Zpětným zrcátkem za Janáčkovým májem

Mezinárodní hudební festival Janáčkův máj je na prahu čtyřicáté sezony. Právě uplynulý třicátý devátý ročník se opět po deseti letech odehrál ve znamení Roku české hudby. Janáčkův máj je jeden z největších klasických hudebních festivalů v České republice. Stojí za to, podívat se podrobněji na jeho průběh, dramaturgii a zamyslet se nad jeho přínosem.Festival si kladl za cíl uvést především díla českých skladatelů. Důvod tohoto faktu je nasnadě: Rok české hudby je spjat s velkými jmény (Smetana, Dvořák, Janáček), která mají čtyřku v roce narození nebo úmrtí. Skladby Leoše Janáčka také byly zastoupeny nejčastěji: od Sinfonietty na zahajovacím koncertě, přes Otčenáš v podání Pražského filharmonického sboru po Glagolskou mši (Filharmonie Bohuslava Martinů Zlín) a klavírní cyklus V mlhách v interpretaci excelentního Igora Ardaševa. Ze Smetanova hudebního odkazu si mohli posluchači vyslechnout jeho málo hrané symfonické básně Richard III., Valdštýnův tábor nebo klavírní Polky. Zcela mimořádnou událostí, prezentovanou jako festivalové představení, byla též premiéra Smetanovy poslední opery Čertova stěna v Národním divadle moravskoslezském. Z díla Antonína Dvořáka, od jehož smrti právě letos v květnu uplynulo sto deset let, bohužel zazněl jen výběr z klavírního cyklu Poetické nálady op. 85 a ranější Slovanská rapsodie As-dur, op. 45 č. 3. V tomto ohledu dramaturgie festivalu proti kupříkladu Národnímu divadlu moravskoslezskému pokulhávala a z bohatého Dvořákova odkazu nic většího nerealizovala.

Na druhou stranu však zaujala uváděním soudobých českých děl: zaznělo několik premiér a skladeb poměrně nedávných. Velmi zajímavé bylo Requiem Aleše Březiny, připsané stoletému výročí od počátku první světové války. Jedná se sice o přepracování starší Březinovy kompozice, ale výsledný tvar zapůsobil sevřenou a vyváženou formou a aktuální hudební sdělností (díky využití nonartificálních postupů). Festival se také sympatickým způsobem podílel na vzniku nových děl prostřednictvím objednávky. V letošním roce byla objednána skladba od ostravského jazzmana, skladatele a pianisty Borise Urbánka. Jeho koncertní předehra Judita zazněla v podání jubilujícího Janáčkova komorního orchestru a v zajímavém prostředí (Turina, Tórroba, Zouhar, Vivaldi) se neztratila.Významnou událostí současné hudby rovněž byla světová premiéra skladby Krása pro mezzosoprán a orchestr na text prastaré mayské modlitby. Její autor, skladatel Ivan Kurz je nepřehlédnutelnou osobností současné klasické hudby. Optika, kterou nazírá na základní otázky lidského bytí, je vždy zajímavá a ojedinělá, jednak výběrem literární předlohy, jednak velmi sofistikovanou a originální hudební řečí. K Roku české hudby se také významným způsobem přiřadil koncert z díla skladatelů, spjatých s Ostravou. Na jeho programu zazněla známá Hot – sonáta pro altsaxofon a klavír Erwina Schulhoffa, ale také prakticky nehrané kompozice skladatelů Jaroslava Vogela, Josefa Ceremugy a Edy Drigy. Sluší se podotknout, že skladby Vogela, Ceremugy a zejména ostravského Drigy byly Schulhoffově polystylové sonátě důstojným partnerem a poukázaly na zajímavé neprobádané oblasti v české hudební produkci.

Nepřítomnost Dvořákovy hudby byla poměrně dobře vyvážena také uznávanými skladbami Vítězslava Nováka (V Tatrách), Bohuslava Martinů (Romance z pampelišek), málo uváděnou orchestrální suitou Josefa Bohuslav Foerstera (Ze Shakespeara, op. 76) a celou řadou drobnějších komorních skladeb. Zcela mimořádnou událostí byl koncert Hudby Hradní stráže a Policie ČR. Její festivalové vystoupení dalo v Ostravě zaznít také hudebním tvůrcům, které komunistický režim přiměl opustit vlast. Skladatelé Karel Husa a Václav Nelhýbl patří vedle Rafaela Kubelíka k nejvýznamnějším českým hudebním emigrantům dvacátého století. Zejména Husa se stal jedním z nejrespektovanějších hudebních tvůrců světového renomé. V Americe, která se stala po roce 1948 jeho novým domovem, má elitní postavení. Jeho nesmírně zajímavé kompozice se ve světě velmi často hrají. Husova Hudba pro Prahu je mistrovským hudebním dílem, které v Ostravě zaznělo vůbec poprvé a zapůsobilo ohromujícím dojmem.Janáčkův máj také přinesl velmi zajímavé sondy do hudební historiografie. Zásadní význam měl koncert souboru Collegium Marianum s uměleckou vedoucí Janou Semerádovou. Provedení Lamentace proroka Jeremiáše ZWV 53 Jana Dismase Zelenky provázela poučená interpretace, stylové pojetí a skvělé výkony sólistů. Podobným „gurmánským“ hudebním zážitkem bylo poloscénické uvedení opery Josefa Myslivečka Montezuma The Czech Ensemble Baroque Orchestra s dirigentem Romanem Válkem a výbornými sólisty. Doufejme, že invence dramaturgům festivalu vydrží i pro zpřítomnění dalších hudebních emigrantů osmnáctého století. Je poměrně tristní, že se skladby Antonína Rejchy, Františka Kramáře, Jana Křtitele Vaňhala, Antonína Filse, Jana Václava Stamice a dalších hrají spíše v zahraničí než doma. Obecně lze podotknout, že česká hudba opravdu na letošním festivalu dominovala a vyváženě odkryla své novověké dějiny.Co inovativního a nevšedního bylo řečeno o současné české hudbě a její přítomnosti na Janáčkově máji, už bohužel neplatí pro kompozice světové. Zde se tvůrci festivalu drželi hluboko v zajetých kolejích osvědčených „tahounů“. Tak například na zahajovacím koncertě si mohli posluchači vychutnat notoricky obehraný Klavírní koncert Edvarda Hagerupa Griega, nic proti velmi dobré interpretaci dánského sólisty Christiana Ihle Hadlanda.Závěrečný koncert s famózním Japoncem Tomoki Sakatem zase nabídl Lisztův První. Poměrně osamělé postavení tak měl Houslový koncert č. 2 amerického minimalisty Phillipa Glasse v podání Hany Kotkové. Bohužel v tomto ohledu zaujal spíše výkon houslistky Kotkové než samotná kvalita mainstreamové Glassovy hudby. Ve výběru světového hudebního repertoáru má festival určité rezervy. Mohl by třeba připomenout hudbu nedávno zesnulého velkého francouzského skladatele Henryho Dutilleuxe či žijící legendy Arvo Pärta.

Nepřítomnost velkých soudobých děl světových tvůrců byla v určitém ohledu eliminována jmény vystupujících umělců. Pečlivě vybraní sólisté patří k tomu nejlepšímu, co současná světová hudební interpretace nabízí – excelentní byly sopranistka Pretty Yende, houslistka Julia Fischer, pianisté Christian Ihle Hadland a Tomoki Sakata či kytarista Zoran Dukić.

Výborné výkony rovněž zazněly v podání českých umělců. Mimořádným zážitkem byl klavírní recitál Igora Ardaševa. Avantgardní pěvecké pojetí předvedli Iva Bittová a Vojtěch Dyk. Výborní byli rovněž ostravští sólisté Karel Dohnal, Marcela Halmová a Lukáš Michel.Na festivalu se letos představily tři filharmonie: Janáčkova filharmonie, Filharmonie Bohuslava Martinů Zlín a Český národní symfonický orchestr. Komparace těchto tří těles přinesla zajímavé výsledky. Janáčkova filharmonie vyzněla v nejpříznivějším světle (zejména smyčcová sekce byla skutečně bravurní), možná i díky skvělému nastudování španělského dirigenta Manuela Hernándeze-Silvy.Těžko říci, co bylo vrcholem festivalu. Z bohaté koncertní nabídky přinesla většina z nich výborné výkony (slabší byl jen koncert norského tělesa v Hradci nad Moravicí). Festival se profiluje jako výrazný nositel interpretačního mistrovství, programově je zaměřen na hudbu od baroka po současnost. S ohledem na soudobou světovou hudbu by mohla být koncepce v příštích letech odvážnější. Festival se významným způsobem podílí na kulturním životě regionu napříč uměleckým spektrem.

Součástí Janáčkova máje byly zajímavé výstavy Petra Grimma, hukvaldského expresionisty Antonína Kroči a dalších. Neodmyslitelnou vědeckou devízou festivalu je také muzikologická konference Janáčkiana, která hostila nejvýznamnější osobnosti české hudební vědy. Janáčkův máj čeká v příštím roce významné jubileum. Čtyřicet let v životě festivalu je mezník, který může přinést zajímavé interpretační výkony, pozoruhodné zážitky a překonat dosavadní standard.
Foto Janáčkův máj / Petr Grimm, Jiří Zerzoň