Ze setkání s Uměleckou radou divadla PONEC: Výhledy a otázky
Aktivními účastníky debaty z řad návštěvníků byli spontánně především Vladimír Hulec, Petr Pola a Adris Světlíková, kteří v podstatě vyslovili zásadní otázky, a tak svým způsobem „ušetřili“ práci zástupcům dalších institucí a médií, kteří dorazili (kromě Opery PLUS například také Taneční zóna, ČTK nebo Český rozhlas). Přinášíme zásadní části debaty tak, jak proběhla, ve srozumitelné podobě, redigovanou, ale bez obsahových zásahů.
Úvodního slova se ujala Yvona Kreuzmannová:
Na začátek bych připomněla, že jsem se v létě loňského roku rozhodla, že chci směřovat veškeré hlavní činnosti Tance Praha tak, že budu ke každé mít uměleckou radu, že je nebudu svěřovat jedné osobě, ale budu pracovat s týmy. Přijde mi to skvělé, inspiroval mě European Dance House Network, například Bora Bora v Aarhusu nebo nyní v září otevíraný nový Tanzhaus v Kodani. (Pojmy dance house nebo Tanzhaus zaznívají v průběhu debaty jako synonyma, včetně počeštělých variant, pozn. red.). Leckteré taneční domy fungují právě na bázi určité umělecké rady, kurátorského týmu – je asi jedno, jak to nazveme, ale víme, jakou funkci plní, a to je přinášení vícera pohledů. Poslední půlrok jsem si zažila hodně nepochopení, nicméně jsem byla strašně ráda, když Dáša Bednáriková, kterou jsem oslovila na jedné konferenci v Divadle pod Palmovkou, souhlasila, že by mi bude na pomocná, protože má velkou zkušenost s KD Mlejn a z Diodu z Jihlavy a další své činnosti. Pak přišel impuls na HAMU v únoru, kdy jsme se setkali s taneční komunitou a bylo mi řečeno, že by si přáli, aby umělecká veřejnost nenominovala konkrétní jména, ale abychom udělali Open Call. Takže jsme udělali Open Call, ten běžel, trošku nás to tím pádem zdrželo a dostávali jsme se do časového presu, ale říkali jsme si, že je to moc fajn: přihlásilo se nám šest zájemců. Já si toho moc vážím, protože co člověk, to úplně jiné spektrum zkušeností. Dáša byla součástí výběrové komise. Vybrali jsme si Honzu Malíka a Sylvu Šafkovou právě proto, že reprezentují úplně jinou zkušenost a mají jiný background. Jsem moc ráda, že máme tuto uměleckou radu, bude mít i nějaký „rotační systém“, na kterém se budeme postupně domlouvat, členství není navěky věků. A v každém případě dávám slovo jednomu každému členovi, aby řekl sám za sebe, jak to cítí, jak to vidí, a jakou zkušenost vnáší.
Otázku přeformulovává Hana Pelánková: Proč jste se vůbec zúčastnili open callu, proč jste teď součástí divadla PONEC? Co vás zajímá, co chcete přinést?
Dagmar Bednáriková: Asi začnu já, protože jsem nebyla v Open Callu. Yvona mě oslovila v okamžiku, kdy se rozhodla, že chce změnit systém práce. A první naše diskuze vedla tomu, jak by mohly vypadat Open Cally na rezidenční umělce a na systém práce, protože se ukazovalo, že PONEC je trošku provozně přetížený atd., proto se obrátila na mě, protože jsem především produkční a producent. Proto vzniklo naše jednání a teprve potom se vyhrotila situace. Ale já jsem se rozhodla, že už z toho, co jsem slíbila, necouvnu a zůstanu na pozici, na které jsme se domluvily. A vykrystalizoval z toho vlastně dalším procesem Open Call na Uměleckou radu a z toho vzešli tady moji kolegové. Jsem tady tedy spíš za produkci a organizaci, za element, který si myslím, že by v Umělecký radě neměl chybět. Pokud to bude na závadu, může nastoupit někdo úplně jiný z umělecké branže, třeba se toto téma vyčerpá, až se nastaví procesy, a bude to úplně jinak.
Honza Malík: Všechny změny v PONCI se děly v momentě, kdy jsem to sledoval v podstatě zpovzdálí, protože z PONCE jsem se svými aktivitami a aktivitami kolegů odešel před téměř dvěma lety. Takže v době, kdy se začaly vířit vody, jsem vůbec vnitřní chod neznal a výzva mě zaujala, protože jsem s tou scénou spjatý 20 let, znám ji, mám různé iniciativy a chápu to jako nějaký další krok v tom, co mě zajímá: jak přispívat rozvoji nezávislé scény se svými zkušenostmi. A také proto, že PONEC je teď jediná scéna pro současný tanec, jediná plně programová scéna, a vnímám jakousi nenápadnou spojnici s Duncan centrem, které je jedinou státní školou pro současnou taneční tvorbu, sleduji, kudy a jak se profilují absolventi, ale nejen Duncanu, ale i HAMU, protože mnozí „duncaňáci“ ji studují. Zajímá mě možnost dávat jim příležitost, jak rozvíjet svoji práci v nelehkém životě na volné noze. To je stěžejní.
A co vnáším do nějakých našich prvních debat, je otázka, jakým způsobem se potkat se scénou, kterou nechci nazývat amatérskou, ale s taneční scénou, která se týká základního uměleckého školství, protože je to něco, co v PONCI mělo dříve slovo, například v rámci Tance dětem, a protože mnozí kolegové, které potkávám právě na krajských a celostátních přehlídkách, působí nebo působili i v PONCI. A přijde mi, že setkávání těchto dvou světů, toho dětského a mládežnického s profesionálním je podstatné, že si navzájem může být přínosem. To jsou stěžejní body, které jsem vnímal v možnosti podílet se na směřování programu divadla PONEC.
Sylva Šafková: Já působím v Praze jako choreografka, ale samozřejmě se zajímám o současnou taneční scénu jako celek. Jako choreografka vnímám, že je důležitá podpora mladých tvůrců, nabídnout jim zázemí, a vidím právě, že PONEC by toto měl nabízet. Sama jsem své první projekty tvořila v Německu, kde pro mě bylo, dalo by se říci, jednodušší udělat choreografii než tady v Čechách a mám pocit, že PONEC by měl tohle nabízet i mladým. Neříkám, že etablovaní umělci, kteří už tam působí déle, nebudou součástí, naopak je třeba podporovat i jejich rozvoj, ale vidím z uměleckého hlediska, jak je těžké tvořit, sehnat prostředky, mám pocit, že tohle by byla velká podpora mladým umělcům. Proto jsem se rozhodla přidat do Umělecké rady a vnímám to spíš tak, že bych měla zastupovat umělce, být jim pomocnou rukou, že Umělecká rada by měla pomáhat v realizaci jejich projektů.
Yvona Kreuzmannová: Možná bych ještě doplnila, že nám tady chybí Bára Miko Loumová, která nastoupila jako koordinátorka programu PONCE, což je nesmírně důležitá funkce, protože je tím styčným bodem mezi umělci a Uměleckou radou. Takovou funkci plní Ema Šlechtová za komunikaci a samozřejmě Hanka Pelánková za výkonný management, takže proto jsme i v únoru už ten koncept takto představili. Představou je velmi úzká spolupráce interního týmu PONCE s externí Uměleckou radou, která přináší svoje podněty.
Ještě upřesním, že já nejsem členkou Umělecké rady, mám statutární povinnosti za PONEC jako i za všechny aktivity Tance Praha, slíbila jsem, že tam, kde bude potřeba, zodpovím otázky z historie, nebo kvůli kontinuitě, ale v žádném případě nejsem člověk, který by do toho vstupoval umělecky. Rada funguje od 22. dubna, kdy se sešla poprvé, velmi intenzivně, omlouvám se (směrem k radě), ten začátek byl těžký, protože probrat se všemi věcmi, které jsme dali k diskusi, bylo náročné.
Hana P.: První konkrétní hmatatelný krok, který jsme vytvořili společně, je Open Call, který je vyhlášen do konce května na projekty s premiérou v roce 2025, na tom jsme se hned dohodli a udělali konkrétní kroky.
Yvona K.: Nikdo si to neuvědomuje, ale PONEC nikdy neměl Open Call, nikdy takové výzvy nedělal.
Honza M.: K tomu, jak jsme vnímali začátek a jak intenzivně, osobně bych to tak necítil. Je to v pořádku, je to setkávání, které je tak časté, jak je to možné, nepřijde mi zvlášť intenzivní, zkrátka jak je to potřeba. Jedno z témat, která jsme také otevřeli, byla debata o konceptu rezidenčního umělce: co by to mohlo znamenat, co to je, jak mu rozumíme…
Hana P: Pokud jde o Open Call, rádi bychom uvedli příští rok sedm premiér, většina z nich bude právě z Open Callu nebo případně z doporučení členů Umělecké rady a jedna premiéra by měla být právě od rezidenčního umělce. Rezidenční umělec, jak říká Honza, jako nový post a je to člověk, choreograf, umělec, tvůrce, který by měl „výsostné“ postavení v tom, kolik prostoru a podpory od nás dostane. Dáváme prostor čtyři týdny zkoušení ve studiu Krenovka a jeden týden v PONCI, rezidenční umělec by měl dvakrát tolik. Je to velký čas na to, aby vytvořil své dílo, je tam technická podpora, i naše uvnitř v týmu, a byl by součástí různých objektů, aktivit, kterých se účastníme, ať už pro veřejnost, komunitní akce atd. Byl by prostě nějakým způsobem spjat s divadlem, může dělat workshopy, speciální aktivity, podle toho, jak se bude cítit a co bude chtít, v každém případě jedno jméno, které je ten rok s PONCEM více spojené.
Na příští rok již jméno máme, je to Nataša Novotná a máme obrovskou radost, že nabídku přijala. Máme už v jednání rezidenční umělkyni na další rok, ale to ještě nebudeme odkrývat.
Petr Pola (Nová síť): Jde tedy o roční cyklus, Open Call se bude vypisovat každý rok pro oněch sedm umělců, a rezidenční umělec bude také působit rok?
Dagmar B.: Podle toho, jak se osvědčí tento model, protože jsme to počítali tak, aby vyšly všechny termíny, čtyři týdny zkoušek plus týden v divadle, a v divadle bude probíhat další program, takže skládáme a uvidíme, jestli se náš výpočet potvrdí. Jestli to příští rok bude o jednu premiéru víc nebo míň, v tuhle chvíli nevíme. Ale Open Call každý rok určitě chceme zachovat.
Honza M.: Premiér bude maximálně sedm.
Hana P: Máme i nějaký závazek vůči grantům, takže to je číslo, které podle toho vychází, zároveň dává smysl naplnit ho za celý rok, mělo by to být tak akorát.
Petr P.: Takže Nataša bude takovou tváří PONCE 2025 a má v projektu volnou ruku?
Honza M.: Čeká nás první osobní setkání v červnu, z toho samozřejmě vzejde debata. Nebavili jsme se o tom zatím, ale za mě by rozhodně umělec měl mít naprostou volnost, s tím, že zná prostředí, ví, kam vstupuje, má svou historii a je před ním určité tvůrčí období. Mluvili jsme teď obecně o někom, kdo je zkušený, ale za mě osobně nebylo až tak podstatné, jestli je umělec zkušený dvacet let nebo pět, protože tvůrce zkrátka poznáte.
Hana P.: Ačkoliv teď mluvíme o zkušenostech, Open Call je otevřený všem věkovým kategoriím, samozřejmě myslím profesionálům, a mohou se hlásit jak začínající, tak starší, rádi bychom to nakombinovali. (Pozn. red., ve vyhlášení stojí: „pro dospělé profesionální tvůrce – od nastupující generace absolventů uměleckých škol po zkušené, etablované osobnosti naší taneční scény (emerging, mid-career, matured artists).“)
(…)
Vladimír Hulec (Taneční zóna, Divadelní noviny): Nevstupujete na prázdnou louku, PONEC má nějakou tradici a program. V čem se vlastně bude měnit? A znovu se vrátím k otázce, proč jste to vlastně přijali? Co jste viděli, že můžete sami přinést? A buďte konkrétní, ty obecné věci, myslím, už nemá smysl opakovat, řekněte jména a v čem se programové linie budou lišit. Nechci se vracet k problémům, které nastaly, ale je jasné, že do toho jdete poměrně odvážně, protože taneční komunita je spíš ostře vymezená, zatímco vy jste se to rozhodli vzít. V čem vidíte tu výzvu?
Honza M.: Myslím, že jsem byl celkem konkrétní v tom, s čím sem vstupuji, konkrétní jména říkat nebudu, protože na to je brzo. Asi víme, kdo na naší scéně působí, mluvím o spojnici s Duncan centrem, ale ne jenom, sleduji, co se děje na HAMU atd. Teď jsme v jakýchsi námluvách, máme za sebou pár setkání. Se Sylvou jsme se například vůbec neznali, takže poznáváme i uvažování nás tří, osobně nedokážu být konkrétnější. Jedna věc je Open Call, druhá věc je, co řekla Hanka, že vytipováváme konkrétní lidi, z toho jména říkat nebudu, protože to teď není nutné. Je to sondování, naše úvahy, že jsou tady lidé, kteří by v PONCI měli tvořit.
Vladimír H.: Myslel jsem spíš, na která jména navazujete, programové linie, které inscenace zůstanou. Určitě se neudělá střih.
Honza M.: Inscenace odcházejí samy od sebe, to je zásadní a je to každého rozhodnutí. Například linie Tanec dětem nebo program pro školy, to zůstává.
Hana P.: Spolupráce se školami, představení pro školy, Tanec školám, to určitě bude na programu dál.
Dagmar B.: Do konce roku jsou ještě uzavřené nějaké smlouvy, takže program, který byl naplánovaný, musí doběhnout i v souvislosti s granty a smluvními závazky, po novém roce to bude navazovat na výsledky Open Callu.
Hana P: Jenom doplním, a to není úplně na Uměleckou radu, že každou středu máme nadále lekce, pro děti pro několika kategorií, pro seniory a pro dospělé, to zůstává.
Honza M.: Ptáš se na linie, ale PONEC nikdy neměl nějakou tematicky vymezenou linii. To neznamená, že se to třeba nemůže stát, ale otázka nestojí, na jaké linie navazujeme.
Vladimír H.: PONEC spolupracuje s některými konkrétními umělci, kteří byli hodně podporovaní, navenek to tak alespoň vypadalo.
Honza M.: Ano, byli umělci, kteří tam byli jako doma, vnímal jsem, že mají nějaké možná jistoty, že to tak berou, a teď se rozhodli, že toho nemůžou být součástí, a to je prostě v pořádku. My (Pulsar, z. s., pozn. red.) jsme se také rozhodli před rokem a půl, že chceme být s našimi aktivitami jinde. Do PONCE se vracím sám za sebe, ne za to, co tvořím, nebo s kým tvořím, to teď tady nemá místo.
Petr P.: Open Call je určený i pro zahraniční umělce, nebo jen pro tuzemské zájemce?
Honza M.: Pokud se ozve někdo zvenku, asi o tom budeme mluvit, ale myslím, že naše prvotní myšlenka taková nebyla. O čem mluvíme – ale to je hodně v plenkách – o možnostech tvorby a životů umělců na jihovýchod od nás, ale to je něco trošku v dalším horizontu: jak se vztahovat ke Slovensku, k Maďarsku, jaké jsou možnosti. Tam následujeme vlastně provozní limity, které zatím moc neznáme.
Yvona K.: Ještě bych dodala, že v těch sedmi premiérách bude vždycky jedna koprodukční festivalu (TANEC PRAHA, pozn. red.), a to je vlastně jediná věc, kdy do toho vstupuji. Festival má také novou uměleckou radu, je tříčlenná a mezinárodní. Ve čtvrtek odjíždím na One Dance Week do Plovdivu, kde se sejdeme poprvé a budeme právě jednat o tom, jaké koprodukce festival nabídne. V umělecké radě TANCE PRAHA je ředitelka Torino Dance House Anna Cremonini, která byla také v dramaturgické radě ČTP, a ředitel One Dance Week, Assen Assenov.
Markéta Faustová (2media): Mluvili jste o tom, jak fungují umělecké rady v tanečních domech v zahraničí. Yvona je hodně v kontaktu se zahraničím, budete se tam pro fungování Umělecké inspirovat? Když jste se ani neznali, „zakládáte novou kapelu“ a ještě se ti hudebníci neznají, tak jakým způsobem s tím budete pracovat?
Yvona K.: Jistě, existují meetingy networků, největší síť má víc než 40 dance houses po celé Evropě a v červenci máme pozvání na General Assembly do Haagu, takže kdyby měl někdo z vás zájem (k Umělecké radě), hrozně ráda vás tam vyšlu. Protože je to opravdu důležité, přesně. Je to porovnávání modelů, porovnávání zkušeností, vždycky jsme to dělali, vždycky jsem v networcích byla aktivní, byla jsem členkou různých pracovních skupin, kde jsme diskuze vedli. Pojedu na Tanzmesse Düseldorf, kde by také měla být debata o dance houses a proč se síť přejmenovala z Dance House Network na Dance Development Network. Protože i na evropské bázi hodně dochází ke snaze o větší propojování, právě s koproducenty, jako jsou festivaly, nejenom tanečními domy. To je ale velká diskuze, kterou je asi ještě brzo otevírat, ačkoliv Umělecká rada PONCE už diskutuje, jaký model je funkční. Jsou různé, třeba v Norsku máte Tanzhaus jako typ instituce, která je vyloženě státní institucí, udělá sérii premiéry a několika představení a tím její spolupráce s umělcem končí. Žádné reprízy neplánuje, každý si musí poradit po svém. My jsme měli pořád tendenci nabízet reprízování, ale je na debatu, co je funkční model.
Dagmar B.: Rádi nasbíráme zahraniční zkušenosti, ve své praxi to samozřejmě praktikuji také, jezdím na mezinárodní setkání a na sítě, přínos setkání a získání zkušeností od zahraničních partnerů je důležitý, jen mě mrzí, že teď v červenci nemůžu jet.
Honza M.: Nevím, jestli pro život rady něco znamená, jestli se známe nebo neznáme, pro mě je pozitivní, že náš pohled je různorodý, to si myslím, že je v pořádku. V čem se budeme lišit, to budeme teprve zjišťovat. Také vstupuji do Umělecké rady s tím, že mě to nikdo neučil, nemám to načteno, ale velkým podnětem pro to, jak si s tím poradit, je intuice. Což vám možná bude znít chabě, ale myslím si, že intuice má své místo. Mám zkušenost z festivalu NuDance, kde ta programace ale probíhá docela jinak, je krátkodobá, takže do toho vstupuji s tím, že to je zatím nové poznání.
Adris Světlíková (Nová síť): To, co se stalo v PONCI, je ale přece jenom největší „opaření“ na taneční scéně po revoluci, i mě se budou lidé ptát, co jsem tady slyšela, chtěla bych se k tomu trošku vrátit, protože myslím, že se z toho ještě všichni úplně neotřepali. Taneční scéna, která v PONCI byla léta letoucí, teď není, všichni zjišťujeme, co se s PONCEM bude dít. Mě zajímá, co si jako Umělecká rada nebo noví členové PONCE, z toho berete? Stalo se něco, co se nedá přehlédnout, když taková velká masa lidí odešla z tak renomovaného místa. Co si berete z tady té zkušenosti, nebo je něco, čemu byste se rádi vyhnuli?
Honza M.: Už jsem naznačil, že jsem nějakou dobu v PONCI už nebyl, takže pro mě je těžké to nějak soudit. Prostě znám způsoby Yvony a vedení, ty jsou prostě dvacet let stejné, buď s Yvonou spolupracovat chceš, nebo nechceš, pozoroval jsem způsoby umělců, setkal jsem se pracovně s Markétou Perroud, ano, ale velmi těžko to dokážu teď nějak soudit. Nevím, co jsem se naučil z toho, co se stalo, asi nic… Jenom mě zajímá, jak do té situace vstoupit a co a jak otevřít. Holt když všichni končí nějakou etapu…
Adris S.: Ale je to nejsilnější zvrat, co se na taneční scéně stal, jedna z největších věcí. Takže na jednu stranu klobouk dolů, že do téhle situace přicházíte a berete to jako nové začátky, nebo jak se ptal Vladimír, jestli se bude navazovat na něco, co fungovalo. Opravdu jen, jestli jste si z toho velkého kotrmelce něco vzali nebo byste se rádi něčemu vyhnuli…
Honza M.: Přicházím v úplně nové roli, v jiném vztahu k Yvoně, k PONCI. Na pohovoru jsem se jí také ptal: Ty jsi členkou rady, nebo nejsi? Všechno vypadá, že jsi, tak to prostě legalizujme. Ale není to tak. U toho, co se tady dělo, jsem nebyl, těžko se mi to poodkrývá… Viděl jsem petici, to ve mně zkrátka vyvolalo otázky, jakým způsobem se jedná, koná… Mluvili jsme o tom, že Yvona nerozumí tomu, co to znamená, když se říká, že má „moc“. Já jsem řekl, že je prostě alfa a omega vliv na dění na taneční scéně, že samozřejmě, že má vliv na pracovní příležitosti mnoha lidí, že má vliv na příležitosti mnoha umělců. To, že se umělecky neztotožňuji s tím, že z PONCE umělci odcházejí, neznamená, že nerozumím tomu, že s něčím nesouhlasí. Znám to v malé míře u nás, že se nám věci nelíbily, že se nám nezdálo jednání otevřené tak, jak jsme si třeba přáli. Ale jsou to už starší věci. Jasně, není to normální, je to hybný moment, ale nedokážu to za nás nějak posoudit, co je špatně… Vnímám nějaké diskutabilní momenty, v tom jak každá strana jedná, ale zároveň jsem v tom nebyl zevnitř.
Sylva Š.: Mám právě pocit, že jsme do toho vstoupili, i Honza i já, až v momentě po těch kotrmelcích. Dostali jsme už seznam umělců, kteří se rozhodli odejít, takže některá jména, která jsme navrhovali, už třeba byla pasé a nebylo to naše rozhodnutí. Beru to prostě, že to tak je, že se takové věci dějí i v jiných tanečních domech. A že třeba máme možnost otevřít dveře někomu jinému. Nevím přesně, co se dělo. Snažila jsem se sledovat diskuze a debaty, ale vlastně jsem z toho nikdy nevyčetla nic konkrétního. Mám pocit, že v divadle toho bylo strašně moc na repertoáru, hodně se reprízovalo, věřím, že to může být také problém, jak finančně zvládnout přetlak. Jsme na začátku, jak říkáte nějaké nové éry, ale nechci tomu říkat nová éra, spíš jenom doufám, že to otevřete dveře někomu novému a že se zase vytvoří nějaký kvalitní repertoár.
Honza M.: Mně jde o tvorbu, o tanec, o scénu, která tady je, bude a tady je prostě prostor, kde se může rozvíjet.
Sylva Š.: PONEC je pro tvůrce ideální zázemí, i tím, že má teď studio Krenovka, opravdu je tam pro tvůrce všechno, co si může přát, a přišlo by mi škoda, že by se to nevyužilo. Naše snaha je zase tam tanec zpátky dostat, obnovit kvalitní repertoár.
Honza M.: A nevracím se do divadla s nějakým projektem. To by možná bylo zajímavé (ironický smích), že jako všichni jdou pryč a on jde proti tomu. A to mi už někdo i řekl…
Dagmar B.: Jestli můžu jenom krátce, protože mnoho už bylo řečeno: vnímám to tak, že v PONCI vznikala strašná spousta skvělých projektů, ale už to byl trošku přetlak, který se udržoval už opravdu jenom silou vůle. Myslím, že by to nebylo možné už ani provozně udržet, že změna prostě musela přijít. Je to otázka vývoje. Zralí, renomovaní umělci, kteří tam vyrostli a vybudovali si svůj profil, mají možnost pokračovat jinde, etablovat se, jméno už mají, takže mají velké šance, a PONEC může podpořit vznik nějakého dalšího podhoubí, aby se vyvinulo stejným způsobem na nějaký „vrchol“, na výsluní v tvorbě. Děje se to všude. Bylo by úplně skvělé, kdyby vznikla ještě jedna další taková scéna jako je PONEC, anebo dvě, nebo tři. Jsme Praha a máme jenom PONEC. Je to smutné, suplujeme to, Nová síť to dobře ví, kolik je rezidenčních center, jak jsou vytížená, jak je složité dát lidem prostor. Kdyby vznikl další prostor pro tanec, bylo by to úplně super… Takže si myslím, že to je úplně logický proces, který musel nastat. Ať už se to stalo takhle, nebo třeba by to bylo méně kontroverzním způsobem, stejně by k tomu muselo dojít.
Honza M.: Ono je zajímavé, že prostory pro tanec vznikají. Ne takové jako PONEC, ale taneční programace vzniká – vzniká v místech, kde se toho chopili hybatelé jednotlivých souborů nebo uskupení: DOX, Akropolis, Komedie, Maiselovka, místa pro tanec jsou, ale jsou stěžejně pro tanec a tvorbu toho konkrétního souboru nebo choreografa. Je to samozřejmě skvělé, ale tady je místo, které je plně pro současný nezávislý tanec, otevřené komukoliv. Říkal jsem si, že teď je ten moment, možná je to teda bláhové a nerozumím pohnutce lidí, co odešli, ale možná to je moment, kdy se můžou oni sami vlastně přihlásit a nějak tomu pomoct, dialogu s vedením, s Yvonou, nějak to posunout nebo rozvinout, zdravějším třeba pro ně směrem.
Vladimír H.: Ještě aby to bylo jasné, vy tři jste zaměstnanci PONCE?
Honza M.: Jsme externí tři členové rady na smlouvy.
Hulec M.: A ještě se zeptám (směřováno na Dagmar), jsi ředitelka KD Mlejn, bude nějaká spolupráce mezi Mlejnem a PONCEM v dramaturgii, nebo jsou to pro tebe dvě odlišné věci?
Dagmar B.: Myslím si, že tak jako Sylva působí v Maiselovce a Honza má svoji tvorbu, ani s KD Mlejn o spolupráci nebyla řeč. Některé projekty máme řekněme trochu společné, dáváme prostor studentům HAMU stejně jako PONEC, ale tam se spíš jedná o rozdělení, vlivem provozních požadavků atd. O spolupráci jsme se nebavili. Yvona mě na podzim oslovila kvůli tomu, že máme Open Cally na rezidence a máme tam stanovené podmínky, které jsme umělcům schopni zajistit, náš provoz je složitější, Yvonu právě zajímal systém Open Callů a jak to udělat, jak to zprůhlednit atd., to byl začátek naší diskuze. Už tenkrát jsme se bavily o tom, že se to bude v PONCI vyhlašovat v tomto období, kdy se připravují granty na příští rok, čili už tenkrát jsme mluvily o spolupráci, v přípravě tady toho pro rok 2025. A pak teprve přišla tady ta kritická situace a jenom jsme pokračovaly v linii, kterou jsme začaly.
Vladimír H: Je ještě jeden nový tým, v Arše+. Jste nějak ve spolupráci, chcete s nimi komunikovat? Anebo to jsou zase dvě linie, který se vůbec nestýkají?
Dagmar B.: Archa se stabilizuje a dává dohromady situaci, která také není úplně růžová, takže o spolupráci jsme nemluvili. Jsem s nimi v kontaktu, ale za sebe, nikoliv za Uměleckou radu.
Yvona K.: Já také, protože projekt Věrky Ondrašíkové Clouds, který měl být původně u nás, se přenáší tam, protože kvůli obsazení s teenagery potřebují hrát každý měsíc a to PONEC nebyl schopný zajistit. A teenageři jsou cílová skupina Archy+. O tomhle jsme se s Jindřichem (Krippnerem, pozn. red.) pobavili v klidu, byla jsem na premiéře, ještě to pořešíme, protože u nás měla Věrka tvůrčí rezidenci, takže… Ale to už jsou spíš záležitosti smluvních závazků, které měl spíš umělec vůči nám než my vůči němu. Programová linie Archy+ zaměřená na teenagery je spíš pro nás takovým signálem, kam jít, abychom si vzájemně nekonkurovali. Mám zásadu „Don´t compete, let´s cooperate“. Myslím si, že spolupráce je důležitá a se všemi se bavíme, myslím, že jsem to i v nějakém prohlášení říkala, že bych přála každému, aby si „refreshnul“ způsob fungování. Kdysi jsme měli takové neformální sdružení Otevřené hlavy, kde jsme se ještě před covidem scházeli, Jatka78, Archa, ALTA, my, Alfred ve dvoře a snažili jsme se koordinovat, nelézt si do zelí třeba s termíny premiér, prostě takové praktické logické záležitosti. Doufám, že se k tomu Umělecká rada vrátí a že si budeme zase říkat, co plánujeme a jak na sebe navazujeme.
Ema Šlechtová: Já pro Tanec Praha začala pracovat v září 2023, kdy jsem nastoupila do komunikačního týmu, takže prakticky od září funguji v režimu krizové komunikace. Ale myslím, jak ses (Adris) ptala, co si z toho vzít, že se otevřela spousta otázek, a PONEC se teď stal nějakým možná pranýřem, možná modelovým příkladem, to je těžko říct, ale ty otázky se týkají každého divadla nebo instituce v Praze, myslím, že jsou to sdílené věci. Máme s nimi tady v tom kulturním rybníčku podobné zkušenosti, a optimistický vhled v tom myslím je, že to může být zkušenost, nějaká modelová situace, která nastane třeba časem někde jinde nebo naopak se jí někde může někdo vyvarovat. Takhle bych se to snažila vidět z optimistické perspektivy, i co se týče kooperace s jinými institucemi.
Petr P.: To byl dobrý dotaz, a jak to tady poslouchám, zdá se mi to jako systematicky strukturní problém. Jednak PONEC přejela nějaká vlna tsunami, která tady vykrystalizovala časem, také přišlo období, kdy na několik let vypadla ALTA, další prostor pro tanec atd., na PONEC jsou kladené obrovské nároky. Myslím si, že je tolik proudů, které se sešly v jednu chvíli… Jen reaguji na to, co říkala Ema, že je to nějaká modelová situace, a bezesporu i něco, co přesahuje PONEC samotný. Není to jenom nějaká individuální věc a problém, jde o to, že v Praze není infrastruktura a nejsou podmínky pro takhle velkou taneční komunitu.
Adris S.: Ale i z manažerského hlediska si každý po tom, co se stalo v PONCI, začal víc všímat toho, co se děje u něj v organizaci, jak komunikuje, jak tam dlouho je, jak je vnímaný zvenčí, zevnitř, kdo ho potřebuje, jak za něj lidi komunikují… Pro mě osobně je to také téma. Myslím si, že se tím poučila celá scéna, ale pořád jsme všichni ještě „opaření“, není to úplně takhle růžové, ještě to není zahojené a je těžké se v tom pohybovat. Není to tak, že se nic nestalo. Stalo se toho hodně. A teď budeme všichni doufat, že proudy potečou správným směrem a je obrovská a zajímavá zkušenost to vidět. Svědčí o zralosti scény, že už lidé mají sebevědomí dělat rozhodnutí i jít do neznámých vod.
Yvona K.: Můžu říct, že jestli jsem si z toho něco vzala, tak že už nikdy, opravdu nikdy nechci mít takové množství projektů. To, co na nás navalila Kreativní Evropa, Národní plán obnovy a všechno dohromady, bych už v životě nedělala. Je to strašně demotivující, protože člověk se zabývá administrativou, managementem, povinnostmi, vyúčtováními, kontrolami, které pořád chodí, je pod extrémním tlakem a nemá čas ani na komunikaci uvnitř týmu, ani na komunikaci s umělci, takže ho to úplně odizoluje. A to se mi stalo a hrozně těžce se z toho dostávám a nechci to znovu zažít. Proto hledám jiná řešení prostřednictvím právě kolegů, kterým dávám větší důvěru. Jak říká kolegyně z z Londýna, naučit se delegovat je celoživotní proces a nikdy to není dokonalé. Je to prostě těžké, je to hodně těžké, protože když důvěry dá člověk moc, tak se může spálit, když jí dá málo, druhý není spokojený. Jsou to velmi tenké jazýčky vah. Ale určitě tam není žádný špatný úmysl, co se vyrojilo teorií, které vůbec nebudu komentovat a ani to nedělám…
Adris S.: Ještě by mě možná zajímalo, jak komunikujete s úplně běžným divákem, který chodil do PONCE na nějaký program a teď se v tom má zorientovat, měl tam svoje stálice, soubory…
Hana P: Pokud si našel svoje soubory, určitě sleduje jejich stránky a profily a najde si je. Doufám, že do PONCE budou diváci chodit zase z jiného důvodu, protože tam budou novinky, noví lidé, že budou mít možnost vidět něco jiného, než co tam třeba sledovali. Pokud je tedy někdo, kdo by toho tolik sledoval. Ale veřejnost tolik zaujatá současným tancem není upřímně tak velká. Teď chystáme novou marketingovou strategii, změníme vizuální stránku komunikace, celkově ji chceme uchopit jinak, protože je to už léta podle jednoho modelu. Dlouho jsem pracovala v marketingu, takže jeden z prvních bodů, na kterých pracujeme a je potřeba je změnit a občerstvit, je grafika, vizualita. To třeba také pomůže. Jenom teď ještě v rámci týmu hledáme správné cesty, jak komunikovat, ke komu komunikovat atd. Protože i naše cílová skupina je hodně široká, tím, jak máme hodně aktivit, nejsou to jen večerní představení, máme děti, školy, seniory, skupin a projektů je hodně. Řešíme, jak správně na koho cílit.
Yvona K.: Za sebe jsem strašně vděčná, že se konečně někdo systémově věnuje strategii komunikace. A to jednak PONCE, to byla jedna část velkého úkolu, jednak organizace jako celku, což také není jednoduché. Dlouhodobě to nebylo uchopené systémovým způsobem, a to dělá Hanka s týmem komunikace hodně intenzivně. Bára Doleželová, která dnes také fotila, má na starosti kampaň festivalu a zároveň zastřešuje komunikační tým Tance Praha a není to jednoduché uchopit. Nám se to hodně rozdrobilo a byla dlouho velká fluktuace už od covidu. Nejsem odborník na všechno, takže to ráda svěřím těm, kteří jsou experti.
Hana P.: Teď ve chvíli velkých změn musí jako první začít fungovat vnitřek, musí se nastavit procesy a komunikace na to pak navazuje, takže je trošku zpoždění. Teď jsme půl roku řešili jiné věci, ale máme nové lidi a pomocníky a můžeme se pohnout dál.
Ema Š.: Samozřejmě, že všechno třeba není úplně růžové, ale my se musíme snažit, aby to takové bylo, protože člověk potřebuje také motivaci jít ráno do práce. (smích) Takže mám pocit, že možná mluvíme spíš z pozice, že chceme jít dopředu, chceme pokračovat, a tohle je způsob sebemotivace, alespoň tak to vnímám já.
Markéta F.: Zároveň je hezké pozorovat, jak s tou změnou a se všemi těmi názory a se vzrůstajícím sebevědomím přichází i ta pokora, kterou vnímám, i v PONCI, že to není jenom vyhrocený konflikt, ale je v tom i pokora, která může jít do transformace v něco hezkého, nového a příležitost sáhnout si i na to, co dělám špatně a upřímně se na to podívat, to je cesta za něčím lepším, je to velmi cenné pro další progres.
Yvona K.: Méně je někdy více, je to tak.
Hana P.: Říká se, že negativní zkušenost jako taková není negativní, že je to zase jen další zkušenost, která přináší informaci, kudy ne, a kudy naopak ano. Je to informace pro celou scénu, pro všechny z nás.
Yvona K.: Jsme zvědaví na Open Call, kdo se přihlásí, budeme rádi, když o tom napíšete.
Hana P.: Když nás podpoříte, když nám nějak pomůžete s propagací, aby se to dostalo k lidem, aby se přihlásili a byli součástí té nové „éry“. My ji tady sami nevytvoříme.
Yvona K.: Mám radost z některých umělců, kteří zůstávají a že třeba se někteří také třeba po čtyřicítce a po dítěti vrátí na scénu, takže i podzim bude docela hezký.
Uzavírá debatu Yvona Kreuzmannová příslibem na novou sezonu. Debata samotná i některé informace, které na ní zazněly, by mohly jistě být podnětem k dalším otázkám a navazujícím rozhovorům. I toho jsme si vědomi a pokusíme se dále navázat a věcné informace zjišťovat.
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]
