Po prvním zážitku ve velkém sále Auditoria Parco della Musica, kdy se orchestr představil dravě, ale usměrňován lotyšským dirigentem Andrisem Pogou (recenze zde), po meditativním Bachově Mesiáši na Velký pátek a po zážitku s nezkrotnou Yuja Wang v Čajkovského Prvním klavírním koncertu přišla na řadu další závažná hudba, Mahlerova Pátá symfonie.
Interpretace populární Mahlerovy symfonie nabízí nepřeberné množství možností, jak tuto hudbu uchopit, a je pro některé dirigenty výzvou k vlastnímu vystavění Mahlerova hudebního světa. Lyrická i dravá místa symfonie k tomu doslova vybízejí. Proto se občas může stát, že z jedinečné a výrazově obsáhlé skladby zbude pouze torzo a vznikne jakási populární a romanticky interpretovaná melodická skladba, ve které její modernita zcela zanikne. Hostující americký dirigent Michael Tilson Thomas ovšem dobře věděl, kde tato moderní místa hledat, a k celé symfonii přistoupil nesmírně klidně, vycházeje z pocitu pesimismu, který ale hledá světlá místa v pozemském světě. A tato místa jsou v Páté symfonii cis moll nesmírně silná.
Už při Smutečním pochodu první věty byla trubkovému sólu ponechána větší míra prostoru. Tento přístup se v následujících taktech opakoval. Rozvolněná interpretace byla znakem celé skladby, což se v její stopáži projevilo v několika minutách navíc oproti obvyklé délce. Momenty tichého meditativního zvuku nebyly ale jen ve známé čtvrté větě symfonie. Tato místa bylo možné nalézt již v popisovaném smutečním pochodu. Symfonici i přesto několikrát nečekaně změnili důraz a očekávané vyznění zcela proměnili. Citovost v pochodu byla přítomna hlavně v precizně hrajících smyčcích. Jistotu ovšem vykazovaly všechny nástrojové sekce orchestru.
Druhá věta ve skutečnosti představuje v architektuře symfonie jakýsi první větný celek, kdy předchozí Smuteční pochod je větou, která stojí vzhledem k ostatním větám poměrně stranou. Začala opravdu bouřlivě, jak požaduje autor, ovšem promyšleně. Bouřlivá atmosféra často měnila charakter hudby a Tilson Thomas v klidných pasážích dost snížil tempo. Ve třetí větě – Scherzu se symfonici tempově „probudili“ a lehce a hravě vytvořili tanečný ländler s dodržovaným důrazem na první dobu. Šlo o tempově nejsvižnější část symfonie s gradujícím závěrem v nesmírně rychlosti.
Ve čtvrté větě bylo ukryto prakticky vše. Srdečnost a láska, klid i rozvážnost. Pocit štěstí a naděje se střídal s momenty velikosti a neskonalých dálek. Řemeslná práce symfoniků a vysoká čistota a komplexnost zvuku budovala silné výrazové oblouky. Byla to ale hudba nadále moderní, nepadající do přílišného patosu, jenž posluchač mohl u předchozích „pomalejších“ vět očekávat. Poslední věta Rondo byla jen gradací vět předchozích a stejně precizně zahraná. Zvyšovala svoji objemnost ve fanfárách závěrečné pasáže, kterými v rychlém sledu triumfálně uzavřela originální pojetí celé Mahlerovy Páté v Římě.
Zajímavé bylo pozorovat další interpretační stránku sester Labèqueových, odlišnou než v Glassově minimalistické moderně s mladými hudebníky z European Union Youth Orchestra (recenze zde). I přesto, že jsou obě sestry na scéně již několik desetiletí, stále je to nesmírná souhra a citovost, která je činí zajímavým fenoménem mezi klavírními dvojicemi. V Koncertu pro dva klavíry Es dur KV 365 Wolfganga Amadea Mozarta tak vynikla především interpretovaná souhra a přirozenost, vycházející jistě ze společného osobního pouta obou dvojčat. Byla to poctivá a zručná hra bez sebemenšího zaváhání, která neměla potřebu dělat z Mozartova koncertu senzaci za každou cenu. I přes možnosti hledat v Mozartově hudbě nová a zajímavá místa v interpretaci je dnes velkou devizou hudebníků poctivá a v intencích Mozartovy tvorby provozovaná hudba. Přesně tak, jako tomu bylo u hry sester Katii a Marielle Labèqueových. Hry poctivě pracující s dynamikou a odkrývající jednotlivé plochy koncertu i nepatrné skryté detaily. Křehká v Andante i hravá v Rondu, kouzlící s přirozeně plynoucím koncertem. Orchestra dell’Accademia Nazionale di Santa Cecilia i maestro Michael Tilson Thomas tak našli společnou řeč a Mozartův Koncert pro dva klavíry Es dur KV 365 dovedli se sestrami Labèqueovými k naprosté dokonalosti.
Hodnocení autora recenze: 100%
Orchestra dell’Accademia Nazionale di Santa Cecilia
Dirigent: Michael Tilson Thomas
Katia Labèque (klavír)
Marielle Labèque (klavír)
25., 27. a 29. května 2017 Auditorium Parco della Musica Řím
(psáno z koncertu 29. 5. 2017)
program:
Wolfgang Amadeus Mozart: Concerto per due pianoforti K 365
Gustav Mahler: Sinfonia n. 5
