Židovka v Hannoveru cestuje časem. Aneb Mickey Mouse, tanky, oběšenci a vařící voda
Poprvé byla Židovka provedena v Opéra Le Peletier, Paris 23. února 1835. Halévy dílo zkomponoval na libreto Eugèna Scriba a v době svého vzniku patřilo k nejoblíbenějším a nejhranějším operním kusům vůbec, v prvních padesáti letech byla Židovka jen v Paříži uvedena pět set krát. V českých zemích se Židovka hrála poprvé již 6. března 1837 německy v brněnském městském divadle, ve Stavovském divadle pak 25. července 1838. Patřila také mezi první opery uvedené v češtině v Prozatímním divadle v lednu 1864. V pražském Národním divadle byla poprvé hrána roku 1884 a od té doby zde byla inscenována ještě pětkrát.
Od třicátých let dvacátého století však pomalu zmizela z repertoáru většiny hudebních scén Evropy, důvod je nasnadě – sílil nacionalismus a antisemitismus. Sugestivní Židovka krutě pranýřující rasovou nesnášenlivost, společenské pokrytectví i to, jak snadné je zfanatizovat dav, mohla v této tragické době těžko obstát. Od dob Druhé světové války uplynulo už více než tři čtvrtě století, ale Židovka se na světová jeviště vzdor silnému příběhu a strhující hudbě vrací jen zvolna, tuzemské scény jako by ji vůbec neznaly. Derniéra poslední pražské inscenace proběhla již v roce 1935 a naposledy uvedlo v České republice Židovku v roce 2002 Národní divadlo moravskoslezské v Ostravě. Na zahraničních jevištích se v poslední době objevila několikrát.
Její děj se odehrává v době konání koncilu v Kostnici roku 1414. Titulní postavou je dcera bohatého Žida Éléazara Rachel, zamilovaná do údajného židovského malíře Samuela, která netuší, že jejím milým je ve skutečnosti princ Léopold, křesťan a manžel princezny Eudoxie, lidem oslavovaný za čerstvé vítězství nad husitskými vojsky. Historicky tu sice narážíme na nesrovnalost – Mistr Jan Hus byl v Kostnici upálen roku 1415, obecně je za počátek husitských válek označován rok 1419, ale pro děj opery je to věc nepodstatná, rozhodující jsou zde obecné střety mezi náboženskými ideologiemi, přiblížené konkrétním hluboce lidským příběhem, a závěrečná tragédie jako burcující obžaloba společnosti. Zároveň se jedná o romantický příběh s několika tragickými rovinami – skrývaná identita, ztracené a pozdě nalezené dítě, nedovolená milenecká láska, oběť vrcholící smrtí a nepotrestané zlo.
Drama začíná v Kostnici při oslavě zahájení koncilu, kdy židovský klenotník Éléazar nedodržuje svátek, pracuje a odmítá uznat křesťanská nařízení. Za to jej královský hejtman Kostnice Ruggiero odsuzuje k smrti. Přichází však kardinál de Brogni, předsedající koncilu, poznává v Éléazarovi muže, s nímž se před lety setkal v Římě, než se stal po ztrátě manželky a dcery knězem, a propouští jeho i Rachel. Ve městě je tajně také Léopold, zachraňuje v přestrojení svou tajnou milenku Rachel i Éléazara před dalším útokem zfanatizovaného davu. Stráví u nich doma židovský svátek pesach, musí se tu však skrýt před Eudoxií, která k Éléazarovi přichází koupit pro svého manžela ozdobný řetěz.
Poté se přiznává Rachel k tomu, že je křesťan. Sňatek židovky a křesťana se v té době trestal smrtí obou, přesto je Rachel ochotna s Léopoldem utéci. Zadrží je Éléazar, je dokonce ochoten dát souhlas k jejich sňatku. Léopold však sňatek odmítá a Éléazar jej proklíná. Když Éléazar s Rachel přinášejí princezně Eudoxii do paláce objednaný řetěz, poznávají, že svůdcem Rachel je princ Léopold. Zdrcená Rachel veřejně vyhlašuje Léopoldovu vinu. Rachel, Léopold i Éléazar jsou odsouzeni k smrti. Za prince však oroduje u uvězněné Rachel Eudoxie, chce, aby své obvinění odvolala, což dívka později učiní. Léopold je jen vypovězen.
Éléazar by mohl zachránit sebe i Rachel přestupem ke křesťanství, které mu nabízí kardinál. To Éléazar rozhodně odmítá, nenávidí křesťany od té doby, kdy mu usmrtili na hranici syny. Mstí se za ně Brognimu tvrzením, že kardinálova dcera kdysi nezemřela v hořícím domě při přepadení Říma Neapolitány, ale byla zachráněna. Zoufalý kardinál naléhá na Éléazara, aby řekl víc, ale ten mlčí. Éléazar dává dívce na vybranou – chce-li se nechat pokřtít a žít bez něho, anebo zemřít. Rachel volí smrt. V okamžiku, kdy je katem svržena do kotle s vroucí vodou, prozrazuje Éléazar kardinálovi, že Rachel byla jeho ztracená dcera. Sám pak odchází na smrt, jeho pomsta je dokonána.
Halévyho hudba v sobě nese patos s převažujícím tragickým rázem vybičovaným až do krajnosti drastického závěru. Předjímá tím dramatičnost mnohem pozdějších oper Wagnerových. Přitom charakterizuje postavy i připomínkami židovské hudby, mimořádně působivé je především hudební ztvárnění pesachu a známá Éléazarova árie ve čtvrtém jednání.
Režisérka Lydia Steier neinscenuje dramatický a tragický osud Židů prezentovaný na konkrétním příběhu z dob kostnického koncilu. Pojímá Židovku jako cestování časem, jako zastavení u vybraných krutých historických událostí spojených s rasovou nesnášenlivostí. V průběhu opery se vrací z poloviny dvacátého století do doby originálního děje, do Kostnice roku 1414. Pečlivě připravený program Státní opery Hannover předkládá publiku originální obsah i obsah upravený režií.
První dějství se odehrává podle Lydie Steier v USA v padesátých letech (má být obrazem počátku naší mediální éry s rozhlasem, televizí a autokinem), druhé v Německu v roce 1929 (zlom charakteru Výmarské republiky spějící k nacismu), třetí ve Stuttgartu 1738 (připomínka inscenované popravy finančníka vévodství, Žida Josepha Süsse Oppenheimera), čtvrté na Iberském poloostrově 1492 (pád Granady a nadvláda katolíků nad celým Španělskem, Židé a muslimové nuceni ke konverzi) a vše končí na koncilu v Kostnici 1414.
Během celého děje se na scéně objevují v určitých scénách ještě dva hrající si chlapci, křesťanský a židovský. Režisérka se soustředí na věci, které v opeře vůbec nejsou, místo toho, aby vypracovala skutečný děj s jeho vnitřní strhující gradací, charaktery postav a jednotlivé scény. Tímto posunem ničí logiku děje a boří promyšlenou hudebně dramatickou koncepci díla. Vrší jedno režijní klišé za druhým – už cestování časem je klišé. Její režie má v sobě dokonce parodizující rysy, neváhá vpašovat do děje i rádoby komické gagy. A přitom zásobuje publikum nechutnými dodanými scénami.
Výtvarné uchopení díla je nevzhledné. Strohé scéně dominuje vysoká zeď s projekcemi (scénografie Momme Hinrichs), před ní stojí v prvním a pátém dějství tribuna, na níž sedí sbor. Ve druhém dějství se drobným posunem vytváří místnost v Éléazarově domě, ve třetím komnata Eudoxie a zahrada paláce, ve čtvrtém vězení. Kýčovité kostýmy (Alfred Mayerhofer) neberou ohled na tělesné dispozice pěvců, tím postavy degradují. Při oslavách v prvním dějství a na konci tragického pátého defiluje přehlídka alegorických vozů – odsouzenci a mrtvoly, nechybí ani velký tank tažený na provázku a je tu i Mickey Mouse! A vařící voda, kam se odsouzenci házejí. Na hostině se veselí panoptikální společnost, ze stropu visí klece s kostlivci a na prostřené tabuli s lahůdkami leží mrtvola židovského chlapce (jeden ze dvou dětských statistů). S logikou skutečného děje si režisérka hlavu neláme – Léopold v prvním dějství přijede na schůzku s Rachel obrovským americkým kabrioletem, svou úvodní technicky náročnou serenádu zpívá jako Elvis Presley s kytarou v ruce. Rachel se při tom koketně protahuje na kapotě a laškuje se svým milencem všem na očích. V závěru musí celé drama shodit nechutné defilé zmíněných alegorických vozů s množstvím umučených, lámaných v kolech, s oběšenci pohupujícími se na šibenicích a opět nechybí dvě vydání Mickey Mouse, tentokrát s popravčí sekerou.
Znovuuvedení Židovky 1. dubna dirigoval Stephan Zilias, Dolnosaský státní orchestr hrál pod jeho taktovkou technicky výborně. Ne tak zcela jednoznačně působily výkony sólistů. Režisérka Lydia Steier (obnovenou premiéru scénicky připravily Clara Jansen a Constanze Parzich) celkově usiluje o maximální expresivitu výrazu, která však nepramení z dobře provedené hudby, ale je dodávána vnějškově: těla popravených, kardinál bičující se důtkami, Eudoxiina sexuální eskapáda při náročné árii a tak dále. Také pěvci se soustředili více na přehnaně emotivní herecký projev než na správné provedení obtížných pěveckých partů. Výsledkem byly časté a výrazné intonační nepřesnosti obou sopranistek a tenoristů ve všech hlasových polohách, nedotažené vysoké tóny, nejasné koloratury. Přitom všichni pěvci mají hlasové předpoklady pro to, aby náročné party provedli technicky plně přesvědčivě. Bohužel v tomto představení k tomu neměli podmínky.
Je to škoda. Představitelka Rachel Hailey Clark disponuje krásným dramatickým hlasem, stejně tak barevný koloraturní soprán Mercedes Arcuri je pro Eudoxii předurčen. Kdyby se obě méně výrazově angažovaly, jistě by lépe vynikly hudební krásy jejich rolí. Totéž platí i pro dva nově obsazené tenoristy. Charles Workman jako Éléazar má příjemný tenor v celém rozsahu, jeho pěvecký projev však nebyl při všech emocích vždy vyrovnaný, musel překonat i selhání hlasu ve své hlavní árii. Jihoafrický tenorista Sunnyboy Dladla v roli Léopolda jako by se v první árii teprve rozezpívával, vyváženější výkon přišel až v druhé polovině představení, přitom jeho zvučný hlas je pro tuto extrémně vysokou roli velmi vhodný (v serenádě zpíval pětkrát vysoké c2, jednou d2). Nejméně na tento režijní přístup doplatil Shavleg Armasi, který dokázal svým sonorním basem naplnit hudební obsah role Kardinála de Brogni. Že občas na jevišti nepůsobil důstojně, bylo další ze zvláštností režie. Pavel Chervinsky jako místodržící města Ruggiero se hlasově prosadil, ale jeho postava, byť je podněcovatelem rasové nenávisti, v hemžení masových scén zcela zapadla. V menší barytonové roli seržanta královských stráží Alberta na sebe sympaticky upozornil Jakub Szmidt.
Mohutný posílený sbor Státní opery Hannover nastudoval zdařile Lorenzo Da Rio, jejich členové byli přesní v nástupech i celkovém provedení. Srozumitelnost zpívaného textu však nebyla u sólistů ani sboru dostatečná.
Obnovená Židovka tedy přinesla mnoho otazníků a překvapivě málo radosti z kvalitně provedené hudby. Přesouvání dějství do různých časových období je nešvarem, který režiséři často používají jako rádoby originální koncept, místo aby se soustředili na přesvědčivé vypracování skutečného obsahu díla v souladu s hudbou. Známe to i z pražského Růžového kavalíra Richarda Strausse ve Státní opeře. Stejně neorganicky působí exaltované vyjadřování emocí.
A přece je dobře, že se tato problematická inscenace opět hraje. Přes všechny překážky, jež jí režisérka dala do cesty, je zřejmé, jak silným dílem tato opera je – jak strhujícím dramatem, vášnivým, tklivým, dojemným i burcujícím by byla při kvalitním provedení. Halévyho Židovka je operní drahokam ležící v prachu cesty. Čeká jen, až jej z něj vyzvedne zodpovědný tvůrčí tým, aby se mohl zaskvít v plné kráse. Svoji důkladnou renesanci by si tato opera bohatě zasloužila.
Fromental Halévy: Židovka (La Juive)
1. dubna 2023, 19:30 hodin
Státní opera Hannover
Inscenační tým:
Stephan Zilias – dirigent
Lydia Steier – režije
Momme Hinrichs – scéna
Alfred Mayerhofer – kostýmy
Lorenzo Da Rio – sbormistr
Clara Jansen / Constanze Parzich – příprava obnovené premiéry
Obsazení:
Hailey Clark – Rachel
Charles Workman – Éléazar
Sunnyboy Dladla – Léopold
Shavleg Armasi – Kardinál Brogni
Mercedes Arcuri – Eudoxie
Pavel Chervinsky – Ruggiero
Jakub Szmidt – Albert
Sbor Státní opery Hannover
Niedersächsisches Staatsorchester Hannover
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]
