Žil operou Národního divadla

Mojmír Weimann, 19.01.2014 0:01

Osobnosti české opery
110 let od narození basisty a režiséra Hanuše Theina

Tři východočeská města – Hradec Králové, Chrudim a Pardubice – byla v dobách našeho národního obrození jedněmi z nejvýznamnějších center českého společenského a kulturního života. Poté, co bylo rozhodnuto, že hlavní železniční trať z Olomouce do Prahy povede přes Pardubice, byl na ní v srpnu 1845 zahájen provoz a 1. září téhož roku tudy projel první osobní vlak, vzrostl výrazně význam tohoto města.

Vznikaly a úspěšně tu fungovaly nejrůznější ochotnické a pěvecké spolky, s divadelními společnostmi přijížděli do města zhusta i čelní pražští herci. A v sobotu dne 11. prosince 1909 byla slavnostně otevřena reprezentativní divadelní budova, kterou navrhl tvůrce pražského Obecního domu a dalších četných špičkových staveb té doby Antonín Balšánek.

V tomto prostředí se narodil a vyrůstal ve velice kultivované rodině Theinových 17. ledna 1904 syn Hanuš. Záhy se u něho začaly projevovat umělecké vlohy a spolu se svými dvěma bratry vstoupil aktivně do pardubického kulturního života.Zpíval, hrál divadlo a v osmnácti letech dokonce pardubické ochotníky režíroval. Nastudoval s nimi hru Fráni Šrámka Soud a také R.U.R. Karla Čapka, jež byla v jeho režii uvedena poprvé mimo Prahu. Jeho bratr, advokát Pavel Thein, byl později pilným funkcionářem pardubických ochotníků a ve třicátých letech dokonce po nějaký čas vykonával funkci intendanta Městského divadla.

Právnické profesi se měl věnovat i student právnické fakulty Hanuš. Začal ale navštěvovat hodiny zpěvu u tehdejšího významného pedagoga, profesora Eugena Fuchse a zájem o zpěv a divadlo převýšily zájem o právní vědy. Hanuš Thein souběžně studoval zpěv na Pražské konzervatoři, kterou úspěšně ukončil v roce 1925. Absolvoval v roli Pandolfa v opeře Giovanni Battisty Pergolesiho Služka paní (La serva padona). Zajímavé je, že už během studií poprvé vstoupil na prkna Národního divadla jako režisér, když 17. ledna 1925 připravil se skupinou konzervatoristů představení opery Daria Milhauda Vůl na střeše, jež bylo součásti večera studentů konzervatoře.

Theinovo absolventské představení navštívil šéf opery Národního divadla. Jeho lahodný měkký bas ve spojení s jeho přirozeným hereckým projevem, na nějž moderně cítící Ostrčil kladl velký důraz, jej velmi zaujal a mladému adeptovi nabídl okamžitě hostování. Stalo se tak ještě v červnu 1927, když Hanuš Thein vystoupil pod Ostrčilovou taktovkou v roli žalářníka Beneše ve Smetanově Daliborovi. Tuto roli zpívali a hráli dva čelní basisté oné doby, Vilém Zítek a Jiří Huml. Thein si zjevně v této konkurenci nevedl vůbec špatně, a tak si Beneše zazpíval znovu, opět pod Ostrčilovým hudebním vedením, v říjnu téhož roku.

Po úspěšném vystoupení následovala pohostinská vystoupení v dalších rolích a v roce 1928 byl Hanuš Thein přijat do svazku Národního divadla. Zde strávil s výjimkou období 1939–45, kdy byl nucen z rasových důvodů divadlo opustit, celý svůj umělecký život – nejprve jako sólista, posléze stále více jako režisér a souběžně s tím taky pedagog, který předával ochotně mladším kolegům své zkušenosti.I když první role, kterou se Hanuš Thein na naší první scéně prosadil, byla role vážná, jeho budoucí doména byla v jiné oblasti. Byla to především sféra komických postav, kterým Hanuš Thein dokázal propůjčit neodolatelné kouzlo bezprostředního, inteligentního, kritického, ale v mnohém laskavého a moudrého humoru. Hanuš Thein nebyl obdařen mimořádným hlasovým objemem, ale zato mimořádnou bezprostřední múzičností, schopností přesné charakteristiky typologie ztělesňovaných postav a navíc absolutně přirozeným temperamentem, vitalitou a energií, jež z jeho rolí přímo vyzařovaly. Společná s poctivým žalářníkem, který čtyřicet let obětavě sloužil a zažil trpké zklamání, mu byla naprostá upřímnost a také to, že velice blízký mu byl právě český operní repertoár. Tak ve Smetanových operách byl skvělým Mumlalem ve Dvou vdovách, Bonifácem v Tajemství, poustevníkem Benešem v Čertově stěně, či v Hubičce na střídačku Otcem Palouckým a pašířem Matoušem. A generaci diváků Národního byl také jedinečným představitelem Kecala v Prodané nevěstě.V operách Antonína Dvořáka si s chutí zahrál a zazpíval Matěje v Králi a uhlíři, v několika inscenacích byl Luciferem v Čertu a Káče, což byla rovněž poslední premiéra, při níž byl v Národním v roce 1969 jako sólista obsazen. A k jeho nejslavnějším rolím patři komicky sebestředný purkrabí Filip v Jakobínu, jenž byl v jeho podání přímo prototypem všech hloupých maloměstských bařtipánů, kteří od dávné minulosti dodnes zaplevelují náš veřejný život svou sebestředností a zdůrazňováním vlastní důležitosti, aniž by si uvědomovali komičnost svého počínání.

V Blodkově opeře V studni hrál a zpíval Janka, ve Foersterově Evě se prosadil jako svérázný Rubač, v Jessice (hrané po dvakráte pod názvem Kupec benátský) jako Shylockův přítel a rádce Tubal. Do galerie jeho nafoukaných samodurů zapadal výborně jeho Vrchní v Novákově Lucerně a naopak velkou laskavost a pochopení pro člověčinu projevil v roli Pana otce ze mlýna v Kovařovicově operním zpracování Babičky, v opeře Na Starém bělidle.K jeho operním láskám patřil vždy Leoš Janáček. Připomeňme jeho Rychtáře v Její Pastorkyni, Kuligina v Kátě Kabanové, Strojníka ve Věci Makropulos či dvojroli Farář/Jezevec v Příhodách lišky Bystroušky. Z jeho rolí v současné české operní tvorbě jmenujme alespoň Grigorije v Jeremiášových Bratrech Karamazových, kterého vytvořil v jejich prvním provedení v roce 1928 v inscenaci, kterou nastudoval Otakar Ostrčil v režii Ferdinanda Pujmana a posléze si ji po letech znovu zopakoval.

Řadu příležitostí nejrůznějšího typu a kalibru přinesla Hanuši Theinovi světová operní tvorba. V několika inscenacích Bizetovy Carmen ztvárnil postavu poručíka Zunigy, v Glinkově Ruslanovi a Ludmile se zablýsknul v obtížné roli Farlafa, k jeho velkým úspěchům patřilo jeho trojí setkání s Mozartem ve více inscenacích (Bartolo ve Figarově svatbě, Masetto v Donu Giovannim a především neodolatelně komický Osmin v Únosu ze serialu).Skvěle se vypořádal s mimořádně náročnou postavou městského písaře Sixta Beckmessera ve Wagnerových Mistrech pěvcích norimberských. K naprostým vrcholům jeho tvorby patřily role doktora Bartola v Rossiniho Lazebníku sevillském, která se v jeho interpretaci stala pro generace diváků Národního divadla nepřekonatelným interpretačním vrcholem, potulného mnicha Varlaama v Musorgského Borisi Godunovovi a věčný typ lokálního důležitého vládce (jsou dodnes přítomni mezi námi), jak jej se svým neodolatelným šarmem ztvárnil v postavě van Betta v Lortzingově opeře Car a tesař. O této roli Hanuš Thein prohlásil: „Tento připitomělý purkmistr dával totiž velké jak herecké, tak pěvecké možnosti. Člověk si ho zahrál a zazpíval s velkým gustem.“ Škoda, že Car a tesař momentálně není na repertoáru některé z našich operních scén a že jeho ideální interpret Hanuš Thein už není mezi námi.

Moudrý šéf opery Ostrčil záhy zjistil, že v mladém basistovi získal sílu, která se může uplatnit v daleko větších šíři svých schopností. Poznal jeho umění porozumět herecké tvorbě, pracovní koncepčnosti a schopnost předávat své podněty druhým. Pověřil jej režií pohádkové opery Engelberta Humperdincka Perníková chaloupka. Premiéra v říjnu 1932 se setkala s úspěchem, a tak okamžitě poté následovala další režie. Tentokráte to byla Massenetova opera Don Quichotte, jejíž premiéra se konala 1. června 1933 a opět se setkala s velice kladným přijetím kritiky i obecenstva. Přesně na den o rok později vystoupí v titulní roli Fjodor Šaljapin. Stojí za to, přečíst si ve vzpomínkové knížce Hanuše Theina Žil jsem operou Národního divadla rozkošně vylíčený příběh jeho pohostinského vystoupení.Pak už následovaly jedna režie za druhou. Režíruje zapomenutou operu Smetanova současníka Vojtěcha Hřímalého Zakletý princ a vedle toho díla současná jako například dětskou operu Jaroslava Křičky Strašidlo v zámku. 3. dubna 1934 bylo poprvé v Praze pod taktovkou skladatelovou provedeno v režii Hanuše Theina Ostrčilovo Honzovo království. Původní premiéra tohoto díla byla o rok dříve v brněnské opeře, kde ji dirigoval tamější šéf opery Milan Sachs v režii skvělého jugoslávského režiséra působícího v Československu Branka Gavelly. Škoda, že se už dlouho nenašel odvážný šéf opery či dramaturg, jenž by se postaral, aby se toto mimořádné dílo znovu na jevišti objevilo.

A následovala opera, jež se Hanuši Theinovi stala přímo osudovou – Rossiniho Lazebník sevillský, k níž se během své kariéry vrátil několikrát a v níž mohl plně uplatnit všechny své schopnosti a dovednost. Dejme slovo samotnému Hanuši Theinovi: „Rossiniho Lazebníka sevillského, operu, nad kterou není díla bezstarostnějšího a šťastnějšího, jsem režíroval v národním divadle plných třicet sedm let a za tu dobu v pěti přestudováních nebo nových nastudováních. Snažil jsem se vždy jak v režii, tak v postavě doktora Bartola, kterého jsem zpíval asi tři sta krát, dát scéně i postavě jiskřivou veselost, tempo, humor, hravost i situační komiku. Výbuchy smíchu spokojeného obecenstva v přeplněném hledišti nám byly odměnou.“Ve funkci režiséra se prosadil Hanuš Thein okamžitě i po nástupu Václava Talicha, jenž se ujal správy opery po zesnulém Otakaru Ostrčilovi. Byl spolutvůrcem jeho úspěšných nástupnických inscenací Rusalky a Prodané nevěsty.

Hanuš Thein je úspěšným režisérem Kovařovicových Psohlavců, Čajkovského Evžena Oněgina a dalších oper. V roce 1939 režíruje premiéru Massenetovy Manon a Gounodova Fausta a Markétky. I když ještě v pomnichovské druhé Česko-slovenské republice oficiálně neplatí norimberské zákony, jméno Hanuše Theina už z divadelních cedulí a programů mizí.

Hanuš Thein musí z divadla a z Prahy odejít. Odstěhuje se do vesnice Zbečno na Rakovnicku, kde pracuje jako lesní dělník. Díky statečnému postoji ředitele rakovnické hudební školy Zdeňka Tomáše, nadšeného divadelníka, a jeho spolupracovníků se mu doslova zázrakem v utajení podařilo nastudovat s rakovnickými ochotníky Smetanova Dalibora. Představení mohli dokonce zhlédnout i pražští diváci. Nakonec i Hanuš Thein končí v terezínském ghettu, kde participuje na uměleckých akcích, které jsou v Terezíně pořádány. Peklo holocaustu, na rozdíl od řady svých nejbližších, přežije a po osvobození se vrací do Národního divadla.Ve spolupráci s dirigentem Jaroslavem Krombholcem a výtvarníkem Františkem Tröstrem uvádí nové nastudování Lucerny Vítězslava Nováka, režíruje Jakobína, vrací se k Lazebníkovi sevillskému, k osmdesátinám Josefa Bohuslava Foerstera uvádí pod názvem Kupec benátský jeho Jessiku. Mimořádné události jsou jeho režisérská setkání s operami Leoše Janáčka (Výlety páně Broučkovy, Káťa Kabanová, Z mrtvého domu a především v mnohém přelomová Její pastorkyňa z roku 1968).

Soustavně se věnuje inscenacím soudobých oper. Jmenujme alespoň Palečka Pavla Bořkovce, Králova mincmistra Zbyňka Vostřáka, Jezero Ukereve Otmara Máchy, Suchoňova Svätopluika, Zdravého nemocného Jiřího Pauera a především skvělou inscenaci opery Jana Franka Fischera Romeo, Julie a tma, do níž se nepochybně promítly jeho osobní zážitky. Totéž lze říci i o jeho inscenaci současného německého autora Giselhera Wolfganga Klebeho Jacobowski a plukovník na námět hry Franze Werfela. Poslední Theinovou režií byli Bratři Karamazovi Otakara Jeremiáše, jejichž premiéra byla 1973.Jako režisér vždy kladl Hanuš Thein mimořádný důraz na herectví. Jeho krédem byl: ,,…požadavek vnitřního procítění, jenž je základním předpokladem herectví. Jen tak lze docílit ideální shody vnitřního projevu mimického a niterného prožitku, jinak zůstává zpěvákův projev na povrchu, trčí do prostoru jako nepřirozené, studené a tvrdé schéma.“

Tomuto svému krédu zůstal věrný, postupně ale velmi citlivě přijímal moderní podněty a jeho inscenace především ve spolupráci s výtvarníky Františkem Tröstrem, Josefem Svobodou a Květoslavem Bubeníkem dorůstaly k maximální jevištní mnohovrstevnatosti a působivosti.

Hanuš Thein režíroval snad na všech českých operních scénách i v zahraničí. S velkým úspěchem uvedl v roce 1965 Smetanovu Prodanou nevěstu v londýnské Covent Garden.Šíře a všestrannost Theinových aktivit byla až neuvěřitelná. Otakar Ostrčil v něm objevil velký organizační a komunikační talent. Pověřil jej péčí o propagaci opery. Thein úspěšně vykonával práci, jíž se dnes namnoze věnují celá oddělení pracovníků. Patřil k těm umělcům, kteří vedle své vlastní činnosti se vzorně starali o organizaci provozu. Ještě ne tak dávno tyto funkce bezchybně plnili plně vytížení sólisté, jako byli Oldřich Černoch v Plzni, Lubomír Procházka v Ostravě či Zolo Lenský na bratislavské Nové scéně. Měli bychom si je občas připomenout.

Hanuš Thein vykonával funkci zástupce šéfa opery a v letech 1863/65 a 67/68 byl šéfem opery. Byl to především on, kdo se zasloužil o mimořádně úspěšný zájezd opery Národního divadla na mezinárodní festival do skotského Edinburghu v roce 1964.

V letech 1950–74 byl profesorem pražské konzervatoře, kde vyučoval operní herectví a režii. Dejme slovo jednomu z jeho žáků, dlouholetém ostravskému opernímu režisérovi, šéfovi ostravské opery v letech 1990–92 a otci současného ostravského divadelního ředitele, Miroslavu Nekvasilovi: „V hodinách herectví na mne silně zapůsobil Hanuš Thein, kterého jsem obdivoval pro jeho spontánní herecký projev. Hodně mne na začátku ovlivnil a tušil jsem, že se v budoucnu nebudu věnovat zpěvu, ale operní režii. Thein nás učil především řemeslo – chodit, sedět, klekat – zkrátka všechno, co bylo nutné na jevišti umět. Vše muselo jít ruku v ruce s hudbou. Ovlivnil mne jeho přístup k operní režii založené na přirozeném hereckém projevu.“Předobré srdce Hanuše Theina jej zradilo v předposlední den roku 1974 na nástupišti pražského Hlavního nádraží, když se chystal nastoupit do rychlíku do svých rodných a vřele milovaných Pardubic. V pardubickém divadle uctili s předstihem jeho letošní dvojí výročí 1. prosince 2013 při představení Verdiho Nabucca, které ve Východočeském divadle pohostinsky uvedl operní soubor z Ústí nad Labem.

Svou nádhernou vzpomínkovou knížku Žil jsem operou Národního divadla, jež by měla být povinnou četbou každého operního umělce, zakončil slovy Grušenky z Bratrů Karamazových: „Musíme být poctiví, ne zvířata, ale dobří lidé. Budeme těmahle rukama pracovat a budeme šťastni do skonání.“

V jedné novoroční gratulaci napsal Hanuši Theinovi Jaroslav Krombholc: „Zasloužil jste se o Národní divadlo měrou vrchovatou.“