Živé uvedení Netopýra v Plzni odhalilo silné i slabé stránky inscenace

Prvním hudebním titulem tohoto premiérového maratonu byla ve středu 8. září na Nové scéně Nového divadla inscenace operety Johanna Strausse Netopýr, kterou soubor opery uvádí ve spolupráci s Hudebním divadlem Karlín v hudebním nastudování Jiřího Petrdlíka a režii Martina Otavy. Vizuálně přitažlivá, výpravná inscenace respektující v režii dobu vzniku, charakter díla a specifikum operetního žánru se odehrává na velkoryse pojaté, přitom jednoduché, členité a vkusné scéně Lukáše Kuchinky a ve výpravných kostýmech Dany Haklové charakterizujících odpovídajícím způsobem jednotlivé postavy.

Na plese u Prince Orlovského jsou hlavní postavy oděny neobvykle: Eisensten je sice ve fraku, ale v až šantánově bordové barvy. A Rosalinda přichází v nákladné efektní róbě, ale barevně velmi podobné té, v níž chodí v domácnosti v prvním dějství, a navíc bez jakýchkoliv specifik odkazujících na Uhry, ačkoliv se za uherskou hraběnku vydává. Celkově jsou ovšem exkluzivní kostýmy působivé. Scénografie, již umocňuje světelný design Antonína Pflegera, je při přímé účasti v hledišti ještě atraktivnější, než na streamu.

Ovšem o hudebním nastudování a celkovém hudebním provedení této velkolepé operety pod taktovkou Jiřího Petrdlíka se to říci nedá. Jestliže při streamovaném představení byla místy zřetelná nedostatečná dynamika a těžkopádnost v provedení, poprázdninová produkce trpěla podstatně většími a hlubšími nedostatky. Nastudování nyní chyběla dynamika, agogika a především hudební vtip, jímž Straussova partitura přímo hýří. Dirigent řídil představení mechanicky, jako by se jednalo o prostou předměstskou hru se zpěvy. Virtuózní předehra, známá z podání Vídeňských filharmoniků na jejich prestižních novoročních koncertech, prošla pod taktovkou Jiřího Petrdlíka jako tuctový kolonádní kus bez jakéhokoliv espritu.

Přitom orchestr opery DJKT je složen z vynikajících hráčů s vysokým uměleckým renomé, kteří své kvality prokazují v mnoha divadelních i koncertních produkcích. Ne vždy se však dařilo dosáhnout žádoucí souhry mezi pěvci a orchestrem. Navíc, ačkoliv byli pěvci nazvučeni, stávalo se, že je orchestr místy kryl. Nevyhovující akustika Nové scény je příčinou mnohých diskusí, ale v tomto případě vinu na výsledku celkového provedení Netopýra nenese. I v takovém problematickém prostoru lze provést Strausse podstatně lépe, než tomu bylo na středeční premiéře.

Zkušení operní pěvci mají přitom výborné předpoklady pro kvalitní ztvárnění svých rolí. Na premiéře se představilo částečně obměněné obsazení oproti streamované produkci.  Rosalindou byla Lucie Hájková a Gabrielem von Eisenstein Josef Moravec. Ve výkonech obou se výrazně odrazila úroveň hudebního nastudování a nedostatečná vypracovanost pěveckých partů (Čardáš!). Lucie Hájková, která disponuje krásným hlasem a své kvality prokázala v mnoha jiných inscenacích, ještě potřebuje najít správnou míru jevištního výrazu. Silně přehrávala a až přehnaně exaltované herectví se neodrazilo na jejím pěveckém výkonu příznivě. Josef Moravec, v operetě zkušený pěvec, sice působil na jevišti po výrazové stránce přirozeněji, ale celkově byla jeho postava matná a málo výrazná.

Radka Sehnoutková zpívala roli temperamentní komorné Adély již v několika inscenacích nejen v Plzni, má ji zažitou a bylo to poznat. Provedla part na žádoucí úrovni a na jevišti uplatnila svůj šarm a herecký talent. Technicky ne zcela vyrovnaný pěvecký výkon podala v černém pochmurném kostýmu oděná Jana Tetourová jako zádumčivý a odtažitý princ Orlovský. Jan Hnyk dal roli ředitele věznice barvu svého nosného basu a díky výbornému hereckému výkonu nezaměnitelný charakter – skutečnou hereckou etudou byl jeho podroušený výstup ve věznici po návratu z plesu. Všichni občas zpívali velkooperně ponecháni sami sobě.

Jakub Hliněnský jako dr. Falke byl přesvědčivý pěvecky a herecky, přirozený ve vystupování na scéně a vytvořil typově žádoucí figuru. Ve výborném světle se představil Michal Bragagnolo jako tenorista Alférd. Disponuje krásným, znělým barevný tenorem, v gejzíru operních melodií jasně prokázal spolehlivost výšek a hlasový rozsah technicky zvládnutý ve všech polohách. Až bylo člověku líto, že jej Frosch nenechá ve vězení déle zpívat! Výborná byla v jeho případě také srozumitelnost zpívaného textu. Na jevišti působil přirozeně a bezprostředně.

Zdařilým soudcem Blindem byl Jiří Kubík. Tentokrát vyšla (na rozdíl od streamu, kdy Eisensteina představoval vousatý Amir Khan) přesvědčivěji i záměna Blinda s Eisensteinem, neboť Josef Moravec, byť postavou větší než Jiří Kubík, vousy nemá. Oproti jiným produkcím je v této plzeňské nápaditě zvýrazněna postava Idy, jež také zpívá plesový přípitek. Zdařile ji ztvárnila Petra Šintáková. Zábavným Froschem s neotřelými gagy byl zkušený Jan Ježek. Sbor nastudoval kvalitně Jakub Zicha.

Jestliže se na streamovaném představení jevila absence přestávky mezi druhým a třetím dějstvím vyplněná dopsaným výstupem pěvců hledajících v hledišti cestu do věznice jako problematická, v živém provedení byl opak pravdou. Příchod Adély, Idy, Falkeho, Franka a Rosalindy mezi diváky byl nyní žádoucím osvěžením. Herecky výborně provedený, s vtipnými a aktuálními narážkami na současnou společenskou situaci u nás, s bezprostředností účinkujících. Diváci reagovali zcela spontánně smíchem a potleskem. Srozumitelnost mluveného textu byla v živé produkci na rozdíl od streamu kvalitní, mluvené party byly dobře vypracovány. Ale srozumitelnost textu zpívaného byla u všech sólistů (s výjimkou zmíněného Michala Bragagnola) i u sboru nízká.

Nový Netopýr bude jistě lákat – atraktivní a dobře známý titul, působivá výprava a kvalitní režie, byť někdy až příliš přepjatá v hereckých výstupech, která nedeformuje děj ani jej nikam nepřesouvá a neposouvá. Produkci obohacuje i zdařilá choreografie Martina Šintáka prolínající se místy i hereckými výstupy. Navíc vedle obvyklého Straussova kvapíku Za hromu a blesku (s příliš decentním hromem v orchestru) byl do plesové scény u prince Orlovského zařazen i sólový valčík Povídky z Vídeňského lesa (sólo Abigail Baker a Vittorio Borio) a Offenbachův kankán z operety Pařížský život, a stejně jako na streamu byly taneční výstupy i při živém provedení efektní.

Ale co naplat – Netopýr je především Strauss a jeho hudba. A té jsme ve středu slyšeli pomálu.