Zpola (?) zapomenuté opery. Česká opera (9)

Následující příběh je kuriózní, ale o podobné není v divadle a ve vztazích lidí kolem něj nouze, jen se většinou odehrávají – obrazně řečeno – mezi kulisami. V tomto případě však byl spor mezi jedním divadlem a jedním skladatelem zveřejňován na stránkách denního tisku a také jistě divadelní veřejností pozorně sledován. A pro ilustraci toho, co muselo také divadelní vedení někdy řešit a jak málo se to týkalo samotné hudby, ho budeme reprodukovat celý.

Karel Weis, jehož operu Viola uvedlo Národní divadlo roku 1892, slíbil o osm let později první české scéně další dílo, operu Polský žid podle francouzské předlohy, jejíž libreto napsali Victor Léon a Richard Batka. Libreto bylo původně německé, a to se ukázalo jako kámen úrazu.

Weisův Der polnische Jude byl poprvé uveden Novým německým divadlem 3. března 1901 a následovaly – o což skladatel i v případě dalších svých děl vždycky usiloval – další německé scény, ještě v roce premiéry Drážďany, Curych, pak Berlín, Vídeň, Riga, v holandštině se hrála opera v Amsterodamu, polsky ve Varšavě, slovinsky v Lublani a roku 1921 se dostala (v angličtině) do Metropolitní opery, jako druhá opera českého skladatele po Smetanově Prodané nevěstě. Ale křivdu za údajné ignorování Národním divadlem v sobě Weis nosil několik let. Roku 1906 sepsal brožurku nazvanou Spravedlnost či despotismus. Příspěvek k otázce zadání Národního divadla, v níž svému roztrpčení dal průchod, a vydal ji vlastním nákladem. Ředitelství divadla to tak nenechalo, a tak Karel Kovařovic zveřejnil 27. února 1906 v Národních listech „Zasláno“ ve znění:

„Hudební skladatel Karel Weis vydal proti mně agitační brožurku. Neodpovídal jsem jakožto šéf opery Národního divadla na jiné útoky, neodpovím ani na útok tento, plný nesrovnalostí a nepravd, navzájem se potírajících. Panu Weisovi jde o jeho zpěvohru Polský žid, o to, že nebyla na Národním divadle provozována. Stačí povědět, že pan Weis nikdy ani noty z Polského žida Národnímu divadlu nezadal, že jsem nemohl tudíž této opery ani přijmout, ani odmítnout. Škoda, že skladatel talentu páně Weisova nedovedl po celých šest let dodat obecenstvu Národního divadla nic jiného, než právě – tuto brožurku! V Praze, 26. února 1906. Karel Kovařovic.“

Weis okamžitě replikoval následujícího dne v Národní politice; k tomu je třeba říci, že Weis byl Kovařovicovým spolužákem z konzervatoře, studium však nedokončil, neboť byl vyloučen pro kázeňský přestupek (což při tehdejším přísném školním řádu postihlo o něco později i Bohuslava Martinů):

„Panu Karlu Kovařovicovi, šéfu opery Národního divadla. Moji brožuru Spravedlnost či despotismus mylně pokládáš za ‚agitační‘. Nemám, pro koho bych agitoval. […] V záležitosti opery Polský žid opakuji opětně, že se mi na můj uctivý dopis, kterým jsem tuto operu Národnímu divadlu (resp. Tobě) nabízel, nedostalo vůbec žádné odpovědi. K Tvému stesku, že ‚skladatel talentu páně Weisova nedovedl po celých šest let dodat obecenstvu Národního divadla nic jiného, než právě tuto brožurku‘, musím odpověděti, že Tvoje činnost jako šéfa opery Národního divadla, bohužel, povzbuzovala dosud více ke psaní brožur, než – ke komponování oper.“

Teď se ovšem do věci vložil ředitel divadla Gustav Schmoranz, a tak bylo v Národních listech 1. března možno číst:

„Velectěný pane redaktore! Hudební skladatel Karel Weis tvrdí ve včerejší Národní politice, že se mu nedostalo vůbec žádné odpovědi, když roku 1900 svého Polského žida podepsanému ředitelství nabídl. Naproti tomu stačí otisknouti dva listy, které jsem tehdy p. Karlu Weisovi zaslal a jež zněly doslovně takto:

‚Velectěný pane! Čekal jsem, že po ústní rozmluvě s Vámi obdržím od Vás partituru nové Vaší opery, kterou hodláte zadati Národnímu divadlu k provozování. Poněvadž partitura dosud nedošla, dovoluji si otázati se Vás, zda-li a kdy ji obdržím. Znamenám s veškerou úctou oddaný G. Schmoranz. V Praze, dne 14. listopadu 1900.‘“

Weis odpověděl 16. listopadu. Jeho dopis zde Schmoranz necituje, jen svou odpověď na něj:

„Velectěný pane! Ctěný Váš list ze 16. t. m. mne překvapuje. Prvý Váš list z 25. m. m. považoval jsem za vyřízený ústní rozmluvou s Vámi, v níž jsem Vám prohlásil, že se ředitelství Národního divadla může o Vašem novém operním díle vysloviti teprv, až je zadáte k provozování. Čekal jsem tedy, že operu svou nám zadáte, a když se to nestalo, dovolil jsem si učiniti k Vám dotaz ze dne 14. t. m. Z dotazu toho ráčíte zajisté, velectěný pane, seznati, že ředitelství Národního divadla má upřímný úmysl operu Vaši provozovati. Znamenám s veškerou úctou oddaný Gustav Schmoranz. V Praze, dne 8. listopadu 1900.“

A Schmoranz dodává: „Konečně podotýkám, že pan Weis o své opeře vyjednával výhradně se mnou a nikdy s p. Kovařovicem. V Praze, dne 1. března 1906. S veškerou úctou Vám oddaný G. Schmoranz.“

Další část příběhu na pokračování vyšla v Národní politice 4. března 1906 a vyplývá z ní, že Karel Weis nejednal úplně na rovinu, protože měl dvě želízka v ohni. Opera byla psána na německé libreto (pro české uvedení by muselo být libreto přeloženo) a mezi Novým německým divadlem a Národním divadlem existovala úmluva o dělbě repertoáru; na německé opery – za jakou byla kvůli jazyku libreta Weisova opera považována – mělo přednostní právo německé divadlo. Jak to v takových případech bývá, sehrála roli i otázka výkladu této dohody:

„Poněvadž čím dále tím více nabývám přesvědčení, že p. řed. Schmoranz ve svém zaslánu v Národních listech ze dne 1. března t. r. skutečně chtěl neloajálním podáním mého výroku uvésti veřejnost v omyl, dovoluji si slušně upozorniti – abych podobným úskokům pro budoucnost položil meze – že p. G. Schmoranzovi, řediteli Národního divadla, nelze ve všem dávati víry. Důkaz o tom provedl jsem v brožurce Spravedlnost či despotismus. Kdo však nemá trpělivost čísti moji brožurku, nechť přečte si laskavě následující dopisy:

Ředitel německého divadla p. A. Neumann píše p. Schmoranzovi:
‚Jak jsem Vám při naší poslední konferenci řekl, zamýšlí podepsané ředitelství přijmouti Weisovu operu Der polnische Jude. Jak jste mi tenkrát sdělil, nereflektujete na tuto operu a nehodláte také proti jejímu přijetí král. zemským německým divadlem ničeho namítati. Kvůli pořádku prosím však, abyste mi to ráčil písemně potvrditi.
V Praze, 17. ledna 1901
Angelo Neumann‘

Řed. p. Schmoranz píše řediteli p. Neumannovi:
‚Ku ctěnému dotazu ze dne 17. t. m. kladu si za čest odpověděti, že nenamítám ničeho proti tomu, aby král. německé zemské divadlo provozovalo u Vás zadanou operu p. Karla Weise Der polnische Jude. Opera tato psána jest na německé libreto a musí tudíž podle naší konvence považována býti za dílo německého původu.
V Praze, dne 18. ledna 1901
G. Schmoranz‘

Řed. Schmoranz píše do Plzeňských listů:
‚Není pravda, že p. řed. Neumann sám premiéru (Polský žid) Národnímu divadlu vyhraditi chtěl, poněvadž jde o práci českou, a že správa Nár. divadla odpověděla, že dílo to za české nepokládá. Pravda jest, že pan řed. Neumann – následkem konvence mezi oběma zemskými divadly uzavřené – oznámil správě Národního divadla, že hodlá dílo Weisovo provozovati, poněvadž podle konvence musí býti pokládáno za operu německou; neboť jest komponováno na německé libreto, jehož autorem jest vídeňský spisovatel Leon. Správa Národního divadla nemohla odporovat stanovisku p. řed. Neumanna, poněvadž toto stanovisko se zakládá na skutečném znění konvence.
V Praze, 28. října
G. Schmoranz‘

Touto korespondencí jest jasně prokázáno, že správa Národního divadla, za kterou v tomto případě odpovídá chef opery p. Kovařovic i p. řed. Schmoranz, nechtěla mou operu provozovati, naopak, že ji odmítla jako dílo německého původu, a že ji ochotně německému divadlu přenechala.

Touto korespondencí je také prokázáno, že správa Národního divadla, byvši po skvělém úspěchu mé opery veřejně interpelována, utekla se bez ostychu k nepravdě, aby se před veřejností očistila a mne naproti tomu postavila do špatného světla.

Že se správě Národního divadla skutečně podařilo veřejnost tímto způsobem uvésti v omyl, a že jsem následkem toho byl veřejně i soukromě odsuzován, ba i bojkotován, jest všeobecně známo.

Všude jinde by takovéto jednání správy prvního uměleckého i národního ústavu bylo uznáno za nešlechetné, a umělci, takovým neslýchaným způsobem odstrčenému, dostalo by se jistě plného zadostiučinění. Nejsem tak pošetilým, abych něčeho podobného očekával. Spíše vyskytne se zítra někdo, kdo za všechno to podá p. Kovařovicovi na jevišti zase – trnovou korunu.

V Praze, dne 3. března 1906
Karel Weis“

Současně, rovněž 4. března 1906 a na téže straně Národní politiky, vyšla Schmoranzova obsáhlá replika, v níž znovu rekapituloval i dříve otištěnou korespondenci:

„Abych tvrzení p. Karla Weise, obsažené v zaslánu ze dne 2. t. m. do pravého světla postavil, konstatuji prostě následující fakta:

Koncem srpna nebo začátkem září 1900, kdy chef opery p. Karel Kovařovic meškal na krátké dovolené mimo Prahu, přišel ke mně do ředitelny pan Karel Weis a oznamoval mi, že pracuje na opeře, kterou by zadal Národnímu divadlu, ale jen tehdy, mohu-li mu zaručiti, že bude nejdéle do 10. listopadu provedena. Na to jsem mu odvětil, že mu musím říci předem, že mu to zaručiti nemohu, protože jsme dali již před prázdninami mistru Fibichovi slib, že jeho velká opera Pád Arkuna, s jejímž rozepisováním bylo započato již za staré správy a jež bylo z rozkazu mého p. předchůdce [F. A. Šuberta] potom zaraženo, bude první naší novinkou a podle přání skladatelova ke dni 28. října poprvé provedena [premiéra byla 9. listopadu]; příprava k této velké opeře že zabere tolik času a práce, že vedle ní sotva by bylo možno nastudovati jinou operní novinku tak, aby premiery mohly následovat v několika dnech za sebou. Mimo to, že dlužno vždycky počítati s možností zpoždění následkem ochuravění účinkujících. Především však že se k tomu nemohu zavázat, nevěda, neklade-li třeba nová opera páně Weisova takové hlasové nebo scénické požadavky, jimž by Národní divadlo t. č. nemohlo vyhovět. S tím jsme se rozešli.

Dne 25. října došel mne od p. Weise list tohoto znění:

‚Slavné ředitelství Národního divadla v Praze!
Dovoluji si učiniti Vám oznámení, že tento týden dokončím 2aktovou operu Polský žid a mohl bych dodati počátkem listopadu klavírní výtah i všechny party rozepsané. Partitura není sice hotova, ale během tří neděl mohu dodati I. a během dalších tří neděl II. jednání. Nejdéle v první polovici února mohla by opera býti uvedena na jeviště. Jestli slav. ředitelství na operu moji reflektuje, prosím, aby zahájeno bylo se mnou vyjednávání. V úctě hluboké Karel Weis, Eliščiny lázně.‘

Několik dní potom dostavil se p. Weis ke mně do ředitelny k rozmluvě o své opeře a tu jsem mu řekl, že ředitelství se o ní může vysloviti teprve, až ji sezná, až bude zadána.

Očekával jsem proto, že je konečně zadá a když se tak nedělo, urgoval jsem její zadání následovním dopisem.“

Schmoranz zde otiskuje svůj výše citovaný dopis ze 14. listopadu 1900 a Weisovu odpověď na něj z 16. listopadu:

„Slovutný pane řediteli! Ráčíte-li míti upřímný úmysl operu moji provozovati, račte laskavě dáti mi odpověď na můj dopis, který jsem Vám resp. správě N. d., kterouž ráčíte reprezentovati, dne 24. m. m. zaslal. V úctě dokonalé Karel Weis.“

Načež Schmoranz zveřejňuje i svůj dopis Weisovi z 18. listopadu 1900:

„Velectěný pane! Ctěný Váš list ze 16. t. m. mne překvapuje. Prvý Váš list z 25. m. m. považoval jsem za vyřízený ústní rozmluvou s Vámi, v níž jsem Vám prohlásil, že ředitelství Národního divadla může o Vašem novém operním díle se vysloviti teprv, až je zadáte k provozování. Čekal jsem tedy, že operu svou nám zadáte, a když se to nestalo, dovolil jsem si učiniti k Vám dotaz ze dne 14. t. m. Z dotazu toho ráčíte zajisté, velectěný pane, seznati, že ředitelství Nár. divadla má ‚upřímný úmysl‘ operu Vaši provozovati. Znamenám s veškerou úctou oddaný G. S.“

Místo partitury poslal však Karel Weis 20. listopadu 1900 další dopis:

„Slovutný pane řediteli! Nejedná se o nic jiného, než aby se stanovily podmínky, za kterých hodlá sl. správa N. d. operu moji přijati k provozování. Budou-li tyto podmínky smluveny, předložím svoji práci k posouzení a pak bude úplně na vůli sl[ovutné] správy říci ano nebo ne. Předběžným smluvením podmínek nevzala by sl. správa žádného závazku na se. Jedná se pouze o formalitu, na které musím trvati kvůli úspoře času. V úctě dokonalé Karel Weis.“

Schmoranz píše:

„Tím byla ovšem celá záležitost dojednána, poněvadž nelze vážně jednati o podmínkách přijetí nějakého díla k provozování, pokud dílo to jedné ze stran zůstává naprosto neznámo.

Mně přišlo dílo páně Weisovo do rukou krátce potom, tuším 8. prosince, v kanceláři ředitelství zdejšího německého zemského divadla, kam je skladatel zcela formálně zadal a kde byla za mé náhodné přítomnosti zásilka jeho otevřena.

Ponechávám všem rozšafným lidem s právním citem, aby soudili, je-li pan Karel Weis oprávněn vytrvale tvrditi, že operu svoji Národnímu divadlu zadal a že byla ředitelstvím, nebo dokonce Karlem Kovařovicem, jako šéfem opery, zamítnuta.
Šéfovi opery přísluší ostatně jen soud o umělecké ceně zadaných prací, vyjednávání o podmínkách provozovacích však výhradně řediteli, za schválení správním výborem.
G. Schmoranz.“

Vznikla zajímavá přestřelka mezi pražskými (a nejen pražskými) listy, protože to zdaleka nebyl konec; možná se kvůli ní dotyčným deníkům dokonce zvedl odbyt. Další Schmoranzovo „Zasláno“ v Národních listech bylo otištěno 10. března a ředitel v něm oznamuje, že uvažoval Weise žalovat pro urážku na cti, ale s poukazem na někdejší „střeleckou aféru“ od toho upustil. Weis měl totiž se soudem co do činění už roku 1898, kdy – podle svého tvrzení – byl přepaden, vystřelil a zranil dvě osoby. Tehdy byl po odvolání (s lékařským odůvodněním, že za svůj čin neodpovídal) zproštěn obžaloby.

Zápletka vskutku dramatická mezi Karlem Weisem a Gustavem Schmoranzem skončila v soudní síni a Národní listy přinesly o procesu zprávu 21. června 1906:

„Poněvadž vyjednávání o smír nevedlo k cíli, bylo po 10. hod. dopolední zahájeno líčení před porotním soudem o žalobě, kterou podal hudební skladatel p. K. Weis na ředitele Národního divadla p. Gustava Schmoranze pro přečin proti bezpečnosti cti, že v zaslánu napsal mimo jiné ‚chtěl jsem pohnati p. Karla Weise před porotu pro tiskovou urážku na cti, leč, byv upozorněn, že by p. Karel Weis na základě výroku soudních lékařů osvobozen býti musil, […] rozhodl jsem se pro tento krok‘.“

Jak to tehdy bylo zvykem, otiskl deník citace z výpovědí (bulvár měl jinou tvář než dnes). Na dotaz soudce, proč Weis komponoval na německé libreto (které celou situaci zkomplikovalo), skladatel odpověděl:

„Já hledal 7 let u všech českých básníků mimo Svatopluka Čecha někoho, kdo by mi je napsal, ale nepodařilo se mi to. Německé libreto jsem získal za 1500 zl. Pan Šípek, důvěrný přítel ředitele Schmoranze a Kovařovicův, je překládal do češtiny, ale jenom první jednání. Další už jsem od něho nemohl dostati!“

Porota jedenácti hlasy usoudila, že se Weis urážky na Schmoranzově cti nedopustil (jen jeden hlas vyslovil „ano“) a skladatel byl osvobozen. „Za hlubokého uspokojení opouštěli četní posluchači porotní síň.“

Karel Weis se později věnoval sběru lidových písní. Lubomír Tyllner ho ve své monografické studii nazval „enfant terrible české folkloristiky“ a charakterizoval ho jako „bouřliváka, osamoceného bojovníka, provokatéra, vlastence, podle jiných odnárodnělého zaprodance“ (Český lid, 1999).

Satisfakce se Weis dočkal, když zazněl Polský žid česky 16. září 1903 v Plzni (v překladu Pavla Nebeského) a 17. prosince téhož roku v Brně, 25. listopadu 1907 pak jako zahajovací představení nově vybudovaného Městského divadla na Královských Vinohradech. Národní divadlo ho uvedlo až 18. června 1926 (v překladu, resp. úpravě Josefa Vymětala), a do druhé světové války následovaly další četné české a zahraniční scény. Nově jsme operu mohli vidět ve Státní opeře Praha roku 2001 (premiéra 3. března, dirigent: Bohumil Gregor, režie: Jiří Nekvasil, scéna: Daniel Dvořák, kostýmy: Zuzana Ježková).

(pokračování)