Zemřel Pavel Červinka, sólista Opery Národního divadla v Praze

Pavel Červinka patřil k našim nejvýznamnějším barytonistům druhé poloviny minulého století. Pardubický rodák, narodil se 9. března 1940, maturoval nejprve na jedenáctileté střední škole, po níž odešel studovat zpěv na Státní konzervatoři v Praze, kde byl žákem profesorů Jana Berlíka a Teodora Šrubaře. Pozornost na sebe upoutal již ve školním představení opery Jana Bedřicha Kittla Bianca a Giuseppe aneb Francouzové před Nizzou, které se studenty nastudovali Bohumír Liška a Hanuš Thein. Pavel Červinka alternoval s Antonínem Švorcem roli Sormana. V představení účinkovali mimo jiné i Marie Kremerová, Jiří Ceé, Dalibor Novotný, Zbyněk Sekot a Bohuslav Maršík, s nimiž se setkal ve svém prvním angažmá v opeře Divadla F. X. Šaldy v Liberci, kam přišel v roce 1963. O devět let později odešel z Liberce do ostravské opery, ale v Liberci zpíval i nadále. Své mateřské scéně zůstal věrný po celou svou uměleckou kariéru, v Liberci zpíval i svá poslední operní představení. V roce 1981 neodolal nabídce z Národního divadla v Praze a přijal zde angažmá. Po rozdělení opery na dva samostatné soubory přešel do nově budované Státní opery Praha, aby se v roce 1997 definitivně vrátil zpět do Národního divadla, kde působil až do 31. prosince 2007.Za téměř padesát let působení na výše jmenovaných operních scénách vytvořil Pavel Červinka asi 130 rolí. Vedle stěžejních barytonových rolí českého i světového repertoáru nastudoval i celou řadu rolí středních i menších – pokorně sloužil českému divadlu. V Liberci si nastudoval několik rolí, které se později staly jeho rolemi profilovými – hned v roce 1965 Sharplesse, o dva roky později Eugena Oněgina a Nabucca, v roce 1968 Belcora, později ještě Rigoletta, Marcella, Bohuše a Kalinu. V Liberci zpíval i Knížete Otokara v Čarostřelci, Montforta v Sicilských nešporách, Samka v Evě, Silvia v Komediantech, nastudoval i několik rolí v soudobých operách i role v klasických operetách. Ve svém ostravském angažmá v letech 1972 – 1980 si mnohé liberecké role zopakoval a svůj repertoár si rozšířil o celou řadu dalších rolí, z nichž uveďme ty nejvýznamnější: Malatesta, Alexej v Příběhu opravdového člověka (tuto roli později hostoval i v Brně), Tomeš, Valentin, Jeleckij, Andrej Bolkonskij, Porgy, Germont a Gorjančikov. Dnes, kdy ve většině operních divadel není stálý ansámbl a sólisté bývají angažováni jen na určitou roli, nám nepřijde zvláštní, když jméno některého pěvce najdeme hned v několika našich divadlech. To v sedmdesátých i osmdesátých letech minulého století bylo zcela výjimečné. Pavel Červinka svou uměleckou činnost v době, kdy byl sólistou opery Státního divadla v Ostravě, i nadále dělil mezi ostravskou a libereckou operní scénu. V Liberci už vystupoval většinou jen ve velkých barytonových rolích: Jago, Tomeš, Přemysl v Libuši a později i v Šárce, Tausendmark, Vok, Homonay, Valentin, Kníže Igor, Rodrigo, markýz Posa, Giovanni, Escamillo, Vladislav, Figaro v Lazebníku sevillském, Miller, Sebastiano v Nížině, Albert ve Wertheru, Germont.Od roku 1981 se stal Pavel Červinka sólistou Opery Národního divadla v Praze. V barytonovém oboru docházelo ke generační výměně (odešel například Teodor Šrubař, Červinkův učitel), a tak po Jaroslavu Součkovi z Brna byl angažován i Pavel Červinka, oba zkušení pěvci s velkým repertoárem barytonových rolí, kteří měli doplňovat trojici barytonistů, kteří tehdy byli na vrcholu svých uměleckých sil – Antonína Švorce, Václava Zítka a René Tučka. Ostatně Pavel Červinka nebyl pro Národní divadlo neznámým pěvcem. Hostoval zde již od začátku sedmdesátých let. Praha znala jeho Bohuše, Oněgina, Tomše, Valentina, koncem sedmdesátých let byl jako host obsazen do nově studovaných inscenací oper Semjon Kotko, kde vytvořil Vasila Carjova (roli znal již z Liberce) a Mistři pěvci norimberští, kde mu byla svěřena role Konráda Nachtigalla. V první sezoně Červinkova angažmá v Národním divadle – 1981/82 – byl obsazen v nových inscenacích jako Muž s mezkem v Orffově Chytračce, Malatesta v Donu Pasqualovi, Budivoj v Daliboru a v novém nastudování Mistrů pěvců norimberských Zdeňkem Košlerem si zopakoval Konráda Nachtigalla. V první nové inscenaci v sezoně 1982/83 La traviata, kde alternoval Germonta s Václavem Zítkem a René Tučkem, byl obsazen do první premiéry.Protože repertoár Pavla Červinky byl z předchozích působišť opravdu veliký, mohl prakticky bez zkoušky vstoupit do již uváděných inscenací. Je těžké, aby umělec s tak bohatým repertoárem, jakým Pavel Červinka byl při svém příchodu do Národního divadla, se setkal s ještě dalšími význačnými rolemi. V Národním divadle zpíval především Sharplesse, Germonta, Oněgina, Jeleckého, Moralese, Marulla i Rigoletta, Tomše, Krušinu, Tausendmarka, Kalinu, Bohuše, Maršálka, Hajného, Budivoje, Radovana i Přemysla, setkal se i s Janáčkovými Výlety páně Broučkovými, kde vytvořil ve dvou inscenacích několik rolí, zpíval Haraštu v Příhodách lišky Bystroušky i Kuligina v Kátě Kabanové a Dona Juana v opeře Z mrtvého domu. V Národním divadle také vstoupil v roce 1990 do inscenace Trubadúra jako Hrabě Luna, kterého krátce předtím nastudoval v Liberci.  Poslední velkou rolí Pavla Červinky v Národním divadle byla titulní role v Adamsově opeře Smrt Klinghoffera v roce 2003.Přestože Pavel Červinka v Národním divadle zpíval celou řadu velkých rolí, byl obsazován i do rolí menších, které, když jsou ztvárněny skutečnými umělci, nejsou rozhodně epizodní (Budivoj, Hajný). Proto Pavel Červinka rád zajížděl i po dobu svého angažmá v Národním divadle do „svého“ Liberce, kde zpíval celý svůj repertoár a zároveň nastudoval ještě role další, se kterými se dosud nesetkal, například Hraběte Almavivu ve Figarově svatbě, Renata, Macbetha, Lescauta v Massenetově Manon, Lunu, Barnabu nebo Boccanegru. Jeho píle, posedlost divadlem a touha po nových rolích byla pro něj příznačná. Poslední role, které v Liberci nastudoval, byly Mamma Agata v Poprasku v opeře, Monteroně v Rigolettu a Morales v Carmen v roce 2010.Se zajímavými rolemi se setkal Pavel Červinka i ve Státní opeře, kde zpíval například Wolframa v Tannhäuseru, což byla dle mého názoru jedna z jeho nejkrásnějších rolí, v níž mohl uplatnit svůj lyrický baryton a legatové zpívání, Hlasatele v Lohengrinu, Ferranda v Leonoře (první verze Beethovenova Fidelia), Lotharia v Mignon, Mluvčího v Kouzelné flétně, Ščelkalova v Borisi Godunovi a další.

Pavla Červinku jsem poprvé viděl jako mladík v roli Valentina v Gounodově Faustu a Markétce v Ostravě v roce 1975 na zájezdě s pražskou Hudební mládeží. Na představení, které režíroval Miloslav Nekvasil a kde vedle Pavla Červinky zpívala Miloslava Ostatnická Markétku, Jozef Ábel Fausta a Čeněk Mlčák, dodnes nemohu zapomenout. S Pavlem Červinkou jsem měl tu čest i mnohokrát zpívat na jevišti, nejčastěji ve Verdiho La traviatě, kde byl skvělým Germontem. Těžkou árii ve druhém dějství zpíval vždy s vroucím citem, s její vysokou tessiturou neměl pražádné problémy. Častěji než na jevišti jsem měl možnost sledovat jeho výkony z hledišť našich divadel. Nevzpomínám si na jediné představení, které by nezazpíval dobře, kdy by měl problémy pěvecké nebo pamětní. V Národním divadle byl postaven do velké konkurence svých kolegů, a přesto si mezi nimi našel své místo. Patrně mu nebylo dopřáno, aby si v Praze zazpíval vše, co by si přál, tak jezdil do Liberce zazpívat hlavní role (liberecká opera v něm měla spolehlivého pěvce, který za léta působení měl v Liberci velký okruh ctitelů) a v Praze pokorně přijímal vše, do čeho byl obsazen. A tak vedle těch Germontů, Sharplessů a Tomšů zpíval celou řadu středních i menších rolí, které se ovšem v jeho interpretaci navždy zapsaly do paměti operních diváků, jako například Krušina, Maršálek, Morales nebo Marullo. Své uplatnění našel také na koncertech po celé republice i v zahraničí. Bez nadsázky můžeme říci, že Pavel Červinka svůj život prožil na jevišti a na koncertních pódiích.Smrt Pavla Červinky (zemřel 16. července 2015) zasáhla řadu jeho kolegů. Jitka Soběhartová, jeho dlouholetá kolegyně z Národního divadla, na něj zavzpomínala takto:

„S velkou lítostí a zármutkem jsem přijala zprávu o úmrtí Pavla Červinky. Ztratila jsem kamaráda a také kolegu na divadelních a koncertních pódiích. Pavel byl člověk, který byl zodpovědný ve svém soukromí i ve své profesi. Na koncertech i při představeních byl vždy perfektně připravený, jeho vystoupení měla vysokou úroveň pěveckou i představitelskou. Disponoval barytonem s velmi příjemnou barvou, který technicky spolehlivě ovládal, a rovněž i muzikálním cítěním, což přispívalo k vysokému standardu jeho výkonů.

Lidsky byl kamarád, na kterého se dalo spolehnout, s porozuměním pro problémy druhých, vždy říkal, co si myslel. Měl smysl pro humor, na našich společných vystoupeních jsme zažili spoustu legrace a ráda na ně vzpomínám.

Škoda, že vážný úraz, který před několika lety utrpěl, měl zřejmě vliv na jeho předčasný odchod. Bude mi chybět…“

Foto archiv Národního divadla, archiv