Zlo ve zlatém hávu v taneční inscenaci Karen Foss

Norská choreografka Karen Foss není českému publiku neznámá, několikrát spolupracovala se souborem NANOHACH (Struktury vratkosti, -gracerunners-) a nyní se vrátila se svými choreografiemi do Jihlavy, kde v posledních letech vzniká nové centrum a komunita současného tance a alternativního divadla, a do Prahy. Ve Studiu ALTA uvedla ve čtvrtek inscenaci pro čtyři tanečníky – performery s názvem Golden Evil (Zlaté zlo). Tato inscenace také dostala impuls ke svému vzniku v Praze, na choreografickém workshopu z cyklu Myslet tancem, který probíhal právě ve Studiu ALTA.

Označit ji prostým názvem choreografie nestačí, protože jde o tvar komplexnější, a skutečně jde spíše o pohybové divadlo než tanec. Patří k těm kusům, které napoprvé sledujete se zájmem o dění na jevišti, o vztah mezi postavami, jejich počínání, které je jako řetězec nepochopitelných a absurdních aktů, ale přitom je na něm patrný záměr, plán, příprava, můžeme říci i výzkum. Inscenace s názorem, který ačkoli je zabalený do zlaté barvy, není tak docela servírován na zlatém talíři.

Na scéně je místo tradičního baletizolu položen koberec s vysokým vlasem, měkký na pohled, a jako kostra stanu na něm stojí kovová konstrukce.

Přicházejí performeři, tři ženy a jeden muž, všichni s dlouhými zlatými parukami, které vzbuzují u diváků smích, v módních šatech laděných do zlaté a bílé. Golden Evil je inscenací o bohaté společenské vrstvě a její přetvářce. Na publikum působí jako groteskní a humorná, ačkoli její kritickou stránku vnímá. Tanečníci se pohybují ve svém zlatém světě pomalu a s elegancí, přesto si touto skořápkou nacházejí cestu záporné emoce a diváci cítí faleš jejich krásy, která je umělá právě tak jako zlaté vlasy.

Pomalými uměřenými pohyby, elegantními gesty a strojenými pózami dokáží naši hrdinové vyjádřit svou moc a nadřazenost, ale současně je ovládá i touha manipulovat druhými. Náznak interakce znejistí i diváky, kteří jsou až do konce představení ve střehu. V hudbě, která potichu zní a dokresluje napjatou atmosféru svou minimalistickou strukturou, které nenasloucháte, ale pouze ji vnímáte, občas probleskne čistá melodie. Je to možná basse danse a některý z barokních tanců šlechtických dvorů a i tanečníci se hudbě přizpůsobují, ačkoli nerekonstruují konkrétní historickou podobu tance. Přebírají však jeho vznešenost. Přemýšlejí nahlas o nejhezčí póze pro zakončení. Rozmisťují kolem jeviště vejce natvrdo, zatímco nejvíce manipulátorská hrdinka nosí opatrně v dlani figurku kuřátka. Otázka „Egg or chicken?“ vyslovena vážně, působí jako satira.

Ačkoli je skoro celá inscenace laděna do pomalejší dynamiky a tanečníci se až ve druhé polovině dávají v prostoru do běhu a veselého poskoku, čiší z ní napětí. Něco se děje pod povrchem. A není to jen síla manipulátory, která přinutí ostatní hrát kuřata a snažit se kvokáním vyjádřit pocity strachu nebo osamělosti. (Možná, že tato sekvence tolik v Čechách funguje proto, protože máme tak rádi nelichotivá přirovnání ze světa zvířat, drůbeže a hospodářského zvířectva zejména). Tanečníci jsou do značné míry omezeni v pohybu módními kousky oděvu. To je i omezení, kterému čelí nejvyšší společenská vrstva. Ptá se snad někdo, zda každého jejího příslušníka móda baví a skutečně se chce každý den draze líčit a oblékat? I ten nejkrásnější zlatý sen má svůj rub. Především je ale vzhled něco, čím se identifikujeme se svou třídou a dáváme najevo sociální status. Proto tolik frčí falešné Luis Vuitton kabelky, protože nejedna žena touží po luxusu, jehož jsou ty pravé symbolem.

Zajímavý je vztah páru, který tančí Daniel Raček a Martina Hajdyla Lacová.

Dan při vstupu na jeviště drží v ruce igelitový sáček s něčím, co vypadá jako rozinky nebo oříšky v čokoládě. Co je však paradoxní, že jak vyplynulo s diskuse po představení, plast je tady součástí inventáře bohatého člověka a symbolizuje letargii, s jakou horních deset tisíc, respektive horních osm set rodin ovládajících svět, přistupuje s nulovým zájmem k životnímu prostředí. Až dodatečně jsem si uvědomila, že důvod proč Danielův outfit doplněný igelitkou vyvolal tolik smíchu, je v jeho absurdní kombinaci. U nás používá igelitové sáčky naopak vrstva nejnižší, jde o znak chudoby a to je míněno bez jakékoli urážky, ale v čem vidíte dělníky nosit si svačinu a v čem si nosí bezdomovci poklady ukořistěné v odpadu? A protože nás jako diváky absurdita baví, reagujeme na neobvyklé kombinace chování i neobvyklé kombinace šatů a rekvizit na jevišti jako na satiru, i když je zrovna míněna docela jinak. Kolem a kolem vzato, módní kusy, jež mají tanečníci na sobě, působí vlastně trochu opotřebovaně, ale to je extrém módy, která vzniká pro nejvyšší vrstvu. Ta si může dovolit luxus barev, které připomínají plíseň nebo roztrhaných oděvů, a přitom jde o vysokou módu. Výsměch těm, jejichž oděv roztrhal čas a nemají v čem svou špínu umýt? Dan a Martina jsou nuceni skoro celou inscenaci „odpohybovat“ v kabátech. Staví se do svých póz jako dvojníci, snad se i trochu škádlí, jejich pohybové variace jsou mnohem dynamičtější a často jsou impulsem pro zbylé dvě tanečnice, aby se k tanci přidaly.

Celá skupina se pak shromáždí na zemi jako při římském symposionu, přitom ale stále spíše připomíná drůbež, která se potřebuje nakrmit. S úsměvem na rtech a zdánlivou laskavostí si v tom účinně navzájem brání. Když po divočejším pohybovém finále klesnou všichni na zem, jakoby zcela vyčerpaní životem tráveným v póze, znovu se setkají v kruhu a jejich počínání už není tak docela jasné. Dotýkají se svého peří, nebo jsou raněnými bytostmi, jež si zašívají vlastní rány? A nakonec se sesednou jako parta hippie mládeže, aby se vzájemně ujistili, že žijí, cítí, touží a milují. A vykřikují to stále hlasitěji až do úplného zatmění. Někdo náhle místo očekávaného „Miluji!“ přizná své „Nenávidím!“. Neznámý hlas z publika odpoví „My všichni nenávidíme.“ Ale komu na tom záleží?

Karen Foss má podle svých slov ráda politické divadlo, ale diváci, kteří si s ní přišli po představení povídat, se shodují na tom, že přímé sdělení nebo agitaci nakloněni nejsou a dávají přednost představení, které promlouvá poetikou. A to Golden Evil dělá. Pokud nabízí nějaké očividné čtení, pak jako společenská satira, ale vše záleží na tom, kde si definujeme hranice politiky. Pro někoho začíná na úřadě nebo v parlamentu, pro někoho je politický čin i to, jak se oblékne a ve které m obchodě si koupí svačinu. Politiku lze hledat v nejvšednějších každodenních úkonech, v chování těch „dole“ i „nahoře“. Divadlo nám jen někdy pomáhá ji více vidět, což je konec konců jeden z jeho úkolů.

Hodnocení autorky recenze: 85%

Golden Evil
Koncept, choreografie: Karen Foss
Hudba: Jørgen Knudsen
Světelný design: Sigve Sælensminde
Zvuk: Håvard Pedersen
Premiéra 1. prosince 2014
(psáno z reprízy 22.10.2015 Studio ALTA Praha)

Tančí: Suzie Davies, Josephine Kylén-Collins / Isabel Bartnes Johansen, Martina Hajdyla Lacová, Daniel Raček

Foto archiv