Krajiny Bazaaru: Zaniklé, živé i umělé
Zastavení osobní – GEO
Inscenace Temporary Collectivu koncipovaná jako sólo Terezy Ondrové je třešničkou pro milovníky tanečního divadla. Jde o promyšlený koncept, který spojuje několik médií i několik rovin: historii osobnosti, historii místa, geologické procesy v něm, a navrch tematizuje tělo jako krajinu.
Tereza Ondrová rámuje své vystoupení láskou k řece Vltavě, což se odráží v komentáři i v hudebním doprovodu, který vrcholí dekonstruovaným Smetanou v závěru představení, a svým poutem, které ji váže k divadlu PONEC, tedy i k hloubkám skal, na kterých stojí. Můžeme sledovat její zdvojený obraz v projekci, která se však průběžně deformuje a proměňuje, slévá do vrstev, vrás a geologických zlomů, jako by se před očima tavilo podloží a klouzaly po sobě tektonické desky. Tereza v této inscenaci požívá slovo – což dnes nikoho jistě příliš nepřekvapí – ale také se vtěluje do některých z choreografií, útržků fyzických a v tělesném archivu zapsaných vzpomínek na díla, tvůrce a diváky, kteří tu jednou byli, a už nejsou. Zůstává po nich imaginární odkaz, který může být oživen zvukem: magnetická sonda v rukou performerky nezachycuje nejen tep země, ale v přeneseném slova smyslu i celé útržky vzpomínek, které vrstvy jeviště skrývají. Některá místa jimi žijí, jiná jsou hluchá a bez ozev, tak jako neprobádané podloží, kdy vrtem místo na skálu plnou fosilií narazíme na hlínu a nedokážeme prázdné místo doplnit informací.
V poutavém vystoupení samozřejmě leží pozornost především na performerce a jejím charismatu. Svým tělem otevírá taneční fotoalbum a vytahuje z něj jednotlivé obrazy, s komentářem, který v nadsázce a laskavosti skutečně připomíná chvíle, kdy namátkou listujeme ve vzpomínkách a doplňujeme je bizarními historkami a fakty. Tereza Ondrová je na jeviště sice s mikrofonem, sondou i projekcí, ale ve fyzické podstatě sama a odkázaná na sebe. S naprostou samozřejmostí proplouvá choreografiemi, které zůstaly v paměti těla. Tričko modré barvy odkazuje k milované řece (která však umí být někdy i nebezpečná a nahnat strach!), legíny s potiskem odhaleného svalstva zase naznačují započatou geologickou výpravu do vlastních útrob. Tanečnice rekapituluje i svá zranění a v závěru také hovoří o období fyzického kolapsu a protestu vlastního těla, jež dokáže nepředvídatelně nabýt autonomní vůle – což musí být obzvlášť obtížnou situací pro performery, pro něž je naopak nutností, a tedy i zvykem ovládat tělo samotné.
Uvědomila jsem si, že z éry VerTeDance si pamatuji jen velmi málo a že většinu jejich nejslavnějších choreografií jsem vůbec nestihla vidět. Bylo to především v době, kdy jsem se ještě cítila velmi nekompetentní vyjadřovat se k tak složitému žánru, jako je současný tanec (možná jsem doteď, ale touha mít názor prostě zvítězila), prostě jsem na některé premiéry nepřišla a na reprízy nebyl čas… Absurdní, jistě, ale fakt. Nicméně, chuť vzpomínat a rekapitulovat zážitky z PONCe z různých dob to ve mně vyvolalo také a věřím, že v každém, kdo tu prožil kus diváckého života. A pokud se ještě bude hrát, mělo by to co nejvíce diváků stihnout, a je úplně jedno, kolik představení tu viděli nebo kolik let jsou návštěvníky, protože tak jako tak odejdou s niterným zážitkem.
Z ničeho něco – něco jiného
Na performativní instalaci Reality Surfing uměleckého kolektivu PYL je nepropracovanější jejich skládaný program. Ostatně, mají zázemí v oblasti scénografie, z ní teprve postupně infiltrují do performing arts. Lze to vycítit. Z absencí technik, ať už činoherního herectví, pohybových technik nebo techniky loutkového a objektového divadla, si však PYL starosti zjevně nedělá, a naopak se zdá, že z této absence úmyslně až manifestačně vytváří svůj rukopis. Literárně vyvedený program, tištěný jako skládaný plakát a obsáhlý jako brožurka, představuje „Popis nelidských aktérů Reality Surfing a manuál, jakým způsobem vnímat prostor a být jeho součástí“.Návod může diváka uchránit před dezorientací a nejistotou, kterou vyvolávají zdánlivě známé a banální předměty. Reality Surfing je totiž konceptuální akt a také částečně readymade instalace vznikající před zraky publika. Povahu jednotlivých objektů a jejich žití, nežití a fluktuaci mezi jednotlivými stavy mají autorky promyšleně vyargumentovanou: program působí jako malá básnická sbírka a manifest v jednom. Je to vodítko a vysvětlení, které v tomto případě rozhoduje o smyslu a nesmyslu a je esenciální pro pochopení, jak tento bizarní a pozoruhodně čistý svět na jevišti, oproštěný od vedení rozumu, vůbec funguje. A pomůže divákovi dát důvod, proč se vůbec stát jeho tichým pozorovatelem.
Aktérky vše sice řídí, usměrňují, vytvářejí imaginární krajinu, umělý ekosystém rostoucí pozvolna z trosek civilizačních výdobytků, stávají se však součástí své vlastní scénografie, a performery tu jsou především samy předměty – mají svůj příběh, své jméno, obývají společnou krajinu s živými. Nicméně, pokud máte domácnost a dům, kde žijí stovky či tisíce potenciálních aktérů takové readymade instalace, tedy reálně žijete uprostřed entropické scénografie, jen těžko se propracujete jak k pozitivnímu estetickému postoji, tak ke stavu pochopení pro takový konceptualismus (protože víte, že ve vaší nedivadelní realitě nejde o scénografii, ale svinčík, a že se blíží čas, kdy vaše Zenová zahrada, Ostrov, paní Tyčka a spol. nenávratně zmizí v útrobách kontejneru).
Dosti ale nihilismu. Živá a proměnlivá scénografie postapokalyptické všednodennosti má ráz dětské hravosti a s diváctvem rezonuje. Spolubytí neživých (nebo kdysi živých) entit s rozvráceným ekosystémem entit umělých by mohlo být znepokojivé, ale stoický klid průvodkyní po té krajině duchů předmětů, jež dosloužily, navozuje dojem smíření. Že až se to stane, nebude to jen katastrofa a že místo zoufalství se dostaví zklidnění a dětská zvědavost, i když ten nový svět a jeho zákoutí a zátiší budou přeživší obdivovat usazeni na rozpůlené židli. Předměty denní potřeby dostanou jiný smysl a význam. Co slouží k sezení, bude sloužit k jízdě, do sítí nebudeme chytat a ze zařízení bez elektřiny se stanou výtvarné objekty. Je tu možnost volného asociování a lze to jednodušeji, pokud k události přistupujeme jako k něčemu, co patří spíš k výtvarnému umění než performance art. Ačkoliv tu pohyb je přítomný po celou dobu.
Některé předměty také nejsou až tak úplně redaymade, jako třeba poskakující mycí houby, které v sobě skrývají vibrující strojky, velká maska z přepravky a krabiček od elektroniky nebo podivná torza zřejmě vypreparovaných hraček, která opakují zvuky po lidském hlasu i hudbě a tvoří svérázný základ zvukové krajiny. Hudební složka je zakomponovaná tematicky a s rozmyslem, svým způsobem jde i o zvukovou instalaci a z ní probleskuje vážnější zaujetí pro to, co se ve světě děje (písnička o delfínech, kteří si uklízejí podmořské pláže). Nakonec tu skutečně roste z bílé prázdnoty zahrada, obývaná bytostmi na hranici žití a bezžití, a vzájemná setkání jejích obyvatel v absurdních situacích vyvolávají úsměv. Návrat k dětské hravosti a nekomplikovanému pohledu na svět, kde cokoliv může soužit čemukoliv, protože pravidla a řád dospělé civilizace přestala platit, objevuje se svoboda v anarchii, ale ne v bojovné a buřičské, ale spíše v dětské a naivně optimistické.
Z podobných konceptuálních tvarů mívám jen dojem jisté zacyklenosti a generační spirály roztáčené pravidelně už od doby vzniku moderny, kdy se v závěsu surrealismu objevil dadaismus, ale v tom smyslu, že umělci jsou jí unášeni, aniž by si to sami uvědomovali. Jako by je dějiny umění zcela míjely, i když je sami tvoří. To, co začalo koncem dlouhého století modernou, se v pravidelných intervalech objevuje v nových vtěleních, tu jako konceptualismus, tady jako happening, nebo tuhle jako deset odstínů nonsensové scénografie. Navíc skoro vždy šlo o přechodnou vývojovou fázi, ať už jde o výtvarníky nebo literáty či skladatele. I když člověk propadne aleatorice, dadaismu, akční malbě, čemukoliv, kde záměrně odvrhuje techniku a přiklání se k náhodě, při zpětném pohledu se to ukáže vždy být jen etapou. Těmihle hrami, pokusy a objevováním světa dětskýma očima si od počátku 20. století prochází každá generace a v 21. století to zřejmě nebude jinak. Jen mám dojem, že ta nejmladší má vždycky bůhvíproč pocit, že s tím přichází první a že objevuje něco nového. Neobjevuje, skutečně neobjevuje. Ti, kteří tenhle pohled na svět, umění i divadlo objevili, jsou už mrtvi. Ale to samozřejmě není důvod, aby ta která nová generace znovu takový pohled na svět a na umění neoživila a neresuscitovala, pokud mají umělci pocit, že jinak reagovat nelze. Jednou nám možná svět kolem nás nebude moci vysvětlit nic jiného než právě starý (!) koncept dadaismu.
Krajiny dotčené
Performativní procházka ve fázi work in progress Doroty Michalak & Alice Minar LUSH BLAST je také oříšek. Minulý rok měl na Bazaaru svůj prostor spolek Ostružina s performativní vycházkou po geologických útvarech, která byla „povinně volitelně“ participativní. Již hotová, tříhodinová, s řadou aktivit, pokynů, stanovišť, bezpochyby účinná v tom, co si kolektiv tvůrců vytyčil za cíle. Přiznám se však, že o stupínek sympatičtější mi je přístup Alice Minar a jejích kolegyní, který jde spíše ke kořenům pouličního a lidového divadla. Nemusíme se nutně sami spojovat se zemí (ačkoliv myslím, že teoreticky by nám v tom ani nikdo nebránil), ale na emoci a projev performerů v krajině. Jako publikum se proměňujeme v procesí vedené „krysařkou“ s reproduktorem místo píšťalky na stanoviště, kde performerky splývají s krajinou nebo se vtělují do postav zvířecí síly a nespoutanosti, protože vyprávějí o dravé podstatě krajiny. Spojují se s přírodou, která se právě teď sbírá ze zimního spánku, takže dotek tančícího či performujícího těla připomíná i iniciační probuzení.
Zatím nelze přemýšlet o ukotveném tvaru, ale spíše o náznacích, kudy se může dál rozvíjet: zpěvem a hrou na pilu, které odkazují k folklóru, fyzickým tancem se zemí jako partnerem, s kontrastem mezi přírodou a člověkem zasahujícím do ní destruktivním způsobem – jak ukazuje třeba sama Alica, vybavená akumulační motorovou pilou, kterou ale nic neřeže, jen demonstrativně vrčí, a to v takovém rytmu, že se zdá, že objevila nový hudební nástroj (nechápu, že mi tento civilizační výdobytek zatím zůstal utajen, vždycky jsem si myslela, že jediná cesta ke kultivaci okolí je buď skrze smrad páleného benzínu nebo nebezpečí, že si přeříznu kabel, upřímně ve mně včerejší performance zažehla spíš plamen zájmu kutila domácího než ekologa). Každé roční období dá budoucí inscenaci, zůstane-li u provádění pod širým nebem, zcela nový obsah, protože každé nese jinou energii. Jarní louka posetá narcisy je jinou scénografií, než jakou nabídne na vrcholu plodící léto. Vzhledem k tomu, že astronomické jaro právě přišlo, působí performance v kontextu své lidovosti jako pohanský rituál, který pomáhá rozproudit mízu a zeleň šťáv. A ta zpívající pila by také docela dobře mohla být řehtačkou.
Rýsuje se řada vtipných detailů, které budou probouzet vlastní asociační proudy. Ať už je to nenápadná doplňková scénografie z cukru, anebo Alicina hra s řetězem od pily jako se skvostným náhrdelníkem. Hra se světly v závěrečné scéně na odpočívadle nad řekou, kdy zároveň začíná soumrak, je poetickým obrazem, který by si zasloužil zachovat (a přejít opět v nějakou už neperformativní společenskou událost). O slovu a jeho nutnosti vždy pochybuji nejvíce a vždy se nejbedlivěji ptám na bezpodmínečnou nutnost jeho přítomnosti. Je nevyhnutelné? Lze jeho poselství artikulovat jiným způsobem? Existují ještě další média, která by bylo možné zapojit? Jiné materiály?
Ještě bych vznesla otázku omezení počtu účastníků performativní vycházky, s ohledem na individuálnost hledání vztahu s krajinou a potřebou intimního prostoru k navázání toho intimního vztahu – to ovšem opět záleží i na lokalitě. Zde jsme na uzoučkém výseku čehosi živého a alespoň divokou přírodu připomínajícího, ačkoliv jde také o dílo lidských rukou: park, který nevyrostl sám a který je plný zdí a cest zformovaných antropocentricky. Na těchto projektech je ale skvělá právě variabilita, možnost vytvoření zážitku na míru místu. Kdy bude premiéra? Ale teď už snad dosti otázek a raději ještě pár fotografií.
GEO
Připravili a spolupracovali: Petra Tejnorová, Tereza Ondrová, Monica Gillette, Jan Čtvrtník, Michal Cáb, Michal Kindernay, Daniel Kozlík
Produkce: Júlia Pecková, Daniela Řeháková
Konzultace: Lenka Špičáková, Aleš Špičák, Michal Králík, Renan Martins, David Králík, Matěj Strnad, Peter Šavel, Sodja Zupanc Lotker
Představení vzniklo za podpory: Národní plán obnovy, Ministerstvo kultury ČR, Hlavní město Praha, Státní fond kultury
Partneři: Tanec Praha, 4+4 dny v pohybu, HELLERAU – European Centre for the Arts, Rezi.dance, O Espaço do Tempo
Premiéra: PONEC – divadlo pro tanec, 7. 10. 2023
Reality Surfing
Koncept: PYL – Světlana Silič, Maria Komarova, Anna Romanova, Theresa Schrezenmeir
Performance: Světlana Silič, Maria Komarova
Hudba: Theresa Schrezenmeir
Dramaturgické konzultace: Cristina Maldonado
Produkce: MOTUS – Alfred ve dvoře, Terén, Judita Císařová
Premiéra: Praha: 7. 10. 2021, Alfred ve dvoře; Brno: 18. 11. 2021, OC Dornych
Poděkování: Sodja Zupanc-Lotker, Tomáš Procházka, Lukáš Jiřička, Andrey Dabrakou, Michal Mitro, CEDIT
Podpořili: hlavní město Praha, Ministerstvo kultury České republiky, statutární město Brno, Státní fond kultury České republiky, MČ Praha 7 / Art District 7, DAMU
Tvůrčí tým LUSH BLAST
Choreografie, tanec: Dorota Michalak (PL/DE), Alica Minar (CZ/DE)
Tanec: Breeanne Saxton (US/DE)
Hudba: & the romantic horse (autorkami jsou Ola Zielińska (PL/DE) & Agnieszka Kucharska (PL/DE)
Scénografie: Natálie Rajnišová (CZ)
Světelný design: Raquel Rosildete (BR/DE)
Dramaturgie: Maikon Kempinski (BR/DE)
Text a PR: Katarína Bakošová (SK/CZ)
Produkce: Dorota Michalak (PL/DE), Alica Minar & kol. z.s. (CZ)
Partneři: Studio Alta v Praze (CZ), Bazaar Festival v Praze (CZ), Uferstudios v Berlíně (DE), Teatrul Andrei Muresan ve Sfantu Gheorghe (RO), Divadlo X10 v Praze (CZ), Hellerau v Drážďanech (DE).
Podpořeno: Státní fond kultury ČR
Účastníci rezidence: Dorota Michalak, Alica Minar, Breeanne Saxton, Agnieszka Kucharska, Ola Zielińska.
Festival Bazaar, 19., 21. a 22. března 2024, divadlo PONEC, Alfred ve Dvoře a okolí Studia ALTA / Thomayerovy sady.
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]
