Norman Lebrecht: Přežije britská hudební kultura Covid a Brexit?

Na začátku roku 1949 nastoupili dva muži do vlaku v Eustonu a vydali se hledat nové talenty. V radnicích po celé zemi vyvěsili vyhlášky: hledají se zpěváci, na zkušenostech nezáleží. Přihlásilo se kolem 2000 lidí. V jednom městečku za druhém se před Karlem Ranklem, tehdejším hudebním šéfem Covent Garden, a Davidem Websterem, který byl jejím generálním ředitelem, začaly tvořit fronty zájemců.

Ti, kteří nezpívali falešně, dostali práci: sboristé za £8 týdně, sólisté za £40. Varhaník z kostela v Harrogateu se stal sbormistrem. “Na zkouškách Carmen,” vzpomínala Constance Shacklocková, původem holka ze statku v Nottinghamshiru, “z nás nikdo operu Carmen neviděl, natožpak aby jí kdy zpíval.”

Do půl roku měla opera Covent Garden použitelný operní soubor a do pěti let byl tento soubor na světové úrovni. Uváděl Wagnerův Prsten i v modernistického Wozzecka Albana Berga. Chudší umělci z kontinentální Evropy, jako byly Kirsten Flagstad nebo Elisabeth Schwarzkopf, dodali lesk a zkušenosti, ale základ ansámblu byl domácí. “Budovali jsme britský operní ansámbl,” líčila mi Shacklocková krátce před svou smrtí v roce 1999. “Pracovali jsme spolu jako tým, abychom vytvořili něco, co by mělo hodnotu, něco, na co by naše země mohla být hrdá.”

V roce 2016, krátce poté, co se Britové rozhodli pro odchod z Evropské Unie, jsem byl na snídani s šéfem opery Covent Garden, Oliverem Mearsem, abychom prodiskutovali, jestli v historie jeho souboru můžeme najít nějaké lekce pro zvládnutí tehdejší krize. Z výsledků volby o Brexitu bylo jasné, že britská opera bude muset přehodnotit způsob, jakým obsazuje představení – zpěváci z Evropy budou muset mít víza, záskok už tedy nebude moci přiletět ze zahraničí v den představení. Bylo třeba postavit soubor britských zpěváků, kteří by se ujali většiny rolí, s občasnou Netrebko nebo Kaufmanem jakožto marketingovým bonbónkem.

Zkazili jsme toho v umění poslední dobou hodně, ale největším omylem bylo to, že jsme se spoléhali na druhořadé importované umělce na úkor místního talentu. Na letech z Mnichova do Vídně jsem seděl vedle britských zpěváků, kteří vstupovali do německých ansámblů, protože v Londýně nebo Leeds nemohli získat uplatnění ani zkušenosti. Royal Opera House měl ve svém týmu méně britských hráčů než fotbalový klub Chelsea. English National Opera, která hraje jen v místním jazyce, poskytovala tenorům z Pobaltí fonetické taháky. Cizinci byli prý levnější a – převážně vinou našich hudebních vzdělávacích institucí – lépe vzdělaní než našinci. Ale tato výmluva byla většinou pouhým krytem pro lenivé úmluvy s mezinárodními agenturami a americkými „uměleckými poradci.“

Rozvojem místního talentu se zabývaly spíš mimo-městské festivaly jako Glyndebourne, Garsington a Grange Park, ve kterých prorazily například velšská sopranistka Natalya Romaniw a irská mezzosopranistka Tara Erraught. Státem podporované ansámbly mezitím dohadovaly výměny zpěváků s Metropolitní operou. Kam se poděla idea budovat „něco, na co by naše země mohla být hrdá”?

Vzdělávací program Jette Parker při Covent Garden vychovává raději Ukrajince a Uruguayce než lidi s Glasgow nebo z Grimsby. Brexit, přes všechny možné nedostatky, byl téměř nebem-seslanou příležitostí začít znovu, najít národní odolnost, které nám už jednou umožnila znovu vybudovat naše operní domy od základů, faute de mieux. Během našich konverzací začal být Oliver tomuto nápadu nakloněný. Snídani jsme si zopakovali.

Samozřejmě nejen opera by potřebovala přidat dávku adrenalinu. Mnoho britských orchestrů se ztratilo v honbě za mezinárodní prestiží a nenáročnými obecenstvy. Potlesk zní hlasitěji v Barceloně než v Basingstokeu a je tam i možnost ušetření peněz, když na celé turné uděláte jen jednu zkoušku. Když se podíváte na výroční zprávy londýnských orchestrů, zjistíte, že jejich samotná existence bude ohrožená, když nebudou jezdit na turné – což v časech pandemie a po Brexitu nebudou.

V honbě za levnými Eury vyměnily britské orchestry svůj osobitý styl za neurčitou mdlost kávy ze Starbucks. Býval jsem schopný rozeznat všechny londýnské orchestry jen po zvuku. To už se mi dnes nepodaří. Když pomineme hrstku oslňujících sólistů, LSO pod vedením Simona Rattlea je sotva rozeznatelné od všech těch putujících orchestrů, které prosviští přes Barbican na cestě do Bordeaux, Budapeště nebo Pekingu. Londýnské orchestry si udělaly jméno ve 40. letech, kdy se sestávaly z Britů, kteří sotva stihli odhodit vojenské uniformy, a pár židovských uprchlíků, kteří uměli přečíst jakoukoliv partituru z listu. Tito hráči dokázali vybrousit symfonickou nahrávku po pouhých třech zkouškách, což byl světový rekord. 

Dnes nabíráme muzikanty z celého kontinentu a orchestry tráví měsíce a roky bez koncertního mistra, protože hráči rozličných původů se nemohou shodnout na tom, co chtějí. Symfonický orchestru města Birmingham nedávno jmenovalo Rumuna Eugena Tzikindeleaneho, který žije v Kodani a má paralelní post v Oděse. Je to skvělý hráč s šaramantním vystupováním a precizním sluchem, ale žádná organizace nemůže vzkvétat, když její členové hrají na více stran. A potom – Brexit nábor dalších mezinárodních zaměstnanců zatrhnul. Koncertní mistry budeme muset hledat ve vlastních řadách.

Je tu i hudební světlá stránka. Když přestanou britské orchestry jezdit na zahraniční turné, budou muset myslet více na vkus domácích posluchačů. To by mohlo znamenat návrat k britským symfoniím, tedy celý cyklus – přinejmenším – Vaughana Williamse a Malcolma Arnolda, a potom Petera Maxwelle Daviese a Davida Matthewse. Londýnské budou muset častěji podnikat turné po celé zemi. Liverpoolská filharmonie by měla mít v Albert Hall celou rezidenci, ne se objevit jenom na jeden večer ročně na Proms.  

Rattleův únik do mnichovských pivních sklepů by měl být výstrahou orchestrům, aby se nevázaly na maestry, kteří sbírají letecké míle, a začali své vůdce hledat místně. Birmingham Opera Company povýšila Alpeshe Chauhana, který vyrůstal o pár ulic dál, na post prvního hudebního ředitele BAME. Londýnská filharmonie má Eda Gardnera. Mark Elder, který diriguje v Halle, je jako fabrika na taktovky: vychovával Jamieho Phillipse, Jonathona Heywarda, Andrewa Gourlaye a další jakožto asistenty. Dále u něho pobývali Duncan Ward, Jessica Cottis, a Kerem Hasan. Že by nastávala změna? Brexit and pandemie vytlačily Británii ze světového hudebního trhu zpátky k domácím umělcům.

Royal Opera, která je nespočitatelně mocnější, než byla v roce 1946, má k dispozici tři generace divadelních veteránů, které může požádat o radu. Svolejte rytíře a dámy – Thomase Allena a Bryna Terfela, Anne Evansovou a Sarah Connolly, Johna Tomlinsona a Willarda Whita – a nechte je vybrat a vychovat budoucí generace velkých talentů.

Navrhnul jsem tehdy Oliveru Mearsovi, že by televize mohla mít zájem o operní talentovou show, ve které by se hledaly nové operní hvězdy. Obyčejné smrtelníky tento nápad nadchnul, ale pak návrh doputoval až k zasedací radě Covent Garden, a od té doby ticho po pěšině.

Jako všechny naše umělecké instituce je teď Royal Opera House příliš zaneprázdněná koronavirovou krizí, než aby pomýšlela na budoucnost. Nic se nepohne, dokud nebude vlk u dveří, i když už slyšíme jeho vytí. Některé naše orchestry rok 2021 nepřežijí. Jeden hudební ředitel, jehož nebudu pochopitelně jmenovat, očekává, že dva zkrachují v Londýně a další dva v regionech.

Je nezbytné, abychom využili pandemickou pauzu k vybudování lepší budoucnosti. Nemá cenu hledat pomoc v britských organizacích pro podporu umělců, které spíš omezují, než stimulují, ani v uměleckých radách sestávajících se z lidí, kterým jde o společenské uznání, a ze znuděných boháčů. Vedení Royal Opera House ztratilo kontakt z vlastím DNA do té míry, že prodalo portrét Davida Webstera od Davida Hockneye za mizerných 11 milionů liber, a tím se zbavilo svého zakladatele v momentě, kdy pro zajištění své budoucnosti nejvíce potřebuje vizionáře, jako byl právě Webster. Na poslední chvíli byl portrét zachráněn díky nabídce předsedy správní rady ROH, milionáře Davida Rosse, který obraz Covent Garden zapůjčí k vystavení na jeho původním místě.

Svět umění si myslí, že se krizí tak nějak protluče, tak jako vždycky, ale nepřítel už stojí před branami. Z konverzací přes Zoom žádné skvělé nápady nevzchází a nikdo zatím nevymyslel, jak vydělávat přes streamované koncerty a opery. Než se zase začne hrát naplno, ztratíme dva roky příjmů. To, co potřebujeme je ústřední osobnost, hudebního cara s přístupem na Downing street – novou tvář, která nám vrátí naději ve znovuzrození britské kultury. Není času nazbyt.