Zemřel italský klavírista Maurizio Pollini

Maurizio Pollini se narodil 5. ledna 1942 v Miláně. Jeho otec, Gino Pollini, byl významný modernistický architekt a amatérský hudebník. Na klavír začal hrát v pěti letech. Studoval u Carla Lonatiho, ve třinácti letech pak začal studovat u Carla Vidussa, u kterého zůstal až do 18 let. V době, kdy dokončoval studia na milánské konzervatoři, vyhrál Mezinárodní klavírní soutěž Ettoreho Pozzoliho v italském Seregnu (1959) a Chopinovu mezinárodní klavírní soutěž ve Varšavě (1960) – jako nejmladší zahraniční klavírista z 89 soutěžících z 30 zemí celého světa. V porotě zasedli francouzská dirigentka a pedagožka Nadia Boulangerová a sovětský skladatel Dmitrij Kabalevskij. Arthur Rubinstein, čestný předseda a jeden z nejslavnějších chopinovských klavíristů své doby, prohlásil, že Pollini „už teď hraje lépe než kdokoli z nás v porotě.“

Krátce poté nahrál pro EMI Chopinův První klavírní koncert e moll s doprovodem Philharmonia Orchestra za řízení polského dirigenta Paula Kletzkiho a také Chopinovy Etudy. Vedení orchestru Philharmonia mu nabídlo vystoupení na sérii koncertů, ale bezprostředně před plánovaným turné po Spojených státech se Pollini stáhl z pódií – jak sám později vysvětlil, potřeboval nějaký čas na rozmyšlenou, aby se rozhodl, jakým směrem se bude jeho život ubírat.

Následujících šest let strávil hraním šachu a neformálním studiem u svého přítele Artura Benedettiho Michelangeliho, u kterého se podle vlastních slov naučil „precizní techniku a emocionální zdrženlivost“, což na druhou stranu vedlo k tvrzením, že Michelangeliho vliv způsobil, že se Polliniho hra stala „manýristickou a chladnou“. 

Začal se zajímat o radikální politická hnutí, dokonce na čas vstoupil do Italské komunistické strany. V otázce sociální politiky se angažoval celý život a zvláště hlasitě kritizoval premiéra Silvia Berlusconiho. Přesto byl zděšen mnohými událostmi, které se staly po roce 1960. Od poloviny 60. let také začal znovu častěji vystupovat, jak se sólovými recitály, tak za doprovodu významných evropských, amerických a dálněvýchodních orchestrů. V roce 1968 debutoval v USA a v roce 1974 poprvé podnikl zájezd do Japonska.

Po mnoho let raději pořádal živé koncerty – zdarma v italských továrnách či za tučnou gáži v newyorské Carnegie Hall. I když první nahrávku pořídil pro společnost EMI, největšího věhlasu se dočkal díky nahrávkám pro Deutsche Grammophon. Výsledkem jejich první spolupráce bylo v roce 1971 album zahrnující Stravinského Tři věty z baletu Petruška a Prokofjevovu Sedmou sonátu, které dodnes patří mezi klenoty klavírní diskografie 20. století. Mezinárodní ohlas mu získaly nahrávky Chopinových Etud (op. 10 a 25). Nahrál většinu velkých sólových klavírních děl Beethovena, Chopina a Schumanna, pozdní Schubertovy sonáty, několik Mozartových klavírních koncertů i dva koncerty Johannese Brahmse, alba věnovaná dílům Liszta, Debussyho a Schönberga.

V roce 1980 získal cenu Grammy za Bartókův Klavírní koncert. č. 1 a 2 s Chicagským symfonickým orchestrem. V roce 2007 získal další cenu Grammy, a to za album Chopinových Nokturn.

V roce 1985, při příležitosti 300. výročí Johanna Sebastiana Bacha, vystoupil s úplným nastudováním první knihy Dobře temperovaného klavíru. V roce 1987 odehrál v New Yorku s Vídeňskými filharmoniky a Claudiem Abbadem kompletní cyklus klavírních koncertů Ludwiga van Beethovena. V letech 1993–94 poprvé odehrál kompletní cykly Beethovenových klavírních sonát v Berlíně a Mnichově, později je uvedl také v New Yorku, Miláně, Paříži, Londýně a Vídni. Na Salcburském festivalu v roce 1995 poprvé představil projekt Progetto Pollini, sérii koncertů, ve kterých uváděl stará a nová díla bok po boku. Podobnou sérií byly Perspectives: Maurizio Pollini v newyorské Carnegie Hall v letech 2000–01 a Pollini Project v londýnské Royal Festival Hall v letech 2010–11, kde v průběhu pěti koncertů uvedl díla od Bacha až po Stockhausena.

Za svou bohatou kariéru získal mnoho ocenění – například v roce 1996 Hudební cenu Ernsta von Siemens. V roce 2001 jeho nahrávka Beethovenových Diabelliho variací získala cenu Diapason d’or. V roce 2010 obdržel cenu Praemium Imperiale a v roce 2012 byl uveden do Síně slávy časopisu Gramophone.

V březnu 2012 ale musel odvolat svá vystoupení v USA ze zdravotních důvodů, jeho aktivní kariéra ale pokračovala dál.

Během své bohaté mezinárodní kariéry, která trvala více než šest desetiletí, se pan Pollini stabilně řadil lidem, kterým ostatní hudebníci věnovali velkou pozornost. Klavíristé si na jeho koncerty pravidelně přinášeli vytištěné partitury Beethovenovy, Schumannovy a Chopinovy hudby a pak poslouchali, co našel ve skladbách, které jim dosud připadaly známé. I nejtěžší partitury se díky němu staly vzrušující a bezprostřední.

Prosazoval a uváděl díla soudobých skladatelů, jako byli Igor Stravinskij, Arnold Schönberg, Anton Weber, Pierre Boulez, Karlheinz Stockhausen, George Benjamin, Roberto Carnevale, Gianluca Cascioli a Bruno Maderna. Jeho hra spojovala intelektuální přísnost s technickým mistrovstvím.

Některým posluchačům však jeho interpretace připadala chladná a tvrdá. Harold C. Schonberg, hlavní hudební kritik deníku New York Times, shrnul argumenty proti Pollinimu ve své knize Velcí pianisté: „Může u klavíru dělat, co se mu zlíbí a všechno dělá v podstatě stejně – objektivně, stojí mimo hudbu, odmítá jakoukoli vroucí citovou angažovanost, jen vytváří krásné, dobře organizované a neosobní zvuky.“ Další kritik, Harris Goldsmith, označil jeho hru za „téměř zcela geometrickou“ a prohlásil jej „hudebním protějškem Mondriana.“ Pro ostatní posluchače byl Pollini jedním z největších umělců své doby, který nabízel dokonale jasnou, čistou, lineární a proporcionální hru, a přitom nacházel svěží a nečekanou krásu ve všech skladbách.

Pollini původně odmítal hrát Bacha na klavír, protože jeho díla byla zkomponována pro starší klávesové nástroje, jako je cembalo a klavichord. Když v polovině osmdesátých let Bacha přeci jen do svého repertoáru zařadil, vysvětlil své rozhodnutí jednoduše: „Důležitá pro něj byla struktura, myšlenka, a ne tolik zvuk nebo nástroj… Bach sám vytvořil mnoho a mnoho přepisů svého díla pro různé nástroje. A tak jsem se nakonec rozhodl, že klavír je v pořádku.“

Po většinu své kariéry poskytoval rozhovory jen zřídka, mimo pódium se vyhýbal pozornosti. V roce 1968 se oženil a se svou ženou, klavíristkou Marilisou Marzotto, měli spolu syna Daniela Polliniho, který se také stal klavíristou a nyní nahrává pro Deutsche Grammophon (otec a syn společně nahráli Debussyho skladbu “En Blanc et Noir” pro dva klavíry).

Delší dobu se potýkal se zdravotními problémy, v listopadu 2022 se musel kvůli zdravotním problémům vzdát charitativního koncertu na Verdiho konzervatoři v Turíně ve prospěch Červeného kříže a obětí povodní v Marche.

Maurizio Pollini žil v Miláně, kde 23. března 2024 ve věku 82 let také zemřel. Žádné další podrobnosti nebyly prozatím zveřejněny.