Život je příliš krátký na to, aby člověk zůstal u jediného hudebního stylu, říká makedonský klavírista Simon Trpčeski

Tento rozhovor vzniká u příležitosti koncertu, na němž se představíte jako sólista v „Egyptském koncertu“ Camilla Saint-Saënse. Je pro vás Camille Saint-Säens jako skladatel něčím obzvláště zajímavý?
Jeho hudba si mě velmi snadno získala svou bezprostředností, je velmi upřímná a ryzí. Camille Saint-Saëns byl velmi talentovaný klavírista, varhaník, skladatel a učitel a jeho skladby posluchače přirozeně vtáhnou. Nejenže se věrně držel francouzské tradice, ale propojoval ji se znalostí starých mistrů – Bacha, Rameaua, Haydna, Mozarta – a s upřímnou láskou k jejich hudbě. Zřetelně se to projevilo v jeho vlastním způsobu kompozice vyznačujícím se velmi elegantním výrazem. Na jednu stranu zní jeho hudba velmi přístupně, ale když se důkladněji zaměříme na strukturu Saint-Saënsova kompozičního talentu, najdeme něco jako reliéf skvělých nápadů, originalitu myšlenek.

Vždy se snažil najít dokonalou rovnováhu, ale z jeho hudby čiší také ryzost a nezatíženost některými z proudů, s nimiž se během života setkával. Možná, že byl v některých obdobích až příliš konzervativní, jako na začátku 20. století, kdy se vyvíjel impresionismus a expresionismus. Zůstával věrný řekněme konzervativnějšímu způsobu kompozice a hudebního jazyka. Ale z určitého úhlu pohledu o něm můžeme říci, že skládal jako neoklasicista, že se snažil tradičnější přístup propojit s vlastním náhledem na nastupující modernu. Myslím, že jeho originalita spočívá v tom, že zachovával věrnost vlastním hudebním myšlenkám, průzračnosti, s níž tyto myšlenky vyjadřoval prostřednictvím různých hudebních nástrojů v různých hudebních formách. Nemluvím teď jen o skladbách pro klavír, ale také o koncertech pro další nástroje a samozřejmě o symfoniích. Díky tomu všemu patří stále k velmi oblíbeným skladatelům a řadí se k předním představitelům francouzské kompoziční školy, mohu-li se takto vyjádřit. Ostatně takto na něho nahlíželi skladatelé jako Fauré a Ravel, a ne bezdůvodně. Z jeho díla načerpali hodně inspirace.

Vzpomínám na jeden koncert s orchestrem Prague Philharmonia a s Jakubem Hrůšou, mým drahým přítelem a kolegou, už před nějakou dobou, o Vánocích v Rudolfinu, když jsem hrál Saint-Saënsův Koncert č. 2. Vzpomínám si i na reakci publika. Kdykoli jsem tento koncert hrál, reakce publika mě vždycky potěšila, protože jakkoli přístupně koncert zní, je ve skutečnosti velmi sofistikovaný a pro klavíristu velmi obtížný, ale také opravdu elegantní co se týče instrumentace. Průzračnost výrazu je náročná i pro orchestr. Zmínil jsem Druhý koncert, ale platí to i pro Pátý, který se hrává stejně často. Já jsem ho do repertoáru zařadil relativně nedávno, loni, a bude součástí mého nového alba pro Linn Records. Na nahrávce budou živě hrané oba koncerty s Královským skotským národním orchestrem, který bude řídit Thomas Søndergård.

Domnívám se, že všechny vlastnosti Saint-Saënsova kompozičního stylu se jeví ještě zřetelněji s tím jak Saint-Saëns dozrával, díky exotismu, který se mu podařilo vyjádřit během pobytu v Egyptě a díky vlivu tamního života, tamní hudby a přírody. Všechno to vtělil do vlastní překrásné hudební řeči a vytvořil skladbu plnou půvabných melodií a fantastických efektů, například ve druhé větě. Pátý koncert je v podstatě přepisem různých zvuků a nástrojů pro klavír. Odvážil bych se tvrdit, že na tehdejší dobu jde o novátorský počin. Je to velmi zábavný koncert, a díky orientálním názvukům okouzlující. Jsem přesvědčen o tom, že si s orchestrem Pátý Saint-Saënsův koncert opravdu vychutnáme. A především se těším na spolupráci s maestrem Emmanuelem Villaumem, od nějž se toho o Saint-Saënsově stylu mohu mnoho naučit. Těším se i na návrat do Prahy.

Českému publiku jste se představil už několikrát. Jak vaše spolupráce s orchestrem Prague Philharmonia, případně s dalšími českými orchestry, začala?
V Česku se mi zalíbilo díky soutěži Virtuosi per musica di pianoforte v Ústí nad Labem, kde jsem jako mladý student získal svou první cenu. Rád na Ústí nad Labem vzpomínám a rád bych se tam znovu podíval, doufám, že se mi to brzy podaří. Pak uplynulo hodně času. Pod záštitou České filharmonie jsem hrál recitál v Rudolfinu, tehdy jsem se do Česka vrátil poprvé. Ale moje první spolupráce přímo s českým orchestrem byla právě s Prague Philharmonia. Uskutečnili jsme spolu několik skvělých akcí, nejdřív pod taktovkou Jakuba Hrůši a pak Emmanuela Villauma. Otevíral jsem také sezonu orchestru v dalším krásném sále, ve Smetanově síni.

Pak jsem s orchestrem Prague Philharmonia a maestrem Gabrielem Bebeșeleaem podnikl turné po Evropě. Spolupracuje se mi s nimi výborně. Vztahy s Českem jsem upevnil také díky Janáčkově filharmonii Ostrava, i s ní jsem se podílel na výborných projektech, hrál jsem recitál, pak s orchestrem. A během koronavirové pandemie jsme spolu nahráli album Šostakovičových koncertů pod vedením maestra Cristiana Măcelaru. Tehdy prokázali obdivuhodnou vůli hrát, víru v sílu hudby, odhodlání překonat těžkou dobu. Nejsem si jistý, jestli je to už za námi, protože svět blázní, ale doufejme, že se směřování událostí obrátí pozitivnějším směrem. S Janáčkovou filharmonií jsem pak hrál i na novoročním koncertě pod taktovkou uznávaného dirigenta Petra Popelky. Několikrát jsem s hostujícím orchestrem hrál i v Brně. Zatím nikdy s Filharmonií Brno, ale doufám, že i na to někdy dojde. Mezi Slovany se cítím velmi dobře. Je příjemné moci zakoušet přítomnost zapálených lidí, kteří toho s sebou tolik nesou z hlediska umělecké a hudební tradice. Je mi velkou ctí, že mám možnost představit se tak vzdělaným lidem, kteří chovají velkou oddanost a lásku k hudbě a umění.

Jedna z otázek, o které se mezi klavíristy občas hovoří, jsou historické rozdíly mezi přístupem k interpretaci klasické hudby v různých zemích. Vystoupil jste na mnoha pódiích s mnoha různými orchestry. Postřehl jste, že by i dnes byly patrné různé tendence hrát stejnou skladbu rozdílně v různých zemích?
Zajímavá otázka. Domnívám se, že nás vždy vedou nejdůležitější pokyny skladatele v partituře. Určité tradice samozřejmě mohou interpretaci ovlivnit. Já sám jsem nikdy nepodléhal vlivu hrát určitou skladbu rozdílně podle různých zemí. Názory se samozřejmě mohou různit, každý je individuální a tím vnášíme do světa rozmanitost. Mám ale za to, že bychom měli zůstat víceméně věrní hlavním záměrům skladatele. K tomu je vždy užitečné najít si informace o možná mírně rozdílném přístupu – buď samotného skladatele, nebo doby, kdy žil, popřípadě dalších interpretů, kteří tehdy působili, nebo skrze tradici předávanou přes generace díky učitelům. Ale pamatuji si, že jsem hrál skladby ruských skladatelů věrně podle zápisu v Rusku, Ravela, Debussyho a Poulence v Paříži, Beethovena a Brahmse v Německu, nebo Gershwina v USA. A tamní lidé, vzešlí z vlastní tradice, mě vřele přijali. Respektuji různé náhledy na věc přicházející z různých tradic, ale sám jsem vždy věčně dodržoval pokyny v notách, pokyny skladatelů, a nikdy jsem si nedovolil improvizovat do té míry, kdy bych něco měnil kvůli interpretační tradici určité země. Řekl bych, že záměr hudby je velmi čistý a upřímný, a vědomí toho by mělo být dostatečným základem pro každé veřejné vystoupení.

Váš repertoár sahá od klasicismu až ke skladbám 20. století. Máte mezi hudebními styly, nebo mezi skladateli, své favority?
Líbí se mi, když je život různorodý. Domnívám se, že je příliš krátký na to, aby člověk zůstal u jediného hudebního stylu. Potřebují větší rozmanitost a vzrušení, protože díky tomu mám zajímavější život. Z toho plyne i moje otevřenost a široký repertoár. Sám pocházím ze Severní Makedonie a věřím, že tradice, kultura a prostředí mají velký vliv na lidskou osobnost a mentalitu. Cítím, že mám jižanskou krev a jsem takříkajíc velký romantik. Ale takový „romantismus“ se dá najít i v Bachovi, dokonce i v období před ním.

Samozřejmě, každý na to může nahlížet po svém, způsob výrazu a interpretace je velmi individuální, ale mám za to, že co se týče intenzity emocí, nacházíme tento romantismus jako způsob lidského sebevyjádření. Každý má jistou romantickou stránku. V klasicismu a v dobách po něm se objevují velmi dojemné, emočně intenzivní momenty, velmi odlišný způsob výrazu se vyskytuje v romantismu, v neoklasicismu ve 20. století, a tak dále. Proto je pro mě obtížné vybrat jednoho skladatele. Snažím se objevovat nekonečnou různorodost emocí a různých výrazů různých emocí skrze různé hudební styly a hudební jazyk různých skladatelů. Naštěstí máme k dispozici nekonečný oceán možností, skladeb a skladatelů. Jediný život je příliš krátký, ale raději bych vyzkoušel mnoho věcí, než abych se přidržoval užšího výběru možností. Taková volba je samozřejmě také oprávněná, jsme různí a mnoho lidí se se cítí pravdivěji a svobodněji v určitém stylu. I to je dobře a je to užitečné pro všechny, jelikož se od sebe navzájem učíme.

Jak nahlížíte na fenomén historicky poučené interpretace? Snažíte se zařadit některé poznatky při interpretaci staré hudby na moderní nástroj?
To je také velmi zajímavá otázka. S moderními nástroji je to tak, jak to je. Musíme si být samozřejmě vědomi toho, že jsou vyvinutější jak po technické, tak po zvukové stránce. Mně se vždy líbily některé starší nástroje díky uhlazenému, teplému, elegantnímu sametovému zvuku, který je samozřejmě blíž tomu, co měli k dispozici někteří skladatelé. Teď budu mluvit jako klavírista. V závislosti na tom, na jaký nástroj hrajeme, je pro nás velká výzva pokusit se zařadit do interpretace určitý styl nebo tradici z hlediska typu zvuku nebo efektu, který máme na mysli ve spojitosti s interpretací určité skladby. Taková představa může tvořit základ pro vytvoření daného zvuku, ale všechno samozřejmě záleží na zvuku nástroje. Klavír, který máme momentálně k dispozici, může naše možnosti omezit, nebo nám otevřít dveře k většímu rozsahu výrazu či k uskutečnění našeho nápadu.

Historicky poučená interpretace je vždy základem pro porozumění skladbě, jsem přesvědčen o tom, že nám může poskytnout podrobnější a jasnější pohled na samotnou skladbu. Ale zase, můžeme se snažit včlenit něco z ní do hry na moderní nástroje vzhledem k charakteristice samotného daného nástroje.

Za sebe musím říci, že jsem se tím nikdy přespříliš nezabýval. Snažím se být věrný hudbě, ale pracuji v mezích toho, co mi dovolí nástroj. Můžeme chtít určitý typ zvuku pro Debussyho, Prokofjeva, Ravela nebo Saint-Saënse, ale je možné, že nás omezí nástroj. A s výsledkem nemusíme být vždy úplně spokojeni. Mám za to, že bychom neměli vždy začínat poslechem určité skladby s vlastní představou na mysli, že bychom měli být vždy otevřenější a zvážit všechny okolnosti. Svým způsobem se snažím kombinovat historicky poučenou interpretaci, její znalost, představu, s možnostmi daného nástroje. V živější představě a lepším vstřebání skladby pomůže při studiu nebo cvičení třeba i jen pobyt v prostředí, kde se skladatel v době kompozice dané skladby nacházel. Ale abychom byli všude kdykoli chceme, na to bychom potřebovali magii a pravděpodobně více životů. Proto bychom se měli držet toho, co máme a snažit se z toho vytěžit maximum.

Dočetla jsem se, že jste součástí zajímavého projektu spojeného s makedonskou lidovou hudbou. Mohl byste ho trochu přiblížit?
Přišel jsem s nápadem na projekt nazvaný Makedonissimo, neboli v překladu „opravdu makedonské“. Byl jsem pevně přesvědčený o síle a potenciálu různorodosti makedonských lidových písní. Díky konzultacím s Národním folklorním institutem a s Národním tanečním a písňovým souborem (Tanec) a s pomocí materiálů Marka Cepenkova jsem se toho o naší hudbě hodně dozvěděl a společně se skladatelem Pande Šahovem jsme vybrali dvacet tři nápěvů, hlavně tanců spolu s několika písněmi, k aranžmá pro kvintet. Já jsem iniciátor a hnací síla projektu a jsem velmi hrdý, že se nám podařilo vytvořit velmi specifický hudební jazyk.

Všechny nás velice překvapilo, když projekt spatřil světlo světa, protože jsem nad ním uvažoval čtyři roky, a to víte, děje se toho spousta. Ale v roce 2017 jsme odehráli světovou premiéru na festivalu Ludwigsburger Schlossfestspiele v Německu – a i přes problémy během pandemie, kdy jsme bohužel museli zrušit mnoho koncertů, jsme projekt představili už téměř ve dvaceti zemích. Jsem moc rád, že se to podařilo. Zčásti proto, že jsem pyšný, že mám možnost představit vlastní hluboké kořeny, kulturu, hudbu a tradici svých předků ze země, odkud pocházím. Jsem hrdý na to, že mohu představit něco ze své země na tak sofistikované, vysoce umělecké úrovni spolu se svými skvělými čtyřmi kolegy, rovněž klasickými hudebníky, kteří chovají velkou lásku a úctu k lidové hudbě a rozumí jí, stejně jako způsobu, jak ji autenticky přednést. Pro Pande Šahova byla tato autenticita jeden z nejdůležitějších prvků, ke kterému pak přidal několik vlivů z různých uměleckých stylů.

Jedná se o velmi všestranný projekt, který nám umožňuje hrát v různých prostředích. Máme i variantu s orchestrem, hrajeme i s Tonkünstler-Orchester ve Vídni. Jsem přesvědčen o tom, že univerzální poselství o spojení lidí skrze hudbu může zahrnout větší publikum. Předpremiéra projektu se konala ve vesnici mého otce, v pohoří Karaorman. Premiéru ve Skopje jsme hráli před publikem 10 000 lidí. Nedávno jsme hráli na open air koncertech v Nizozemí, několikrát v Černé Hoře. A tak dále.

Mám za to, že tento způsob sofistikovaného vyprávění o našich hudebních tradicích nás posouvá novým směrem hudebního vývoje, i když říci něco takového zní docela neskromně. Ale až uslyšíte, pochopíte, co mám na mysli. Mám velkou radost z toho, že Makedonissimo zazní i v České republice, 19. ledna 2026 v Ostravě díky pozvání Janáčkovy filharmonie Ostrava. Máme i další plány, chceme projekt představit v Severní Americe, vícekrát v Číně po říjnovém koncertu v Hong Kongu. Ale doufám, že budeme moci hrát i v Praze a v Brně, protože si pamatuji, jak čeští posluchači reagovali na makedonskou hudbu, když jsem ji hrál spolu s Prague Philharmonia pod taktovkou Jakuba Hrůši.

Jak byste makedonskou hudbu popsal naprostému laikovi?
Život, žal, láska, radost. Tak bych ji popsal někomu, kdo není s makedonskou hudbou příliš obeznámen. Severní Makedonie nemá dlouhou tradici klasické hudby. Ačkoli v letech po druhé světové válce se rozvinula díky rozmachu hudebních institucí, ne pouze vzdělávacích, ale i koncertních institucí a festivalů a já sám jsem hrdý na to, že jsem součástí makedonského vzdělávání. Ale máme dlouhou tradici lidové hudby. Moje první láska byl akordeon, na který jsem hrál jako dítě. Jsem přesvědčen o tom, že právě akordeon mi nesmírně pomáhá v porozumění a cítění hudebního pulsu, a také v pochopení lyrické stránky klasické hudby. Když jsem klasickou začal studovat důkladněji, zjistil jsem, že mnoho skladatelů do svých skladeb zahrnulo mnoho z lidové hudby vlastních národů, nebo jiných národů, že zkoumali a oblíbili si určité nápěvy a zahrnuli je do vlastního hudebního jazyka. Díky tomu jsem si uvědomil neuvěřitelně blízkou souvislost mezi lidovou a klasickou hudbou. Vlastně jde o nevyhnutelné spojení.

Chtěl byste v budoucnu zařadit na koncertní programy více skladeb makedonských skladatelů?
Samozřejmě by mi to líbilo. Každý pořadatel má vlastní nápady, určitá omezení a preference ohledně zařazení skladeb lokálních a mladších skladatelů. Několikrát jsem makedonské skladby hrál. Myslím, že jsem dokonce hrál Šahovovu suitu Písně a šepoty na recitálu v Rudolfinu v roce 2009. Snažím se hrát makedonské skladby, kdykoli je to možné, ať už jako součást programu, nebo jako přídavky. Posluchačům se jejich líbí živost a emoční hloubka, za což jsem samozřejmě velmi vděčný.

Vždycky je zajímavé znát motivace umělců. Co vás přivedlo k volbě klavíru jako profese?
Jak už jsem zmínil, moje první láska byl akordeon. V Makedonii sice nemáme velmi dlouhou tradici klasické hudby, ale mě hudba vtáhla ve čtyřech letech, když mě hlídala babička, zatímco rodiče byli v práci a bratr se sestrou ve škole. Hudba měla v naší rodině vždycky místo. Žili jsme ve velmi skromných poměrech, ale jak by řekl Pavarotti, nikdo neměl víc než my. Vyrostl jsem tedy ve skromných poměrech, ale velice šťastně, a to je neocenitelné. Docházel jsem tehdy do zařízení, kterému se dnes říká dětské kulturní centrum, kde jsem se učil hrát na akordeon. Na hudební škole se tehdy akordeon nevyučoval a pro mou dětskou mysl byl nejbližším nástrojem klavír, kvůli klaviatuře. Samozřejmě jsem si uvědomoval, že to není úplně stejné, ale kvůli levé ruce jsem se i na akordeonu musel naučit klaviaturu. Tak jsem přešel na klavír, v podstatě proto, že hudba zněla u nás doma. Moji rodiče a další lidé tehdy žili šťastněji, protože byli upřímní, ryzí. Dnes to tak až na výjimky není, vztahy už se netvoří s tak přímou ryzostí a upřímností. Zpívali jsme, tančili, často se scházeli, buď v rodině, nebo s příteli, sousedy… Tak jsme vyrůstali ve svobodě, a myslím, že to je neocenitelné. Doufám, že se to někdo vrátí. Snad můžeme snít.

Přešel jsem tedy ke klavíru a navštěvoval základní uměleckou školu. Po rozpadu Jugoslávie, po rozpadu Sovětského svazu, se do Severní Makedonie přestěhovali Romanovovi, učitelé klavíru. Díky nim jsem se asi ve věku osmi a půl let začal vážněji zabývat klavírem a klasickou hudbou. Představili mi starou dobrou ruskou školu. Musím říci, že právě ta se mi zdá neocenitelná a velmi cenná z hlediska vytříbenosti vkusu. To je dnes velmi vzácné. Měl jsem velké štěstí, že jsem se mohl učit od takových učitelů. Romanov byl klavírista a varhaník. Studoval u Igumnova, který premiéroval Rachmaninovovu sonátu. Studoval u Jakova Milsteina, Richterova blízkého přítele. Tato škola má stále ještě jisté kořeny díky lidem, kteří v její tradici studovali. A dnes je velmi důležité ji zachovat, jelikož do velké míry vítězí komercionalizovaný svět a my nesmíme dovolit, aby zmizel vysoký standard kultivovaných tradic minulosti.

Tato tradice a disciplína mi hodně pomohla v rozvoji, zúčastnil jsem se několika soutěží, začal jsem pracovat s manažery. Všechno se přihodilo velmi přirozeně, spontánně. Vždycky mě podporovala rodina. Kdyby nebylo jich, nikdy bych na tyto možnosti nedosáhl, a proto můj úspěch patří i jim.

Chtěl byste do budoucna jako interpret hlouběji zaměřit na nějakou oblast hudby?
Lidová hudba a technika, kterou jsem získal díky akordeonu, mi hodně pomohla při hře na klavír. Přenést průzračný, velmi sevřený, technický způsob hry, akordeonovou techniku, do klasické hudby hrané na klavír není vůbec snadné, ale pomáhá to. V Makedonissimu podobná technika zní jako velká zábava, ale není snadné tak hrát, ve skutečnosti jde o velmi sofistikovanou komorní hudbu, která nezůstává pozadu za klasickou hudbou.

Zbožňuji i jazz, latinskoamerický jazz. Jako dítě jsem improvizoval. Občas stále improvizuji, ale ne na úrovni jazzových hráčů, to by se samozřejmě také mělo studovat. Ale zajímám se i o populární hudbu. V Severní Makedonii mám několik hitů, složil jsem několik dětských písní. Například moje dcera Lara reprezentovala v Arménii před dvěma nebo třemi lety Severní Makedonii na Dětské Eurovizi a já jsem k té příležitosti napsal hudbu. Takže se zajímám o spoustu různých věcí.

Všechno to má také původ v těch spontánních shromáždění v dětství, v intenzivním společenském způsobu života. Není to tak jenom v Makedonii, ale v celé jihovýchodní Evropě, je to takový středomořský způsob života, v Itálii, Španělsku, pak také v Jižní Americe.

Makedonissimo jako projekt přišlo jako svého druhu očista, to je další stránka mé osobnosti coby hudebníka. Nestává se příliš často, aby hudebník zaměřující se na klasickou hudbu hrál také lidovou hudbu, nebo jiné hudební styly. Považuji to za výsadu. A velmi mě těší, že mohu takto hrát a sdílet hudbu tím nejopravdovějším a nejlidštějším možným způsobem.

Ještě poslední dotaz, a sice věčná otázka umělců ohledně smyslu umění. Co považujete jako hudebník za své poslání?
Musím říct, že nevím, ačkoli to možná bude znít jako klišé. A moc si s tím nedělám starosti. Jsem přesvědčen o tom, že hudba očišťuje. Nutí nás svým způsobem prozkoumat větší intenzitu lidských emocí. Nedá se to popsat slovy, díky hudbě se cítíme naplněnější, cítíme se lépe. Myslím, že díky tomu jsme šťastnější, hudba pročišťuje myšlenky. Věřím, že díky tomu všemu nám hudba zlepšuje zdraví a následně myslíme a konáme lépe. A co potřebujeme víc? Můžeme pak jednat zdravěji, se zdravými myšlenkami, a změnit tak svět k lepšímu. Nevidím jinou možnost jak to dokázat, než myslet jasněji, ryzeji, upřímněji a se záměrem jednat správně, mít v životě dobré poslání. Myslím, že hudba to všechno dokáže a přirozeně všechno spojuje. Jsem přesvědčen o tom, že když budou lidé poslouchat hudbu, pomůže jim to stát se lepšími, a tak ze světa budeme moci udělat lepší místo pro nás všechny.

Děkuji za rozhovor.