Životní průsečíky Christopha Willibalda Glucka a Josefa Myslivečka

V Roce české hudby si připomínáme celou řadu „čtyřkových“ jubileí a často zapomínáme na jméno skladatele, který bývá zpravidla označován za skladatele německého, ale jeho rodinné kořeny vedou do Čech. Jeho mateřským jazykem byla pravděpodobně čeština a hudební začátky jsou pevně spjaty s českým prostředím. Dne 2. července tohoto roku uplyne tři sta let od okamžiku, kdy se v hornofalckém Erasbachu (dnešní Berching nedaleko Norimberku) narodil v rodině hajného Alexandra Glucka jeden z největších operních skladatelů a jedna z nejvlivnějších hudebních autorit své doby – Christoph Willibald Gluck. Tomuto výročí bude věnován program koncertu Vivicy Genaux s Collegiem 1704 v úterý 18. března 2014 v Rudolfinu v rámci cyklu Hvězdy barokní opery. Na koncertě s názvem Il divino Boemo dále zazní díla Gluckova souputníka a neméně významné skladatelské osobnosti, Josefa Myslivečka.

České kořeny
Dědeček Christopha Willibalda pocházel z Rokycan a také rodina hajného Alexandra se v Bavorsku dlouho nezdržela a s prvorozeným synem přesídlila v roce 1717 do severních Čech, kde otec Christopha Willibalda nastoupil v Zákupech u České Lípy (tehdy Reichstadt) službu nadlesního. Roku 1722 se rodina přestěhovala do Horní Chřibské a otec Alexandr nastoupil službu v České Kamenici. Právě zde, uprostřed Lužických hor, se osmiletému Christophu Willibaldovi dostalo pravděpodobně poprvé hudebního vzdělání, které pak měl příležitost rozvíjet během svého studia na jezuitském gymnáziu v Chomutově (od roku 1726). O rok později se celá rodina přestěhovala do Jezeří, kde byl otec Alexander přijat do služby u hraběte Filipa Hyacinta Lobkowicze. Řízením osudu se tak Gluckova rodina ocitla v prostředí mimořádně přejícím hudbě. Zámek Jezeří byl po celé osmnácté století hudebním centrem mimořádného významu. Ať už Filip Hyacint nebo jeho následovníci Ferdinand Filip a zejména pak kníže František Maxmilián udržovali kontakty se skladateli, jako byl Arcangelo Corelli, Carl Philipp Emanuel Bach a především pak Ludwig van Beethoven. Posledně jmenovaný velikán Františku Maxmiliánovi věnoval o několik desetiletí později řadu svých významných děl (například Symfonie č. 3, 5 a 6). Na sklonku osmnáctého století na zámku v Jezeří působila jedna z nejvýznamnějších šlechtických kapel v Čechách, v jejímž čele stál Antonín Vranický a poté Antonio Casimir Cartellieri.Je neuvěřitelnou ostudou, že místo s takto fascinující kulturní minulostí bylo v minulosti v souladu s rozvojem těžby hnědého uhlí a budováním socialismu vystaveno ničivé devastaci a že se dodnes nepodařilo nalézt dostatečnou podporu na záchranu této jedinečné památky, která dodnes stojí v havarijním stavu na poddolovaném svahu nad velkolomem Československé armády.

Útěk za hudbou
Vraťme se však zpátky do období Gluckova dětství kolem roku 1727, kdy musel být mladý Christoph Willibald fascinován velkým světem hudby, který se mu v inspirativním prostředí venkovského sídla Lobkowiczů otevřel. Navzdory vůli otce, jehož přáním bylo, aby nejstarší syn pokračoval v rodinné tradici povolání lesníka, zběhl šestnáctiletý Gluck na dráhu hudebníka a tajně opustil domov, aby se několik měsíců potuloval jako venkovský „musicus“ po českém venkově. Později vyprávěl Gluck svému prvnímu životopisci Johannu Christianu Mannlichovi o této životní etapě jako o radostném období mladických dobrodružství. „Kdo by rád nevyprávěl o minulých letech a v mládí zažitých dobrodružstvích a neponechal přitom choulostivé stránky těchto příběhů raději zamlčené,“ popisuje Mannlich Gluckova vyprávění.

V roce 1731 již zastihneme Glucka v Praze, kde se zapsal ke studiu na univerzitě a začal intenzivně rozvíjet svoje hudební nadání. Lze si představit, že hrabě Lobkowicz podporoval svého mladého poddaného na jeho vytoužené cestě k povolání hudebníka a poskytoval mu i během jeho pražského pobytu materiální podporu. Christoph Willibald tak mohl vstřebávat bohatý pražský hudební život, účastnit se hudebních produkcí na kůrech pražských chrámů a s největší pravděpodobností i poprvé slyšet italskou operu v divadle hraběte Františka Antonína Šporka, který dbal o import nejnovější operní tvorby z Itálie.

Operní vavříny a návrat do Prahy
Nejpozději v roce 1734 však Gluckova cesta za slávou operního skladatele pokračovala přes Vídeň do Itálie. Itálie se stala místem jeho prvních operních úspěchů a triumf první Gluckovy opery v Miláně v roce 1741 (Artaserse) otevřel před nově vyšlou hvězdou operního nebe skvělou budoucnost. Když se Gluck v roce 1749 vrátil už jako slavný skladatel do Prahy, měl za sebou úctyhodnou sérii dvanácti operních premiér uskutečněných během pouhých osmi let v nejvýznamnějších operních centrech jako Milán, Benátky, Turín, Londýn nebo Vídeň. V Praze se Gluck nakonec zdržel tři roky. V Divadle V Kotcích byly uvedeny dvě jeho nové opery (Ezio, 1750 a Issipile, 1752) a svědkem těchto provedení už mohl být i mlynářský synek a student jezuitského gymnázia Josef Mysliveček.

Průsečíky osudů lesnického a mlynářského synka
Osudy Josefa Myslivečka a Christopha Willibalda Glucka jsou si v mnohém podobné. Mysliveček, stejně jako jeho o generaci straší kolega, pocházel z rodinného prostředí, kde se předpokládalo, že nejstarší syn automaticky převezme štafetu řemesla otců, a oba dva se vzdali relativní jistoty správy rodinného majetku ve prospěch nejisté umělecké dráhy.Po nedokončených univerzitních studiích a hudebních začátcích v Praze (studia u Františka Habermanna a Josefa Segera) odešel i Mysliveček do Itálie, aby se postupně vypracoval v jednoho z nejrespektovanějších operních skladatelů své doby.

Přestože se dráhy těchto skladatelů měly v budoucnosti ještě několikrát protnout, víme velmi málo o tom, jak oni sami vnímali tvorbu svého krajana.

O Myslivečkově úctě ke Gluckovu dílu však svědčí okolnosti uvedení Gluckova Orfea v neapolském Teatro San Carlo na podzim roku 1774. Josef Mysliveček – tehdy na vrcholu tvůrčích sil a také na vrcholu svého vlivu na operní dění v Neapoli, byl požádán, aby doporučil dílo, které by nahradilo operu Demofoonte od nespolehlivého Johanna Christiana Bacha, který nedostál svému závazku a nedodal dílo určené k slavnostnímu provedení u příležitosti narozenin španělského krále dne 4. listopadu 1774.

Ve svém vyjádření ze 7. září téhož roku píše Mysliveček:

„V souladu se svými povinnostmi jsem hodnotil operu Demofoonte slavného pana Hasseho zvaného ‚Il Sassone‘ a drama pana rytíře Klucka(!). I přes velké mistrovství Demofoonta, se mi toto dílo nezdá být proveditelným před současným publikem bez větších zásahů. Orfeo je však mimořádným novým spektáklem, vhodným pro Jeho Královskou Výsost. Považuji toto dílo vhodnější k provedení a jsem si jistý, že sklidí velký úspěch u našeho bystrého publika.“

Pozoruhodné je, že Mysliveček si byl vědom nových kvalit Gluckova díla, které ho evidentně zaujaly. Za pozornost stojí drobný detail v hodnocení, kdy Hasseho dílo nazývá operou a pro označení Gluckova Orfea volí Mysliveček výraz drama. Pro vlastní provedení se však Mysliveček přece jen rozhodl přiblížit Gluckovo dílo vkusu neapolského publika a doplnil Orfea áriemi Johanna Christiana Bacha a částečně také vlastní hudbou. V podobě tohoto operního pasticcia pak bylo dílo v Neapoli s velkým úspěchem uvedeno.

Josefu Myslivečkovi patrně nikdy příliš nezáleželo na společenském postavení a trvalém hmotném zajištění. Jeho kariéra operního skladatele zůstala (s krátkým mnichovským intermezzem) zasvěcena Itálii. Byť se pohyboval v dobách své největší slávy v nejvyšších společenských kruzích a jeho práce byla skvěle honorována, nikdy nedokázal proměnit své úspěchy a osobní kontakty ve společenskou prestiž, která byla základní podmínkou existenčního zabezpečení. Životní dráha úspěšného skladatele ukončená předčasnou smrtí v chudobě nápadně spojuje osudy Myslivečka a Wolfganga Amadea Mozarta, jejichž těla skončila v bezejmenných hrobech. Na rozdíl od nich dokázal Gluck přetavit svůj umělecký úspěch i v úspěch společenský, a když 15. listopadu 1787 opustil tento svět, zanechal po sobě úctyhodný majetek a na slavností zádušní mši konané 8. dubna se přišly s rytířem Gluckem rozloučit tisíce Vídeňanů.

Hvězdy barokní opery
(Il divino Boemo)
Dirigent: Václav Luks
Vivica Genaux (mezzosoprán)
Collegium 1704
18. března 2014 Dvořákova síň Rudolfina Praha

program:
Christoph Willibald Gluck – Sinfonia (opera Ezio)
Christoph Willibald Gluck – Finchè un zeffiro soave (opera Ezio)
Baldassare Galuppi – A questa bianca mano (opera Penelope)
Josef Mysliveček – Sinfonia (opera Ezio)
Josef Mysliveček – Ti parli in seno amore (opera Farnace)
=přestávka=
Christoph Willibald Gluck – Le belle immagini d’un dolce amore (opera Paride ed Elena)
Josef Mysliveček – Noc questo ferro/Gemo in un punto e fremo (opera l’Olimpiade)
Wolfgang Amadeus Mozart – Sinfonia D dur Nr. 23 KV. 181
Ferdinando Bertoni – So che dal ciel discende (opera Tancredi)

www.collegium1704.com

Foto archiv