Žít hudbou znamená riskovat všechno. Robert Jindra a jeho faustovský pakt s uměním

„Znáte film Panna a netvor Juraje Herze? Tak já si někdy připadám jako ten Netvor, který mluví sám se sebou,“ popisuje svou povahu typicky rozpolceného Blížence dirigent a hudební ředitel Opery Národního divadla Robert Jindra. 21. května 2025 pozvedne v Obecním domě taktovku, aby na Pražském jaru po sérii operních představení a galakoncertů oddirigoval svůj historicky první festivalový koncert z čistě symfonické hudby.

Je pravda, že když jste byl malý, bylo vaším snem pracovat na železnici?
Ano! Železnice mě fascinovala a fascinuje dodnes. Když někam cestuji a není to úplně dálava, jedu nejraději vlakem. Na nádraží chodím minimálně s půlhodinovým předstihem, abych si užil atmosféru, sleduji semafory, výhybky… Takže když jsem v jedenácti projevil přání hrát na klavír, rodiče si nejspíš mysleli: „No jo, přichází na něj puberta, tak už neví, jak se zviditelnit!“ Patrně se domnívali, že je to jen přechodná záležitost, která pomine. A já jsem zatím vytahoval mamince ze svetru pletací jehlice, které jsem používal jako taktovku, což ji samozřejmě nesmírně těšilo!

Kde se takhle zčista jasna vzala vášeň pro klasickou hudbu?
Celé to začalo tím, že jsme měli šíleně vinylových desek a rodiče řekli, že se musí vytřídit. Mamka tenkrát pustila Mou vlast a já jsem si začal na papír malovat příběhy jednotlivých symfonických básní. Příběhy, které jsem v té hudbě slyšel.

Na konzervatoř jste se pak chtěl ve čtrnácti hlásit na dirigování. Co vás vedlo k touze stát se právě dirigentem? Vždyť jste byl teenager s prakticky nulovou hudební zkušeností?
Příběhy. Mimochodem dlouho jsem si také pohrával s myšlenkou, že budu operním režisérem. Když jsem slyšel hudbu, vyrobil jsem si například malé divadélko a pak nutil celou rodinu koukat se na operní představení. Opravdu jsem vystřihával kulisy, měl jsem panáčky na provázkách, vytvořil jsem celou inscenaci, a to i takových oper jako Mistři pěvci norimberští, které mají mnoho hodin. Pustil jsem kompletní nahrávku, do které jsem hrál s těmi figurkami divadlo, a byl jsem schopný mamince vynadat, aby dokoukala celou operu! Na hudbě mě vždycky fascinovalo, že dokáže probudit mou představivost, že se mi v hlavě okamžitě začne přehrávat nějaký příběh. Nedokážu to moc vysvětlit, ale v těch čtrnácti mi připadalo naprosto přirozené, že když ve své hlavě dokážu hudbu tímto způsobem „inscenovat“, proč bych ji neměl chtít i řídit, aby odpovídala mé představě? Přišlo mi, že to musí být neuvěřitelný pocit vymodelovat ji tak, jak chci.

Mnozí jsou možná překvapeni, že na Pražském jaru budete dirigovat čistě orchestrální skladby. Co vás spontánně napadne, když se řekne: „Robert Jindra – symfonik?“
Že něco doháním a že cítím určitý „handicap“, protože můj symfonický repertoár zatím není tak široký. Nicméně v posledních letech se mu věnuji čím dál víc, zejména díky působení u Symfonického orchestru Českého rozhlasu a několikaletému angažmá u Státní filharmonie Košice. Stejně jako v opeře ale i tady se snažím hledat nový repertoár a směřovat své dramaturgie k dílům, která jsou buďto zapomenutá, nebo se u nás nikdy nehrála.

Tím se ovšem stáváte noční můrou pro všechny marketéry!
Doslova! Většinou jsem to ovšem já, kdo se na prvních zkouškách vzteká, protože nic nejde hladce nebo jak bych si představoval. A pak, když se ptám: „Kdo to, sakra, vymyslel?“ přichází většinou odpověď: „Ty, Roberte!“ Přesto ale pořád strašlivě rád hledám a jak jsem řekl, snažím se jak v opeře, tak v symfonické tvorbě prosazovat díla, která nejsou až tolik známá. Takže když přijde nabídka na koncert, kde se hrají tzv. „známé pecky“, tolik mě to nepotěší, jako když mohu vyděsit všechny dramaturgy!

Když pracujete na orchestrálních skladbách, promítá se do vaší koncepce nějak myšlení operního dirigenta?
Přiznám se, že kdykoliv diriguji nějakou neprogramní hudbu, třeba Brucknera nebo Brahmse, stejně si potřebuji vložit do jejich skladeb nějaký příběh. Je to taková moje berlička, protože jsem zkrátka odkojen divadlem a operou.

Váš pražskojarní koncert začne předehrou k Čarostřelci, ve kterém je jednou z hlavních zápletek smlouva s ďáblem. Uzavřel jste někdy „faustovskou“ dohodu?
Snad jedině sám se sebou, protože jsem se vydal na cestu, kde se celý můj život točí kolem hudby. Vsadil jsem všechno na jednu kartu, takže kdyby se nedejbože něco přihodilo, můj život by v ten moment skončil. Možná si tedy nosím ďábla v sobě, protože nevím, jak bych v takové situaci reagoval, jestli bych se s tím dokázal smířit, poprat, jestli bych měl vůbec sílu a chuť žít dál?

Věříte v osud?
Nejsem fatalista, takže příliš ne, nicméně pokud něco takového existuje, zvrátit se to asi úplně nedá. Nejsem ale člověk, který dopředu přemýšlí, co přijde. Žiji okamžikem a řeším věci teprve, když nastanou. Nerad předjímám problémy. Skutečně žiji přítomností a tím, co se děje teď. Samozřejmě plánování je věc jiná, tam musíte mít nějaký ten fokus, ale vlastně ani to nijak neprožívám. Zkrátka si zapíšu do diáře, že za dva roky mám být v Drážďanech, a v ten moment to pro mě končí. Pokud je můj osud nějak nalajnovaný, nechci to vědět. Nechci vědět, co mě čeká.

Takže nepřemýšlíte o budoucnosti?
Ve smyslu „co kdyby, jak kdyby“ ne. Nikdy.

Na program jste s dramaturgem Pražského jara Josefem Třeštíkem zařadili také poměrně raritní Koncertní kus pro čtyři lesní rohy a orchestr Roberta Schumanna.
Musím přiznat, že tuhle skladbu jsem vůbec neznal, a vlastně mě až zarazilo, jak je krásná a skvěle zkomponovaná! Nejsem úplně zarytým příznivcem Schumanna, ale z téhle partitury jsem nadšený. Už jen potkat se se čtyřmi sólo hornisty na jednom pódiu je fascinující, to se dirigentovi tak často nestává. Přemýšlím, jakým způsobem tohle dílo uchopit. Budu si pro něj muset opět vytvořit nějaký ten svůj mikro příběh!

Jaký je váš vztah k lesnímu rohu?
Velmi pozitivní! Asi dvakrát v životě se mi stalo, že za mnou přišli hráči orchestru, aby mi řekli: „Roberte, ty jsi na nás strašně vysazenej!“ (Usmívá se.) Ale asi je to pravda, protože já skutečně miluji zvuk horny! Má to souvislost i s tím, že jsem velký wagnerián a obdivovatel hudby Gustava Mahlera a Antona Brucknera. Například mám ohromně rád zvuk Naturhorn, přijde mi elegantní, a zároveň, když je potřeba, dokáže mít razanci. Také úplně zbožňuju, když použijí lesní rohy tzv. „bouché“ (dusítko, pozn. red.) a vydávají pak takový drnčivý zvuk. Zkrátka tenhle nástroj mě inspiruje ke zvukovým nápadům, protože disponuje velkou plasticitou a dokáže vytvořit velkou škálu zvuků. Královský nástroj!

Koncert zakončíte Čtvrtou symfonií Petra Iljiče Čajkovského. Víte, že bez brýlí se Čajkovskému docela podobáte?
Tak to by mě teda nikdy nenapadlo! Čajkovskij byl pro mě vždycky spíš zádumčivý, což já nejsem. V každém případě jeho hudba je geniální. Se Čtvrtou symfonií jsem se setkal ještě v dobách svých studií. Vznikla v Čajkovského možná nejsložitějším životním období, kdy trpěl pocitem viny, protože cítil, že jeho orientace je prostě jinde, rozpadlo se mu kvůli tomu manželství, byla to pro něho opravdu nelehká doba a v té hudbě je to znát. I já jsem velmi expresivní člověk, který umí upadnout do hlubokých depresí, zejména když přijde něco, co mě mrzí. Tak věřím, že do téhle skladby vložím i něco ze sebe a budu ji vyprávět svým hlasem tak, aby byla posluchači blízká. Myslím, že budu mluvit o myšlenkách, které jsou ve mně a nikdy bych je nevyslovil nahlas.

Je vám blízká Čajkovského citace, že jedinou cestou z reality je útěk do snů?
Jak jste to řekla, až jsem sebou trhnul, protože tak to přesně je: když je mi těžko, utíkám se do snů.

O čem jsou?
O hudbě! Ale abych nevypadal jako člověk, který v životě nezná nic jiného než hudbu! Nicméně umění mně osobně skutečně pomáhá odpoutat se od reality, od rutiny, když pominu zcela zásadní fakt, že je součástí naší národní, a tedy i mé identity. Vy i já ovšem žijeme v jiném světě, protože jsme každý den obklopeni hudbou. Nedělejme si však iluze: většinová společnost obzvláště v našich končinách považuje kulturu za něco zbytného, co jen zbytečně vysává peníze. Umění ale povznáší a vzdělává, a tak pokud se k němu budeme chovat tak, jak se k němu chováme nyní, budou jednou naši potomci velmi ovladatelní, protože budou nevzdělaní.

Čajkovskij věnoval Čtvrtou symfonii Naděždě von Meck, se kterou si čtrnáct let korespondoval, přesto se nikdy nesetkali. Co tomu říkáte?
Že to byla krásná doba! Sednout si a napsat dopis. Už jen to čekání, až ten druhý odpoví, muselo vytvořit velmi silné pouto. Osobně si ale vlastně nedovedu moc představit, že bych si dopisoval patrně i o intimních záležitostech s člověkem, kterého jsem v životě neviděl! Domnívám se ovšem, že jejich vztah byl přesto, nebo možná proto, velice silný. Na jedné straně Čajkovského úcta a vděčnost, na druhé její obdiv k němu jako skladateli – to vše přenášeli na papír. Muselo to být vážně krásné! A museli k sobě cítit velkou důvěru.

Na Pražském jaru se vrátíte k Symfonickému orchestru hl. m. Prahy FOK. Po jak dlouhé době?
Velmi dlouhé! Myslím, že v minulosti jsem s ním odehrál pouze dva koncerty, ale už to bude určitě přes deset let, tehdy jsem byl ještě úplný začátečník. Takže se na tu spolupráci těším, protože mě dlouhá léta míjela, a také mám v tomto orchestru mnoho přátel a spolužáků. Jsou to hudebníci, kteří mají rádi hudbu a rádi ji provozují. A to mám rád, když cítím inspirativní energii.