Životní a umělecké osudy vynikajícího režiséra

  1. 1
  2. 2

Dnešní mladé generaci už asi jméno inženýra Ferdinanda Pujmana mnoho neřekne. Jde ovšem o muže, který v dějinách české opery dvacátého století má naprosto nezastupitelné místo. Rodák z obce Nižkov na Českomoravské vysočině, syn tamějšího řídícího učitele a regenschoriho, který na přání otce původně vystudoval stavařinu a také se nějaký čas touto profesí živil, byl faktickým zakladatelem moderní české operní režie. Do té doby se režii věnovali prakticky výhradně herci či zpěváci, kteří měli anebo přinejmenším cítili pro tuto profesi určité předpoklady. Tak v opeře Národního divadla to byl po dlouhá léta především basista Robert Polák, který absolvoval výtvarné školení a v poslední fázi svého života se režii převážně věnoval. Dále to byli například legendární Vašek z Prodané nevěsty Adolf Krössing anebo jeho neméně proslulý kolega, který se proslavil především v roli Kecala, Emil Pollert.Ferdinand Pujman byl po celý život člověk mimořádně činorodý a okruh zájmů, kterým se věnoval a které zvládl, je přímo neuvěřitelný. Vystudoval techniku, stal se stavebním inženýrem a této profesi se velmi poctivě a soustředěně řadu let věnoval. Vedle toho se ale věnoval muzice, studoval zpěv, spřátelil se s Otakarem Ostrčilem, který v té době vedl Orchestrální sdružení, a tento vztah provázel oba umělce až do Ostrčilovy smrti v roce 1935. Vedle toho navštěvoval pravidelně přednášky na filozofické fakultě, kde na něho výrazně zapůsobil především muzikolog Zdeněk Nejedlý, ale vedle toho také literární vědec Arne Novák, historik Josef Šusta, psycholog František Čáda a další, často přispíval do tehdy velmi početných a populárních časopisů, jež se věnovaly problémům hudby, literatury či výtvarného umění.

Ferdinand Pujman byl člověk hluboce nábožensky založený, důkladně se věnoval jak studiu děl českých myslitelů – Jana Husa, Jana Amose Komenského, tak dílu sv. Tomáše Akvinského. Na druhé straně byl velkým obdivovatelem Miroslava Tyrše a sokolského hnutí. Velkou inspirací pro jeho následnou režijní tvorbu mu byly středověké obřady. Vyzbrojen touto důkladnou teoretickou přípravou, začal režírovat.

První příležitost mu poskytl šéf brněnské opery a pozdější ředitel Národního divadla v Brně, dirigent František Neumann, umělec, jehož zásluhy o českou hudbu, operu, ale zprostředkovaně také balet jsou neocenitelné a patrně nikdy nebudou doceněny. Měl štěstí, že Brno, a speciálně úzký kontakt s Leošem Janáčkem, mu umožnily realizovat své náročně plány, smůlu, že to bylo právě v Brně, což vymezilo určité mantinely jeho popularitě a dosaženým úspěchům. Jeho první premiérou byl Dvořákův Čert a Káča 17. června 1920.

V následující sezoně byl Pujman do Brna angažován jako režisér. Během sezony nastudoval celkem osm premiér, v nichž jasně prokázal cestu, kterou se hodlá jako režisér ubírat. První premiérou nové sezony bylo Tajemství. Je zajímavé, že tato opera byla jediným Smetanovým jevištním dílem, s kterým se Pujman nesetkal na scéně Národního divadla. Z jeho brněnských titulů jmenujme alespoň další čtyři: Beethovenova Fidelia, Debussyho Pellea a Melisandu, Fibichovu Šárku a Legendu z Erinu Otakara Ostrčila.

V těchto operách mohl naplno rozvinout své režijní principy. Byly založeny především na důkladné znalosti partitury. Snaha o její co nejpreciznější jevištní interpretaci sloužila k dosažení co nejdokonalejšího myšlenkového vyznění díla. Dalším zdrojem inspirace byla výše zmíněná obřadnost a přísná stylizace zvláště ve sborových scénách. Pujman se snažil vyhmátnout co nejprecizněji specifiku operní divadelnosti. V tom je jeho nepopiratelný zásadní přínos operní režii.Na druhé straně ovšem striktní uplatňování těchto principů nutně omezovalo sílu divadelní výpovědi zejména v emocionální sféře, na což upozorňoval už ve své stati Obřad a divadlo publikované v časopise Otázky divadla a filmu v roce 1945. Nejlépe se Pujmanovi vždy dařilo v operách, které ať už svou monumentálností či charakterem propojení hudební a literární stránky díla s jeho tezemi korespondovaly. To byl právě případ výše zmíněné čtveřice titulů z jeho první brněnské sezony.

Důležitou roli v Pujmanově režijním přístupu hrála vždy výtvarná podoba inscenace. Díky svému vzdělání měl Pujman vždy naprosto přesnou představu prostorového řešení inscenace. Proto rád spolupracoval s malíři, jejichž výtvarné řešení sám prostorově domýšlel. Jeho nejčastějšími spolupracovníky byli Vlastislav Hofman a František Kysela, ale často a rád spolupracoval rovněž s Janem Zrzavým. Jejich prvním společným dílem byla inscenace Mozartova Idomenea v roce 1931 a se jménem Jana Zrzavého jako výtvarníka se můžeme setkat celkem v osmnácti společných inscenacích. Několikrát byl autorem scény Josef Čapek (například při prvním uvedení Janáčkovy Lišky Bystroušky na scéně Národního divadla dne 18. května 1935). Stejně jako významný příslušník Devětsilu František Zelenka, s nímž spolupracoval na inscenaci baletu Emila Františka Buriana Fagot a flétna (Ferdinand Pujman režíroval i několik baletních inscenací, například Stravinského Petrušku).U Františka Zelenky si dovolím malé zastavení. Tento významný architekt a divadelní výtvarník, dlouholetý spolupracovník Voskovce a Wericha (pro Wericha postavil jeho proslulou vilu ve Velharticích) má letos dvojí jubileum – 6. července uplyne sto deset let od jeho narození a 19. října čtyřicet let od smrti v koncentračním táboře jako oběť holokaustu. V Terezíně se podílel jako výtvarník na řadě kulturních aktivit včetně Krásovy opery Brundibár.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat