarážející, s jakou expresivitou a jak dynamicky pestře a bohatě lze zahrát „pouhé“ akordy nad basovou linkou – ve spojení se Schollovým dramatickým přednesem šlo opravdu o mimořádný poslechový zážitek, což potvrdil nadšený a dlouhotrvající potlesk po doznění posledního akordu kantáty. Za zmínku stojí určitě i vynikající hráčka na hoboj, která se za své bezchybné hraní klaněla spolu s kontratenoristou. Jejich dialogy v průběhu skladby byly o to působivější, že Schollova barva hlasu v některých polohách trochu připomínala hoboj. Hobojistka zase jako by skrze svůj nástroj místy až napodobovala barvu lidského hlasu.

Koncert skončil druhým Vivaldiho dvojsborovým zhudebněním latinského žalmu (tentokrát č. 110) – Dixit Dominus RV 594. Skladba formálně i hudební náplní velmi podobně řešená jako úvodní Beatus vir opět naplnila celý kostel velkolepou a vesměs radostnou hudbou. Bylo od dramaturgů velmi moudré, že tato dvě díla proložili kontrastním Bachem – nejen, že tak vznikl posluchačsky vždy atraktivní obloukový návrat k úvodu, ale zároveň si během prostřední skladby mohli trochu odpočinout uši návštěvníků, a hlavně hlasivky zpěváků (s výjimkou Andrease Scholla, jehož fyzická výdrž je vskutku obdivuhodná). Sboristé i sólisté byli i zde bezchybní, vzájemná interakce dvou sborů svým dramatismem místy trochu připomínala (ale opravdu jen připomínala) nejvypjatější pasáže z Bachových Matoušových pašijí (též psaných pro dva sbory a dva orchestry). Stejně bezchybně a s energií absolutně nepolevující hráli i instrumentalisté. Vysoké tóny brilantních sólových trubek v jedné z posledních částí skladby jako by ohlašovaly příchod velkého finále, které bylo tak strhující, že jej soubor musel po dlouhotrvajícím potlesku ve stoje celé opakovat.

Je to opravdu specifický druh radosti, slyšet velká duchovní barokní díla ve špičkové historicky poučené interpretaci, a navíc ve vizuálně i akusticky uchvacujících prostorech duchovního chrámu. Doufejme tedy, že v následujícím jubilejním ročníku Velikonočního festivalu duchovní hudby se naplní přání a myšlenky úvodních řečníků – že kostely budou stejně jako letos plné, že nebudeme mít za humny válku, a že se budeme moci znovu oblažovat všemožnými krásami hudby.

Závěrečný koncert: Vivaldi, Bach & Scholl
24. dubna 2022, 20:00 hodin
kostel sv. Janů, Brno

Program:
Antonio Vivaldi: Beatus Vir RV 597
Johann Sebastian Bach: Ich habe genug, duchovní kantáta BWV 82
Antonio Vivaldi: Dixit Dominus RV 594

Účinkující:
Andreas Scholl – kontratenor
Zuzana Badárová, Romana Kružíková, Pavla Radostová – soprán
Jakub Kubín, Vincenc Ignác Novotný – tenor
Jiří Miroslav Procházka, Martin Vacula – bas
Czech Ensemble Baroque
dirigent – Roman Válek
sbormistryně – Tereza Válková