Zlé buňky v Besedním domě zněly klasicky i moderně

Filharmonie Brno doma, tedy v Besedním domě, hrála „Klasicky i moderně“ a jako poslední koncert abonentního cyklu přinesla koncert s názvem Náhodné zákonitosti. Ve dvou večerech, 16. a 17. května 2019 zazněly vedle sebe klasické skladby a klavírní koncert současného rakouského skladatele Thomase Larchera v české premiéře.
Aaron Pilsan, Nicholas Milton, Filharmonie Brno (foto Vojtěch Kába)

Současná hudba byla podána brněnskému klasicky vychovanému publiku zabalená do prověřených, i když ne příliš hraných skladeb.  Úvodem zněly Tance z Galanty maďarského skladatele Zoltána Kodályho. Chtělo by se napsat slovenského, neboť se v Galantě narodil a touto skladbou se vrátil ke svému dětství, kdy slýchal především cikánskou hudbu. Této inspirace dokázal využít v pětivětém cyklu, kde použil autentické nápěvy a rytmy. Skladbu zahajuje úderné hornové sólo, následované nostalgií klarinetu, v orchestru se odvíjí kontrast bolestné zpěvnosti s ohnivou energií nespoutaných Cikánů. Nechybí orientální prvky a především divokost, závěrečný čardáš se podobal spíše válečné řeži. Dirigent dokázal brněnský orchestr vybudit k exaltovanému provedení a k barvitému podání.

Dirigentem byl Nicholas Milton, původem z Austrálie, žijící v Německu a působící u evropských orchestrů. Jeho vedení orchestru působilo svěže a energicky, sugestivně dokázal využít všech možností hráčů s citem pro akustický handicap Besedního domu pro provozování koncertů s velkým obsazením. Protažené pódium na úkor publika se už stalo pravidlem, navíc, když tento koncert byl se sólovým klavírem.

Aaron Pilsan, Nicholas Milton, Filharmonie Brno (foto Vojtěch Kába)

Ten byl hlavním aktérem v dalším čísle, čímž byla česká premiéra díla rakouského skladatele, premiérovaného v roce 2007 současným šéfdirigentem brněnské filharmonie Dennise Russella Daviese. Böse Zellen (Zlé buňky) pro klavír a orchestr, napsal Thomas Larcher na základě inspirace stejnojmenným filmem rakouské režisérky Barbary Albertové. Výpověď o životních problémech současnosti, krizi křesťanství i vlastní existence, jednotlivé nešťastné příběhy vzájemně propletené, katastrofy a zoufalství a osamělostí jednotlivce. Nejde o programovou hudbu, jde o vyjádření pocitů a hledání smyslu bytí. A taková vskutku skladba je. Hledání je především ilustrováno hrou na sólový klavír, který je vypreparovaný, tedy mnohé jeho struny jsou vyřazeny z provozu a zní na místo tří jen jedna. Zvuk se podobá spíše xylofonu či marimbě. Pracuje s meditativními postupy, jednotónovými efekty v dialogu s jednotlivými nástroji v orchestru. Glissanda, skřípavé zvuky, sordiny, barely jako perkuse, chvějivé sférické tóny jsou střídány rychlými akordickými pasážemi klavíru a fortissimem v plénu. Čtyři věty s názvy Sehr langsam attacca, střídá uvedení rychlosti v číselném poměru. Poslední věta už je bez preparace, klavírista rychle klavír „odstrojil“ a východiskem z krize je návrat k normálnímu zvuku. Mladý rakouský klavírista Aaron Pilsan projevil velkou dávku muzikality, pohotovosti a smyslu pro efekt a schopnost komunikace s orchestrem. Že umí i výrazově a technicky hrát, prokázal v přídavku, v komorní skladbě skladatele Thomase Larchera s názvem Poem, v části Dětské písně.

Aaron Pilsan, Nicholas Milton, Filharmonie Brno (foto Vojtěch Kába)

Experiment nepostrádá na zajímavosti posluchačské a na kvalitě výrazu i provedení, jen je třeba „přepnout“ z očekávání a vnímání klasické hudby a být schopen přijmout nový přístup. Otázka zní proč. Proč vlastně takové skladby psát a poslouchat.

Třeba proto, abychom mohli z jiného úhlu poslouchat hudbu romantickou, která zazněla po přestávce? Abychom si vedle současné rozervanosti a neukotvenosti lépe uvědomili hodnotu řádu výpovědi klasiků? Abychom se dokázali otevřít emocím romantiků a vstřebat jejich výpověď? Robert Schumann napsal svoji Symfonii č.4 d moll pro svoji manželku Claru, proslulou koncertní klavíristku, k narozeninám. Je zajímavé, že tam pro ni nenapsal part pro koncertní klavír. Hudba je melodická a harmonicky plná, energická, střídají se hladivá, líbezná a nostalgická piana s majestátností žesťů a mohutností výpovědi pléna. Finále skladby vrcholí do vítězného a skvělého závěru. Klasický posluchač si v druhé polovině večera přišel na „své“. Srovnání klasiky a současného pojetí skladby má svá úskalí, ale má i své opodstatnění, třeba už proto, aby posluchač neztratil kontakt se současným cítěním a vnímáním hudby.

Aaron Pilsan, Nicholas Milton, Filharmonie Brno (foto Vojtěch Kába)

Hodnocení autorky recenze:  90%

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na