Zbyněk Brabec: Listování v archivu – Úvod

Na repertoáru divadel najdeme především časem prověřené operní evergreeny, občas se uvádějí i díla, která léta spala v prachu archivů. Doslova boom dnes zažívá uvádění oper z období baroka, což je dáno především tím, že existuje stále více souborů, které se zabývají historicky poučenou interpretací, a pěvci, kteří, možná právě pod vedením zkušených dirigentů, si umí s party těchto oper poradit, umí volit vhodné kadence či zdobení, zejména v da capo áriích. Pozitivní je také počet neustále vznikajících nových operních děl, což by mohla být samostatná a poměrně rozsáhlá kapitola, mapující hudební jazyk dnešních skladatelů, náměty nových oper a podobně.

Samozřejmě se také vyvíjí režijní pohled na operní díla, čemuž by se mohla věnovat další a také rozsáhlá kapitola, analyzující režijní rukopisy slavných režisérů dneška, do kterých se, někdy logicky, jindy méně, promítá i dnešní současnost. Je to velice citlivé téma, protože jsou divadla, jejichž publikum tyto přístupy nepřijímá, zejména při inscenování klasických děl, o nichž každý divák má konstantní představu, jak mají vypadat. Ostatně i v nedávném rozhovoru na Opeře PLUS Olga Mojžíšová konstatovala, nejenže se Smetanovy opery u nás hrají stále méně, ale jak je těžké najít jejich současnou inscenační podobu, aniž by šlo jen o „kosmetické úpravy tradičních šablon“ nebo o „provokativní excesy, které jdou za hranice nebo i proti tomu, co je v libretu, a především v hudbě samotné“.

V naší malé zemi existuje devět operních souborů v takzvaných kamenných divadlech (ND Praha má prakticky dva soubory – dva sbory a orchestry), které často dokládají svou existenci již v 19. století. Opera se v těchto divadlech provozuje dosud (žádné operní divadlo, na rozdíl od operetních, u nás nezaniklo), byť i třicet let po sametové revoluci je stále nevyřešené (nebo uspokojivě vyřešené) jejich financování. Podíváme-li se do historie těchto divadel, můžeme zjistit, jak se opera kdy provozovala, můžeme sledovat sociální postavení opery v průběhu staletí, zájem či nezájem publika, počet premiér a představení vůbec. Historii nemůžeme srovnávat s dnešní současností, nelze argumentovat tím, že třeba v roce 1930 nebo v roce 1956 se nastudovalo tolik a tolik oper a že v souboru bylo tolik a tolik sólistů. Život se neustále proměňuje a samozřejmě se proměňuje i provozování opery a divadla vůbec, proměňují se společenské podmínky uvádění oper a divadla jako takového, mění se i diváci v hledištích divadel.

Přesto je užitečné se občas podívat zpět a uvědomit si, jak se opera kdy u nás provozovala. K tomu slouží především archivy jednotlivých divadel. V dnešní době digitalizace a přístupu k informacím ze zákona je ideální zveřejnění archivu na webových stránkách jednotlivých divadel. Jak mají tyto archivy vypadat, nelze jednotlivým divadlům předpisovat. Proto, podíváme-li se na stránky našich operních divadel, jejich archiv na webu je na různé úrovni. Je to samozřejmě ovlivněno mnoha důvody, například finančními možnostmi jednotlivých divadel, kvalitou dochovaného „papírového“ archivu, množstvím odborných sil, které tyto archivy zpracovávají a v neposlední řadě i přístupem vedení divadel k této problematice. Protože v našem novém seriálu chceme v těchto archivech listovat, myslím, že úvodem je nezbytné říct, jak jsou archivy jednotlivých divadel vůbec k takovému listování připraveny (ostatně každý náš čtenář se do nich může sám podívat a jednotlivé archivy porovnat). Dodejme, že listovat chceme i v zahraničních archivech, a i zde je nutno říct, že úroveň těchto archivů je velice rozdílná a často i nijaká.

Bezesporu nejlepší archiv z našich divadel má na svých stránkách přístupné pražské Národní divadlo. Jeho vybudování jistě předcházela dlouhodobá práce, která vycházela z každodenních divadelních cedulí, takže můžeme činnost souborů Národního divadla i jednotlivých budov opravdu sledovat den po dni prakticky od vzniku této instituce nejen od jeho otevření 18. listopadu 1883, ale včetně krátkého otevření v roce 1881 před ničivým požárem budovy. Přehledně a pohodlně můžeme procházet celou historii této instituce, sledovat její umělecká vedení, denní repertoár, zájezdy, hostování cizích souborů i jednotlivců, číst medailonky jednotlivých umělců i prohlížet bohatý fotografický materiál.

Právě doba před druhou světovou válkou nebývá v našich divadlech příliš často zpracována, protože absence spolehlivých a úplných dat bývá velká a někdy již nedohledatelná. Tak některá divadla ve svém zpracování archivních představní na tuto dobu rezignují, jiná upřímně sdělují, že k inscenaci nelze dohledat obsazení apod. V té úplnosti je právě pražské Národní divadlo jedinečné. Uvědomme si také, že v řadě divadel nejprve působil německý soubor (Opava, Brno, Liberec, Ústí nad Labem), jehož činnost zmapovat je v mnoha případech dnes zcela nemožné.

Na současných archivech se samozřejmě odráží také práce bývalých archivářů, jak pečlivě se o archivy jednotlivých divadel starali a jak je doplňovali. Bez tohoto zásadního fundamentu se digitální archiv těžko buduje. Nejnověji na sebe novým archivem upozornilo Národní divadlo moravskoslezské, které digitální archiv začalo budovat od roku 2018. Archiv navíc zahrnuje i činnost dalších ostravských divadel (Divadlo Petra Bezruče, Divadlo loutek, Komorní scéna Aréna, Divadlo Mír) a na jeho utváření se podíleli bývalí zaměstnanci těchto divadel i ostravská divadelní veřejnost mimo jiné i tím, že vlastní historické materiály dali k dispozici. Na dalším doplňování a zpřesňování archivu se i nadále pracuje a myslím, že je nutné zmínit i skutečnost, že vznik tohoto archivu by nebyl možný bez mimořádné dotace z rozpočtu statutárního města Ostrava. Archiv je přístupný od roku 1919, kdy Národní divadlo moravskoslezské bylo založeno. Najdeme zde jednotlivé inscenace, jejich inscenátory, také data jednotlivých repríz, obsazení sólových rolí, jednotliví umělci zde mají své portréty.

I archiv Národního divadla Brno přináší soupis repertoáru a inscenátorů a obsazení inscenací. Vyhledávání zde již není tak komfortní a nenajdeme zde, alespoň zatím, denní repertoár a obsazení jednotlivých představení, ani počet představení jednotlivých inscenací. Nicméně se můžeme seznámit s přehledem repertoáru již od roku 1884. Na webových stránkách je ostatně zdůrazněno, že se archiv buduje v několika etapách a že zdaleka není dokončen. Jihočeské divadlo v Českých Budějovicích má zpřístupněný archiv až od roku 1945, leccos zde čeká na doplnění (nalezne-li se vůbec). V určitém období najdeme na webu i naskenované programy (ty nenajdeme v žádném jiném divadle), což paradoxně nenajdeme u inscenací z posledních let, kdy je všechno vytvářeno digitálně, nicméně poslední inscenace jsou zase doplněny kritikami (myslím, že programy jsou důležitější). Ani zde nenajdeme jednotlivé reprízy a alternace.

Slezské divadlo v Opavě má také zveřejněný přehled premiér od roku 1945, poměrně složitě se proklikáváme u jednotlivých titulů, které byly víckrát inscenovány, k informacím o hledané inscenaci, ale přehledně najdeme, že například Dalibor byl ve sledovaném období inscenován celkem čtyřikrát, v letech 1947, 1954, 1962 a 1980. Hledání není příliš jednoduché, badatel nejprve musí vyhledat hru, v našem případě Dalibora, kde se dozví čísla jednotlivých inscenací, která ovšem nelze prokliknout a nezbývá tedy, než si je vypsat a potom je vyhledat v příslušném soupisu. Protože si pamatuji, že Dalibor nebyl v Opavě studován naposledy v roce 1980, ale v roce 2006, v rejstříku premiér jsem tuto inscenaci našel, ovšem v přehledu jednotlivých her už nikoli. Vůbec archiv končí sezonou 2016/17. Ani zde nenajdeme počet jednotlivých repríz a jejich obsazení.

Také archiv Severočeského divadla v Ústí nad Labem není příliš přívětivý k vyhledávání, je hodně neúplný, a i on se omezuje na dobu po druhé světové válce. Najdeme zde například tři premiéry v sezóně 1948/49 (Dvě vdovy, Aida, Don Pasquale), ale nenajdeme zde ani inscenátory, natož obsazení a počty jednotlivých repríz, ostatně chybí i další repertoár této sezóny. Samozřejmě, že blíže k dnešní době bývá informací více, ale například u inscenace Adamova Postilióna z Lonjumeau z roku 1980 nenajdeme ani inscenátory, natož představitele jednotlivých rolí (není to nic neznámého, tuto informaci můžeme najít na stránkách Divadelního ústavu, takže nechápu, proč si to v Ústí nad Labem nemohou doplnit). Také nechápu, proč je ve zmíněné sezóně 1980/81 pod operními premiérami uveden Verdiho Don Carlos, Janáčkova Káťa Kabanová a již zmíněný Postilión z Lonjumeau, přičemž Smetanův Dalibor je v rubrice ostatní.

Plzeňské Divadlo J. K. Tyla uvádí pod heslem „Almanach 1965-2015“ soupis inscenací v tomto období s inscenátory jednotlivých inscenací, bez obsazení sólistů, ale s počtem představení. Ale ani to není příliš spolehlivé, například u velice úspěšné inscenace Pucciniho Edgara se dočteme, že počet repríz byl nula. Najdeme zde i data derniér, ale vše by potřebovalo aktualizovat. A také, vzhledem k významu této scény, zpracovat období před rokem 1965 i po roce 2015.

Přestože k výše uvedeným divadlům přináším různé výtky k jejich archivům, jsem rád, že nás minimálně informují o tom, co kdy hráli. Smutně musím konstatovat, že Divadlo F. X. Šaldy v Liberci a Moravské divadlo v Olomouci nepřinášejí sebemenší pohled do své minulosti. Mnoha divadlům také chybí v přehledu vedení jednotlivých sezón – ředitel, šéfové jednotlivých souborů, u opery dirigenti, případně i sólistický ansámbl. Opět v tomto směru musím dát za vzor pražské Národní divadlo.

Těžko najdeme archivní stránky, abychom v nich nenašli chybu. Tu většinou odhalí pamětník, takže chyby z 20. let minulého století asi už nikdo neopraví, stejně jako ostravský milovník opery těžko odhalí chyby v Praze nebo v Českých Budějovicích. Věřím, že všichni pracovníci archivů si uvědomují, že jejich práce není ukončena, jsou si jistě vědomi nedostatků svých archivů na webu a jistě budou všichni přístupní k tomu, aby případné chyby byly opraveny a chybějící údaje doplněny. Je to v zájmu dokumentování historie provozování oper na našich scénách. A chyby se vloudily všem pracovníkům minulosti, kteří zakládali a doplňovali papírové a kartotékové archivy. I v přepisu těchto karet do digitální podoby se může udělat chyba.

Všichni jsme jenom lidé. Znám několik zanícených operních fandů v různých městech, kteří si schovávají programy, zapisují představení, která viděli, zapisují si i jejich obsazení. A právě tito lidé by měli archivy divadel ve svých městech prohlížet a na případné nesrovnalosti upozornit. Je to poslední šance, jak tyto chyby odstranit.