Znovu Carmen v Met

redakce, 02.11.2014 0:00

Z ohlasů v zahraničním tisku

Pár, který k sobě přitahují osud i touha
Anita Rachvelishvili v Carmen Richarda Eyrea v Met
V závěru Bizetovy Carmen, jen krátce před tím, než je titulní hrdinka brutálně zavražděna svým bývalým milencem Donem José, ji přátelé varují, aby si dávala pozor: José je nablízku. „Nejsem žena, která by se před ním třásla,“ odsekne jim.

Jaká žena je ale Carmen? V opeře je jen málo tak tvárných postav. Regina Resnik ji sehrála se spoustou cigaret a srdečným smíchem. Maria Callas, která tuto roli pouze nahrála, byla zasněná a intimní. Risë Stevens byla impulzivní, Rosa Ponselle bojovná. A všechna tato pojetí se osvědčila.Gruzínská mezzosopranistka Anita Rachvelishvili v povrchním znovuuvedení Carmen, která mělo premiéru v Metropolitní opeře v úterý, je v této roli krutá a ne nesmyslná, melancholický přízrak v melancholickém nastudování, které bylo původně uvedeno Richardem Eyrem v roce 2009, jehož nastudování Figarovy svatby zahájilo letošní sezonu v Met minulý týden.

Představení Richarda Eyrea nabízí spíše sklíčenost a vážnost než smyslnost či nadšení. S Carmen deroucí se bez oddechu kupředu a s Josém, který působil dojmem, že trpí traumatickým otřesem po výbuchu granátu a má prázdný pohled, lze operním divákům odpustit jejich domněnku, že omylem zabloudili na přestavení Bergova Vojcka.

To však není nutné chápat jako výtku. Při pohledu na Anitu Rachvelishvili hledící chladně na tenoristu Aleksandrse Antonenka v roli Dona José jsem si uvědomil, jako ještě nikdy předtím, hlavní myšlenku této opery, že totiž tyto postavy svedl, při vší bídě, dohromady osud. Milují se, aniž se kdy měli bůhvíjak rádi.

Problém tohoto znovuuvedení spočívá v následujícím: pokud necítíte elektrické výboje osudu spojujícího Carmen a Josého, může vám opera připadat – zejména ve strohém scénickém ztvárnění Roba Howella – omšelá a úmorná, spíše než přesvědčivá. Bez temné chemie probíhající mezi těmi dvěma je těžké zajímat se o jejich vzájemné zápolení.

Problém je částečně způsoben svižným, energicky rozmáchlým a dokonce ležérním dirigováním Pabla Heras-Casadoa, které samo o sobě má své přednosti, ale nehodí se k této strohé inscenaci. Když byla tato Carmen nová, řídil ji Yannick Nézet-Séguin, jehož pojetí partitury bylo místy dohnané až k chybám, mělo v sobě tupou, divokou energii, která se lépe hodila k náladě a rozehřívala ji.

Úterní představení se sice doopravdy nerozehřálo, ale podmínky pro určitý žár zjevně mělo: čtyři mladistvé, silné hlasy v hlavních rolích. Anita Hartig jako Micaëla má silně vibrující, temně tónovaný charakteristický soprán, který ovšem podléhá zostření, je-li vystaven tlaku. Barytonista Massimo Cavalletti zpíval toreadora Escamilla hladce a rovnoměrně; i když nebyl dokonale jemný, měl v sobě ležérní šarm.

Aleksandrs Antonenkov úvodu inscenace zpíval každou větu, jakkoli intimní, jako by svolával armádu do boje, což jinde vedlo ke strhujícím zvonivým vysokým tónům a neutuchající kvalitě jinde. Ale jeho hlasový rejstřík se v průběhu večera rozšířil.

Pokud vyzrálý hlas Anity Rachvelishvili ztrácí ve střední poloze něco ze své struktury a naléhavosti, rozzáří se, když se do něj opře ve výškách a v nízké poloze. A její vyzývavě ponuré pojetí v sobě mělo troufalou lhostejnost k nonšalantnímu smíchu probleskující z mnoha jiných ztvárnění této role. Její Carmen byla zajímavější než tato Carmen.

(New York Times – 1. 10. 2014 – Zachary Woolfe)

***

Hrubozrnná inscenace, Pablo Heras-Casado řídí smíšené obsazení v Carmen v Met
S Carmen je těžké šlápnout vedle – Bizetova partitura, melodie a příběh jsou tak chytlavé, že toto dílo září, dokonce i když představitelé hlavních rolí nejsou dost dobří, aby ji zvládli. Tak tomu bylo během úterního představení v Met, které oscilovalo mezi temnou režií Richarda Eyrea a prvotřídním dirigováním Pabla Heras-Casadoa a mělo v sobě elektrickou energii, navzdory chybějícím výrazným hvězdným výkonům.

Anita Rachvelishvili se vrátila k titulní roli, v níž roku 2011 v Met debutovala. V některých ohledech do této role vyzrála; její herecký projev je přirozenější než během minulého uvedení a v pohrdavém „Tra la la“ udeřila na divoce vzdornou notu. Přesto však bylo při odchodu z divadla těžké říci, že v této roli, která bývá prubířským kamenem, zanechala svou vlastní stopu.Gruzínská sopranistka má hlas předurčený pro tuto roli – má přirozeně zastřený nádech a má i dostatek hbitosti, aby rychle zvládla odzpívat kudrlinky v Séguedille. Ale její interpretace nebyla dostatečně „doutnající“, nevyrovnala se její svůdné tělesnosti. Například Habaneru podala jistým, hladkým hlasem – byť s několika širokými vysokými tóny – zazpívala ji v podstatě bez chyb. Opravdu neodolatelná Carmen musí zpívat se zřejmou smyslností v hlase a pojetí Anity Rachvelishvili nikoho do kolen nedostalo. Nejlépe se jí dařilo během vyděšeného zamyšlení nad sebou při tarotovém triu, po několik taktů zněl její hlas téměř verdiovsky.

Aleksandrs Antonenko jako Don José zněl povětšinou snaživě a místy v jeho hlase převládala síla, například když se pustil do riskantního falsetta během svého duetu s Micaëlou v prvním dějství. Květinová árie v jeho podání, byť byla hlasově jistější, nebyla příliš odstíněná. Jen v závěrečném jednání, kdy je vyčerpání jak citové, tak fyzické součástí dramatu, byl Antonenko v této roli přesvědčivý.

Escamillo v podání Massima Cavallettiho byl snesitelný, ale nevýrazný, jak je tomu v uvedení této opery v Met poslední dobou nešťastným zvykem. Například jeho samohlásky se ani zdaleka neblížily ničemu, co by připomínalo francouzštinu, a jeho nejlepší barevné tóny se objevily a zase zmizely.

Pěveckou hvězdou večera byla o celou délku Anita Hartig v roli Micaëly. Nedlouho po svém letošním triumfálním debutu v roli Mimi (a krátkém vystupování v roli Butterfly) byla rumunská sopranistka pozoruhodně příjemná i v této, z hlediska dramatického poněkud nevýrazné, roli. Má povznášející, plynulý hlas s živým, příjemným vibratem a svoji roli pojímá přirozeně, bez jakéhokoli náznaku nacvičených gest. Její árie ve třetím dějství byla okouzlující – jde o jediný skutečný monolog v této opeře, a zpěvačka zcela zaplnila prázdnou scénu svou přítomností a přednesla vroucí, k nebi stoupající modlitbu, čímž si vysloužila největší ovace večera.

Pablo Heras-Casado dirigoval takřka ideálně, provedl totiž smyslnou, vzrušující interpretaci Bizetovy partitury. Byl téměř neustále v těsném kontaktu se zpěváky a jím udávaná tempa, často o stupeň více než energická, zdůraznila bouřlivý charakter této opery. Orchestr Met zněl pod jeho taktovkou zcela skvostně.

Jiskřivý soprán Kiri Deonarine v úloze Frasquity vynikal mezi výbornými sólisty ve vedlejších rolích a John Moore jako Moralès dělal svým zářivým barytonem velký dojem. Sbor řízený Donaldem Palumbem byl vynikající jako vždy, především ale děti, jejichž zpěv „Ta ra ta ta“ v prvním dějství byl okouzlující.

Nastudování Richarda Eyrea z roku 2009, uváděné nyní počtvrté, vyniká jako realistický, leč přesto náročný výklad. Eyre se zaměřuje na násilí, vyjádřené překvapivě vizuálním motivem zubatého rudého šrámu přes oponu – který se znovu vrací v hrubě vyřezaných kulisách a v Carmeniných strohých šatech ze čtvrtého dějství – a lze ho vycítit i v sexuální krutosti, která se objevuje stále znovu.

Zdá se, že dramatické momenty občas předbíhají ty hudební – Anita Rachvelishvili byla zřejmě na konci Les tringles des sistres tintaient zcela bez dechu, protože se musela zúčastnit cikánského tance a zároveň zpívat, a druhá sloka Toreadorovy písně v Cavalettiho podání ve stoje byl znatelně výraznější než první, kterou zpíval rozvalený na dřevěné židli s rovným opěradlem.

Přesto, jako hrubozrnné a divoké nastudování hrubozrnného a divokého kusu, je Eyreova režie důsledně přesvědčivá. Většinu času je obtížné ji sledovat, například drásavý závěrečný zápas mezi dvěma znesvářenými milenci, ale buď jak buď, v Carmenině světě se žije těžko.

(New York Classical Review – 1. 10. 2014 – Eric C. Simpson)

***

Carmen: Anita Rachvelishvili a Brandon Jovanovich triumfují v Bizetově mistrovském díle
Bizetova Carmen patří k nejoblíbenějším operám na repertoáru a obsahuje i nejoblíbenější melodie vážné hudby.

14. října večer uvedla Met Bizetovo dílo s náhradníkem. Aleksandrs Antonenko, který měl vystoupit v roli Dona José, své vystoupení pro nemoc zrušil a místo něho vystoupil Brandon Jovanovich, přestože právě zkouší Šostakovičovo nesmírně náročné dílo Lady Macbeth Mcenského újezdu.

Anita Rachvelishvili, původně ohlášená v roli Carmen, ovšem zpívala a do role Cikánky vnesla svůj obvyklý svěží hlas. Těžko bychom hledali lepší zpěvačku, která by měla pro roli Carmen všechny potřebné předpoklady. Má pro tuto roli nejen správný hlas, ale též schopnost hereckého projevu a zápal.

Carmen v podání Anity Rachvelishvili je zajímavé stvoření, které většinou působí chladně a lhostejně, ale chvílemi dokáže projevit něhu. To se nejvíce projevilo ve druhém dějství během árie Dona José (Jovanovich) La fleur que tu m´avais jetée. Anita Rachvelishvili vypadala znejistěle a byla dojata láskyplným vyznáním Dona José. Přesto však, jakmile svou árii dozpíval, vrátila se ke své chladné a manipulativní Carmen, která užívá své tělo ke svádění.

Když se Carmen poprvé objeví v prvním dějství a zpívá slavnou Habaneru, obcházela Anita Rachvelishvili jeviště energicky a dominantně. V kbelíku si vyprala kabátek a později si umyla nohy. Během této činnosti si vyhrnula sukni, aby všichni muži mohli spatřit její smyslnou postavu. Když se ujistila, že si jí všimli, pocákala je vodou. Byl to skvělý projev její svádivé a nepředvídatelné povahy.

Pokračovala k policejnímu důstojníkovi Zunigovi (Keith Miller) a chytila ho za blůzu. Pak obcházela kolem, loupala při tom pomeranč a slupky rozhazovala všude kolem sebe. Jakmile zjistila, že už jsou všichni muži lapení, přesunula se k Donu Josému, který nedával pozor. Pak vzala květinu a hodila ji po něm.

Jestliže tato úvodní árie prokázala její nadvládu nad muži, Séguedille přidala sexuální náruživost potřebnou pro scénu svádění. Anita Rachvelishvili roztáhla nohy jako výzvu pro Dona José v Jovanovichově podání, chodila za ním a kdykoli to bylo možné, lascivně ho osahávala. Když už ho téměř dostala tam, kde ho chtěla mít, vzala ho za ruce a vsunula si je pod šaty. Ve chvíli, kdy árie vrcholila, objala Jovanoviche nohama a on ji začal líbat po celém těle, až se ocitl na jejích prsou. Tato scéna nemohla být více sexuální a byl to úžasný příklad toho, jak má Carmenino svádění vypadat.

Jakmile se však vztah mezi Carmen a Donem José začal vytrácet, explicitně sexuální pohyby Anity Rachvelishvili zmizely. Její gesta vůči Jovanovichovi byla náhle chladná a vypočítavá. Zdálo se, že všechna vášeň, kterou bylo vidět na začátku, vyprchala. V jejich vztahu přesto zůstala jakási zvířecí dravost, zejména ve třetím dějství při hádce s Donem José. Když ji Jovanovich popadl za vlasy a krk, vrhla se Anita Rachvelishvili na zem ve snaze ho zbít. To odhalilo krutost, jaká ještě nebyla u Carmen k vidění.

Carmen je v této inscenaci nucena několikrát tančit a Anita Rachvelishvili tančila vášnivě a energicky.

Hlasově je tato mezzosopranistka ve vrcholné formě. Po několika nejistých vysokých tónech v Habaneře zpívala výrazně a bylo téměř nemožné spustit z ní oči. Pokaždé, když zpívá, je v ní tolik síly. Jeden z jejích vůbec nejlepších okamžiků nastal v závěru během duetu C´est Toi, C´est Moi ze čtvrtého dějství. Všechnu sílu vložila do svého hlasu, ale ke konci, když vrací prsten a říká „Tiens“ se v něm objevila odevzdanost, jako by znala svůj osud.

Dalším vokálním vrcholem byla její scéna věštění z karet ve třetím dějství. Tehdy Carmen zjistí, že zemře rukou Dona Josého. Anita Rachvelishvili v tu chvíli zpívala s nádechem zranitelnosti a slova „La Mort“ v sobě měla dramatický důraz, který zvýraznil sílu jejího nižšího rejstříku.

Vynikla i v Séguedille v prvním dějství. Anita Rachvelishvili tvořila každou frázi se smyslným nádechem a dbala na to, aby v crescendech zaznívala určitá erotika. Mezi jejím plným hlasem a rafinovanými pianissimy mezza voce byla zajímavá souhra, která jejímu zpěvu ještě přidávala na smyslnosti.

Brandon Jovanovich v roli Dona José přetvořil svou postavu z plachého vojáka v divokého, výbušného zoufalce. Na začátku byl Don José pouhou loutkou, které mohl poroučet kdokoli. Poručil-li mu Zuniga, aby pochodoval, tak pochodoval. Když přišla Micaëla, upíral svou pozornost k ní, když ho svedla Carmen, nechal se oklamat její lstí.

Ve druhém dějství se v jeho povaze začínají objevovat násilnické sklony. Když se Zuniga pokusil Carmen znásilnit, vzal Jovanovich ze stolu spoustu sklenic a rozházel je všude kolem. Ve třetím a čtvrtém dějství se však Jovanovichovo zoufalství změnilo v šílenství. Hrubě popadl Carmen a pobíhal s ní. Ve třetím dějství se jí v jednu chvíli chopil a shodil ji se schodů. Účinek přidal scéně na napínavosti, protože hluk způsobený jejím pádem dodal té chvíli na naléhavosti. Takový úpadek zdůraznil tragédii Dona Josého více než závěrečná smrt Carmen.

Z vokálního hlediska zpíval Jovanovich naplno. Jeho La fleur que tu m´avais jetée nebylo právě nejuhlazenější. Namísto toho dodal árii svým rychlým tempem nádech zoufalství. Fungovalo to, zejména poté, co diváci spatřili manickou a tragickou postavu, která se z jeho Dona Josého stala. Árie vyvrcholila krásným sníženým B zpívaným mezza voce, jak vyžaduje partitura.

Dalším nezapomenutelným okamžikem v Jovanovichově podání byla hádka ve třetím dějství, v níž zpíval vášnivě. Slyšet tohoto zpěváka zpívat naplno bylo znepokojující a navodilo to intenzivní a vášnivou atmosféru. Zlepšila se až v duetu ve čtvrtém dějství. Pokaždé, když Don José vyslovil „Je t´aime“, intenzita jeho hlasu narůstala, až konečně Jovanovich přešel od zpěvu k přehrávání. Přeměna byla dokonána. Zosobňuje-li zpěv duši Dona José, jeho nevyzpytatelné deklamace vyjádřily, že ztratil vše.

Anita Hartig v úloze Micaëly svým stříbřitým hebkým hlasem hrozila, že si představení ukradne pro sebe. Během své árie Je dis que rien ne m´épouvante zpívala Anita Hartig s opojnými pianissimy a elánem, zejména ve druhé části této árie. Tím propůjčila roli Micaëly sílu, kterou většina sopranistek postrádá. Duet s Jovanovichem rovněž patřil k vrcholným okamžikům, oba jejich hlasy splynuly, a oni tak dali vyniknout mládí a nevinnosti ve svém vztahu.

Massimo Cavaletti jako Escamillo měl příjemný hlas a toreadorovu píseň zazpíval živě. Jennifer Johnson Cano a Kiri Deonarine vynikly v roli Carmeniných přítelkyň Mercédès a Frasquity. Tančily s ní a dodávaly dění komickou úlevu, zejména v karetní scéně, kdy se Carmen dozví, co ji čeká.

Keith Miller byl v roli Zunigy impozantní, Maria Kowroski a Martin Harvey zatančili předehru k prvnímu dějství a mezihru ve třetím dějství vášnivě a prudce. Jejich tanec byl erotický a zároveň vyzařoval intimitu a něhu.

Pablo Heras-Casado v orchestřišti dirigoval s rychlými a energickými tempy. Orchestru nikdy nedošel dech a smysl pro tempo a přispěl tak k dramatickému večeru. Jedním z nejlepších okamžiků dirigenta Heras-Casada byla mezihra ve třetím dějství, v níž flétny začaly hrát v jemném pianu a jak skladba pokračovala, přidávaly na intenzitě smyčce. Úvodní předehra byla provedena energicky a navíc se španělským nádechem, který mnozí dirigenti postrádají.

Vynikal i sbor, zejména jeho ženská část. Když sboristky poprvé sestoupily z patra, tak jak tomu v režijním pojetí Richarda Eyrea je, zpívaly smyslným hlasem, jenž navodil žhavou atmosféru, kterou cítili muži, kteří si posedali po jevišti, aby si zakouřili. Vynikly, i když oznamovaly, že se Carmen s Manuelitou popraly. Zpěv žen v sobě měl náboj.

Inscenace Richarda Eyrea stále ohromuje. Použití točny umožňuje, aby se děj posouval vpřed. Jeho režie je také překvapivá v tom smyslu, že Carmen je neustále někde uprostřed a tím, že blokuje, je vlastně sama polapená, téměř jako by tím Eyre předjímal její možnou vraždu. Například v prvním dějství, předtím než Carmen uteče, je mezi Zunigou a Donem José. Sice je oba zmanipulovala a svedla, ale přesto je jim oběma stále podřízena. Ve druhém dějství je vystavena Dancaireovým a Remendadovým choutkám stejně jako Frasquita a Mercedes. Její ztráta moci se projevuje v závěru třetího dějství, kdy je úplně sama a Dancaire po ní něčím hodí.

Inscenace také ukazuje Carmen jako by byla v nepřetržitém býčím zápase s Donem José a v závěru opery je to nádherně vyjádřeno tím, že se scéna promění ve vnitřní část arény pro býčí zápasy.

Choreografie Christophera Wheeldona je i nadále svěží, zejména v písni Les triangles des sistres tintaient ve druhém dějství. Obsazení tanečnic flamenga na úplném začátku, ještě než zazní hudba, dodává celé skladbě energii.

Celkově vzato, Met se podařilo dát dohromady výjimečné pěvecké obsazení spolu se skvělým dirigentem, kteří společně přispívají k dokonale zajímavému a působivému představení.

(Latin Post – 14. 10. 2014 – Francisco Salazar)

Georges Bizet:
Carmen
Dirigent: Pablo Heras-Casado
Režie: Richard Eyre
Scéna: Rob Howell
Kostýmy: Irene Bohan
Sbormistr: Donald Palumbo
Světla: Peter Mumford
Choreografie: Christopher Wheeldon
Metropolitan Opera Orchestra and Chorus
Premiéra 31. prosince 2009 The Metropolitan Opera New York
(Live: Met in HD 1. 11. 2014)

Carmen – Anita Rachvelishvili
Don José – Aleksandrs Antonenko
Micaëla – Anita Hartig
Escamillo – Ildar Abdrazakov
Frasquita – Kiri Deonarine
Mercédès – Jennifer Johnson Cano
Remendado – Eduardo Valdes
Dancaito – Malcolm MacKenzie
Zuniga – Keith Miller
Moralès – John Moore
Dancer – Maria Kowroski
Dancer – Martin Harvey