Zmar kultury v Londýně

Londýn už není centrem hudby, což je smutný, ale všeobecně známý fakt. Světové orchestry, které tudy jednou či dvakrát do roka projížděly, míjejí Londýn obloukem. Přední interpreti si svá nejpamátnější vystoupení nechávají pro Paříž a Berlín. Nová hudba se už nehraje. Od dob předcovidových se neuskutečnila žádná premiéra mezinárodního významu. Londýn rychle mizí z hudební mapy.

Tento úpadek má mnoho faktorů a zdůvodnění, včetně Brexitu, Covidu, konfliktu na Ukrajině, ekonomických potíží a vlády, která krade peníze z pokladny hlavního města a rozhazuje je napříč regiony, přičemž dělá první poslední, aby trestala londýnské orchestry a jásala nad nesmyslnými menšinovými start-upy, které jsou sotva nad úrovni mateřské školky.

To vše jsou příčiny, které k situaci přispěly, ale jejich souhrn nemůže vystihnout ztrátu smyslu pro národní cíl a základní nekompetentnost, které přivedly londýnskou hudbu na historické dno. S ekonomikou to nemá nic společného. Londýn dosáhl svého význačného hudebního postavení ve 30. letech 20. století, v době velké hospodářské krize, kdy se rozrostl o dva nové symfonické orchestry a Arturo Toscanini je překvapivě označil za jedny z nejlepších. Dnešní špičkoví dirigenti se Londýnu vyhýbají a jeden z jeho symfonických orchestrů bude zrušen.

Chcete vědět, co všechno se zhoršilo? Začnu prostředím. Hlavním londýnským symfonickým sálem je od roku 1951 Royal Festival Hall u Temže, doplněný dvěma menšími sály – Queen Elizabeth Hall a Purcell Room, vše spravováno městskou radou čtvrti South Bank. Festival Hall nikdy neměl nejlepší akustiku, ale vyzařoval z něj pocit velkoleposti, podobný pocitu, který člověk zažívá při vstupu do Westminsterského opatství nebo do Parlamentu.

To je však minulostí. Přiblížíte-li se z kterékoli strany, zaútočí na vás pach rychlého občerstvení, kakofonie reprodukované hospod a barů a zástupy podivných postaviček, které se na South Bank stahují za drogami, alkoholem a dalšími zhýralostmi. Zdám se vám příliš přísný? Ani trochu. Máte právo odnést si domů akustický zážitek z koncertu bez rušivých vlivů okolí. Na South Bank už toto právo neexistuje, a tak se ani netají tím, že tahle čtvrť nemá o klasickou hudbu příliš zájem. Misan Harriman, předseda rady, sám sebe označuje za „fotografa, kreativního ředitele a kulturního komentátora a prvního černocha v historii britského Vogue, který nafotil obálku zářijového čísla”. To je vrcholem aktuálních kulturních zájmů na South Bank.

Harriman v soukromých rozhovorech označil klasickou hudbu za „elitářskou“ a „ne cool“. Se svými dvěma rezidentními orchestry – London Philharmonic a Philharmonia – zachází South Bank jako se squattery. Oběma byl pro nadcházející sezónu snížen počet koncertů z 35 na 25 a ani jednomu z nich nebyl stanoven pevný termín, místo toho ředitelé sálů vyčkávají do poslední chvíle ve snaze zajistit si lukrativnější rezervace pro obchodní konference a filmové premiéry. Orchestry jsou zoufalé. Nikoho to ovšem nezajímá.

Druhá londýnská symfonická scéna, Barbican, má tak špatnou akustiku, že City of London Corporation dokonce souhlasila s požadavkem Simona Rattla postavit nový sál – po vyčíslení nákladů však od záměru couvla. Rattle se odmítl smířit s nevyhovujícímí podmínkami a utekl v polovině smlouvy do Mnichova. Většina britských talentovaných a ambiciózních britských dirigentů nyní hledá štěstí v zahraničí.

Kromě BBC Proms uprostřed léta hostí Royal Albert Hall v různých obdobích také Královský filharmonický orchestr. Kvůli rozpočtovým omezením BBC, která na chvíli hrozila vyřazením orchestru, byly Proms v loňském i letošním roce mimořádně skromné. Albert Hall si přijde na své při vystoupeních rockových hvězd středního věku, kdy se publikum obléká do třpytivých kostýmů, aby si připomnělo minulost – ve srovnání s tím vypadá publikum na koncertech klasické hudby ošuntěle.

Wigmore Hall za Oxford Street a Kings Place za nádražím Eurostar jsou jediné dva sály, ve kterých se hraje klasická komorní hudba, které unikly tomuto nešťastnému osudu. Oba udržují standard neochvějné dokonalosti, který je štědře podporován oddaným publikem střední třídy. Wigmore uvádí cykly písní Mathiase Goerneho a Asmik Grigoryan, klavírní recitály Daniila Trifonova a Mitsuko Uchidy, smyčcové kvartety Ebèneho a Casalse – světovou špičku. Kings Place nabízí víkendy zaměřené na významné skladatele. To jsou pozůstatky lepších časů.

Někteří tvrdí, že úpadek klasické hudby je nedílnou součástí širšího neduhu, který zahrnuje rozpadající se zdravotnický systém, železniční stávky, selhávající školství a všeobecnou národní nespokojenosti. Podle optimistů by měly situaci napravit všeobecné volby a nová vláda v příštím roce. To se však nestane. Orchestrální hudba nikdy nebude politickou prioritou. Má-li hudba zvrátit svůj pád do záhuby, musí vzít osud do vlastních rukou.

Veřejné financování britského umění vymyslel v roce 1945 ekonom John Maynard Keynes s cílem obnovit národní tvořivost pomocí malých dotací. První grant Rady pro umění pro Londýnský symfonický orchestr činil 2 000 liber, dnes LSO dostává 2 miliony dolarů a stále tvrdí, že má finanční potíže. Po téměř osmdesáti letech kultury závislosti musí hudba přijít s jiným řešením.

Do Londýna se sjíždí celý svět za obchodem. Jeho kulturní zařízení se hroutí. South Bank zkrátil pracovní týden na čtyři dny. Pokud zkrachuje, což si zaslouží, bude umění těžko dostupné a obchodnické vrstvy se přesunou do Paříže a Berlína. Bez orchestrální hudby ve svém centru bude mít Londýn po setmění méně co nabídnout než Bukurešť nebo Helsinky. Blíží se čas zúčtování. Slyšel jsem, že někteří občané se po letních prázdninách chystají k akci. Sledujte, co se tu bude dít.