Zprostředkovávat. Nekritizovat, ale umožňovat. V Ostravě začíná Hudební současnost

Rozhovor s hudebníkem, skladatelem a pedagogem Danielem Skálou, předsedou Tvůrčího centra Ostrava 

Daniel Skála je výraznou osobností ostravské umělecké scény. Kromě hry na cimbál, na nějž interpretuje zejména artificiální hudbu barokní a soudobou, věnuje svůj čas vlastní tvorbě a také výuce na Janáčkově konzervatoři a Gymnáziu v Ostravě. Své umělecké obzory si rád obohacuje spoluprací s profesionály z jiných uměleckých žánrů. Jeho největším projektem z této oblasti je Snění (2013), které je založeno na řízené improvizaci a v němž se spájí akustický zvuk cimbálu s audiovizuální technikou a mluveným slovem zároveň. Autorsky se podílí rovněž na koncertním projektu Cimbál, jak ho neznáme, skrze nějž se snaží o prosazení cimbálu jako svébytného koncertního nástroje v oblasti artificiální hudby. K rozmanité škále činností mu před nedávnem přibyla ještě jedna, nová role: stal se hlavou organizačního týmu pořádajícího festival Hudební současnost, jehož 41. ročník zahrnuje čtyři koncerty v období mezi 3. listopadem a 1. prosincem.

S jakými pocity přistupuje profesionální hudebník a pedagog k organizaci festivalu, který si vybudoval tak silnou tradici jako právě Hudební současnost?

Myslím si, že v konfrontaci s něčím takovým stojí člověk vždycky na rozhraní: na jedné straně je tu právě ta tradice, určitá kontinuita, přirozeně i očekávání. Na druhé straně stojím před něčím, co je nové, a vím s jistotou jen to, že to chci udělat podle svého nejlepšího vědomí a svědomí. Silně si uvědomuji, že stojím na základech něčeho, co vytvořili druzí, a ve výsledku mi vlastně přijde zajímavé vracet se pohledem zpět a zjišťovat, co se tady dělo a hlavně proč.

Odůvodňovat si, co se děje, je pro tebe tudíž stále aktuálním problémem…

Každý, kdo stojí před podobným úkolem, si podle mě musí položit základní otázky pátrající po smyslu té konkrétní činnosti. V tomto případě je rozhodně nutné zamýšlet se nad tím, proč to vlastně děláme, čemu to má sloužit a taky na koho vlastně cílíme.

Jak by zněly odpovědi?

Jedním ze základních poslání tohoto festivalu, jak už to konec konců často bývá, bylo od počátku vytvoření platformy pro prezentaci děl především zdejších skladatelů. Postupem doby se pak tento okruh rozšiřoval. Přestože si nemyslím, že se jedná o festival s pouze „lokálním“ zaměřením (dokladem čehož je i obsah letošního ročníku), prezentace děl skladatelů z Ostravy a okolí představuje jednu z dramaturgických linií. Myslím, že to je poměrně logické, jde pouze o to, jak toho využít. Kde existuje silná potřeba tvořit (a Ostrava je místo přímo prodchnuté kreativní energií!), tam se obyčejně také něco zajímavého děje.

Jak ses k organizování Hudební současnosti dostal?

Jak to obvykle v životě chodí, bylo to dílem nenáhody. Myslím, že postačí, když řeknu, že za to může můj nadměrný entuziasmus a jakási vnitřní potřeba rozšířit si svůj okruh známých a také naučit se komunikovat jiným způsobem a za jiným účelem.

Jinými slovy, je to pro tebe vítaný prostor pro rozvíjení vlastních schopností…

Rozhodně. Úplně to nejelementárnější je podle mě fakt, že mi to dává nedocenitelnou možnost lidi pro něco nadchnout. V rámci určitého sebepoznávání, kterým procházíme během celého života, jsem si uvědomil jednu úžasnou věc: mám dar v lidech probouzet nadšení, aktivitu, rozvíjet jejich tvůrčí potenciál, zároveň je pro mě velice důležité, aby každý, kdo do toho chce investovat vlastní energii, měl možnost do samotného procesu zasáhnout; dokonce si myslím, že tak by to mělo fungovat. Baví mě na tom právě ta nejasná hranice mezi nabízením různých možností a alternativ, a naproti tomu vyzýváním druhých k tomu, ať ty alternativy sami nabízejí. A Hudební současnost mi k tomu všemu poskytuje nedocenitelnou příležitost.

Má vůbec tvoje zapojení se do organizace takového projektu nějaké stinné stránky? Přece jen jsi sám aktivním umělcem… Nezačal jsi ještě pociťovat absenci volného času?

Na to, že mi práce na Hudební současnosti „bere“ čas, ani moc nežehrám. U mě je to tak, že jakmile zajedu do nějakých vyjetých kolejí, nutí mě to znovu začít dělat něco nového, zkoušet nové věci. A právě tady vidím veliký prostor k tomu, ovlivňovat věci způsobem, který považuji za nejlepší.

Předpokládám, že chceš sám za sebe zavést v koncepci Hudební současnosti nějaké inovace. Co je tou úplně první věcí, kterou bys chtěl zlepšit?

Mým aktuálním největším cílem je nekompromisnost, co se interpretů týče. Z praxe vím, že kvalitní interpret tvoří velkou část úspěchu. V tomto kontextu může být někdy trochu problematické účinkování studentů; přestože je skvělé, že alespoň takto přičichnou k soudobé muzice, je nezbytné dohlédnout na úroveň interpretačního zpracování. Je to ale na druhou stranu pochopitelné, protože je k soudobé hudbě na uměleckých školách vede jen málokdo, nikdo jim často ani nevysvětlí, jak na dané skladbě pracovat. Proto také v rámci nadcházející sezony připravujeme cyklus přednášek a workshopů, protože s mladými a akčními lidmi chceme být v co nejužším kontaktu.

Profesionální provedení je důležité, dovedu si ale představit, že hledání financí pro špičkové interprety není (a nebude) jednoduché…

Peníze jsou důležité, ale nejsou všechno. Sám jsem interpret, a tak vím, že profesionální a kvalitní práce musí být adekvátně ohodnocena, na tom mi přirozeně záleží. Je ale pravdou, že pro mě je podstatné nadšení, a proto se snažím obklopit se lidmi, kteří hudbu především dělat chtějí. Je to nepraktické, ale jsem opravdu bytostně přesvědčen, že když je prvotním zájmem lidí vydělat si peníze, je něco špatně.

Sám se na festivalu objevíš v roli autorské i interpretační. Na spolupráci s kým se letos těšíš nejvíc?

Je mým velikým životním štěstím, že se umím těšit téměř na vše a ze všeho. Zní to možná trochu jako idealistické klišé, ale vlastně to tak opravdu je. Nebylo by asi v zájmu kohokoliv vyjmenovávat tady všechny, na spolupráci s nimiž se moc těším. Každopádně myslím, že to bude skvělé!

V souvislosti se soudobou hudbou a Ostravou jakožto místem konání se jako námět k zamyšlení nabízí jiný průsečík těchto dvou pojmů, festival Ostravské dny…

V Ostravských dnech je obrovská spousta inspirace, to je bez debat.

Sám sis jimi už také dvakrát prošel jako jeden z rezidentů festivalového institutu.

Přesně tak. Právě díky tomu jsem měl možnost nahlédnout pod pokličku a zodpovědět si otázku, v čem tkví ohromná síla toho projektu, proč vůbec existuje a proč právě tady. Samozřejmě mě to rovněž nutí k reflexi, zda je tady vůbec prostor pro další festival soudobé hudby vedle Ostravských dnů. To, že je tady Hudební současnost už čtyřicet let, ji totiž ještě samozřejmě neopravňuje k dalšímu trvání. Dříve to bylo tak, že k této skladatelské a interpretační přehlídce náležela ještě soutěž Generace, což ve svých začátcích byla skutečně velká akce. V roce 2001 ale přišly Ostravské dny, které to tak trochu převálcovaly, akčnost Petra Kotíka a dalších, kteří se na projektu podílejí, je taková, že dodnes nemá obdoby; vždyť sem pravidelně vozí hudebníky z celého světa, to je přece fantastické. Hudební současnost šla trochu do pozadí, což právě souvisí s faktem, že je jako festival mnohem více lokálně zaměřena, z toho lokálního aspektu prakticky vychází.

Co je tedy tím hlavním pilířem, na němž chceš Hudební současnost vystavět?

Rozhodně zprostředkovávání. Nekritizovat, ale umožňovat. Umožnit každému, kdo má nějaký umělecký záměr a trochu vytrvalosti, jej uskutečnit; a aniž bych do toho příliš zasahoval, ovlivnit to tím, že lidé budou mít větší rozhled a lepší podmínky k tomu to učinit. To prostřednictvím Tvůrčího centra Ostrava (tedy spolku, který pořádá mimo jiné právě festival Hudební současnost) můžu umožnit: počínaje svým vrozeným entuziasmem a konče zázemím, které ta organizace může skýtat. Samozřejmě, že zde dochází k určitému přirozenému „předvýběru“ na základě osobních i jiných preferencí, den má přece jen omezený počet minut a nelze se věnovat všemu a všem. Ale otevřenost, korigovaná právě podmínkou vlastního tvůrčího vkladu a iniciativy, by měla být na prvním místě. Zkrátka: když někdo bude chtít něco uskutečnit, hlavně ať za námi přijde!

Záleží ti tedy nejen na divácích, ale i na samotných účastnících a jejich uměleckém rozvoji…

Ono to spolu souvisí. Moje teorie je taková, že když člověku, kterému se v hlavě zrodil nápad na nějaký projekt, nabídneme možnost zorganizování onoho projektu, ten člověk zákonitě projde nějakou změnou, posune se zase o kousek dál. Kromě organizačního zaštítění či finanční pomoci mám na mysli zejména pomoc, radu od lidí, kteří se velice rádi podělí o to, co znají a co umí, aniž by ovšem měli tendenci někoho poučovat. Věřím tomu, že pro osobní i umělecký vývoj jedince je možnost takové pomoci nedocenitelná a že každý výtvor je v tom daném okamžiku pro člověka přelomový, právě proto, že jej popostrčí dál v jeho vývoji. Vím to z vlastní zkušenosti: Snění bylo výsledkem desítek projektů, které se uskutečnily předtím. Fascinující na tom je, že tvůrčí činnost vlastně není závislá na výsledném produktu. Je to otázka tvůrčího přístupu k životu; tím, že člověk něco dělá, něco vzniká. Když do něčeho konkrétního vložíme energii, a ona se spojí s energií lidí, kteří na koncert přijdou, je zde velký předpoklad, že způsobíme hluboký prožitek oběma stranám. To je jedna z mých absolutních priorit.

Zmínil jsi svůj projekt Snění, na němž jsi spolupracoval s hercem Lukášem Červenkou, skladatelem Tomášem Šenkyříkem a výtvarníkem Tomášem Volkmerem. Můžeme se těšit na to, že přesahy do jiných uměleckých žánrů budou ve větší míře součástí dramaturgického plánu Hudební současnosti?

Řeknu to takto: Tvůrčí centrum Ostrava je organizace, která vznikla především proto, aby mohla zaštiťovat tento festival. Chtěl bych rozhodně využít toho, že slovíčko „tvůrčí“ v jejím názvu neodkazuje jen k hudbě. Pro mě je hudba jen jedna část z široké škály možností, kterými bychom se mohli zabývat. Proč nevytvářet projekty, které jsou mnohostranně zajímavé? Proč by na to člověk měl být sám? Obecně vzato mi pojem „hudební“ dílo přijde v dnešní době poněkud nedostatečný. Například výtvarníci jsou oproti muzikantům, často zbytečně konzervativním, neuvěřitelně otevření. Jak se říká mezi skladateli: „Je důležité naučit se palestrinovskému kontrapunktu, abys ho pak mohl zapomenout.“ Vždycky jde totiž o to, aby člověk vysál tu podstatu, aby pochopil, jak lidé uvažovali, dostal se jim skrze jejich tvorbu takřka do hlavy… Ve skladatelském řemesle jako takovém se jedná o důležitý krok (i když ne vždy zcela nezbytný). Stejně důležité je ale „zapomenout“, aby člověk mohl jít dál vlastní cestou. Když se ještě vrátím k syntéze různých druhů umění: mým velkým přáním zůstává, aby Hudební současnost vytvářeli otevření lidé. S nimi chci spolupracovat: oslovovat je, aby překlenovali tradiční „koncertní“ podobu provádění skladeb, aby přišli s nápady souvisejícími s jejich uměleckou praxí. Lidé často zapomínají, jak obohacující je dostat se do kontaktu s lidmi z jiných uměleckých či společenských kruhů. V tom vidím obrovskou přidanou hodnotu. Nechci vše zbořit, na to nemám povahu, ale nechat dále růst.

Snažíš se i jako pedagog vést své studenty k otevřenosti?

Ano, vedení k odvaze „být otevřený“ je podstatou mé práce se studenty. Je to naprosto přirozená součást všeho, co dělám. Cimbál a hudba obecně mi slouží jako prostředky, jak inspirovat lidi, probouzet v nich nadšení, vést je k takzvanému „ctění jinakosti“. Vlastně to není proto, že bych chtěl někoho příliš ovlivňovat. Naopak. Podstatné pro mě je, aby mí studenti byli především sami sebou, a to je nelehký úkol pro obě strany.

Připomeňme, že učíš na Janáčkově konzervatoři a Gymnáziu v Ostravě. Tamní Janáčkův sál je navíc již tradičním místem konání koncertů Hudební současnosti. Plánuješ v tomto ohledu nějaké změny?

Já mám konzervatoř moc rád, ale osobně se domnívám, že by byla škoda nevyužít potenciál, který Ostrava v tomto směru nabízí. Výběr samotného prostoru znamená podle mě hrozně moc; to je konec konců jedna z věcí, která dělá z Ostravských dnů to, čím jsou. Co se týče letošního ročníku, tři ze čtyř koncertů se odehrají tradičně na konzervatoři, pro sborový koncert jsme původně našli Modlitebnu Církve bratrské, což je akusticky velice zajímavý prostor, který disponuje třísekundovým dozvukem, a koncerty se tam přitom pořádají jen velice zřídka. Bohužel zde před nedávnem spadl kus stropu, takže jsme byli donuceni vyměnit tento prostor za jiný (koncert se nakonec uskuteční v Hudebním sále Janáčkovy filharmonie Ostrava), ale rádi bychom jej v budoucnu využili.

Co pro tebe osobně znamená Hudební současnost? Jaká je tvoje představa o tom, kudy se vydat?

Měl-li bych nějak konkretizovat svou metodu, asi bych ji popsal tak, že se vlastně jen rozhlížím kolem sebe, a když zjistím, že je tady možnost něco trošičku odchýlit směrem, o kterém si myslím, že je příhodnější, tak pro to hledám prostředky. Tím ovšem nechci budit dojem nějakého pocitu neomylnosti: já samozřejmě nevím, jak to „má být“, jak je to „správně“, a upřímně řečeno, v těchto kategoriích ani neuvažuji. Věřím tomu, že když se zejména mladí lidé pro něco nadchnou, dokážou být silným motorem jakéhokoliv dalšího vývoje. Kreativní počiny v člověku vždy něco zanechají; minimálně z něj něco vyplaví, něco, o čem on sám třeba nevěděl nebo na to zapomněl. Jde o jakousi vnitřní aktivizaci. Znovu ale opakuji: To, co chci v první řadě, je pracovat s lidmi, kteří mají chuť něco smysluplného vytvářet. Jsem totiž hluboce přesvědčen, že tvůrčí energie za sebou zanechává stopy, které září.

Vizitka:

Daniel Skála se narodil v Ostravě 19. července 1981 a hře na cimbál se začal věnovat ve svých sedmi letech. Po začátcích na Základní umělecké škole v Ostravě Porubě se rozvoji jeho hudebních schopností na Kroměřížské konzervatoři ujala profesorka Růžena Děcká, jedna z předních pedagogických osobností v tomto oboru.

Poté pokračoval Daniel Skála studiem na Lisztově akademii v Budapešti u další výrazné pedagogické a hráčské osobnosti, Ilony Szeverényi. Kromě studia hry na cimbál se Daniel Skála věnoval také studiu hudební kompozice na Janáčkově konzervatoři a Gymnáziu v Ostravě a sbormistrovství na Ostravské univerzitě. V roce 2013 úspěšně dokončil doktorské studium (Ph.D.) na Ostravské univerzitě se zaměřením hudební teorie a pedagogika.

Jako cimbalista získal mnohá ocenění na interpretačních soutěžích u nás i v zahraničí, z nichž jmenujme především čtyřnásobné prvenství v mezinárodní soutěži ve Valašském Meziříčí (1997–2003), která je jednou z nejprestižnějších soutěží svého druhu na světě, a několik zvláštních ocenění poroty. V roce 2004 získal také ocenění nezávislé poroty za nejlepší interpretační výkon na mezinárodním hudebním festivalu Mladé pódium v Karlových Varech.

Jako interpret se věnuje především hudbě barokní a současné. Vystupuje pravidelně na koncertech a festivalech u nás i v zahraničí, a to jak sólově, v komorním obsazení (zde vystupuje do popředí spolupráce s maďarskou klavíristkou Nórou Füzi), tak s komorními a symfonickými orchestry (Teatro de la Fenice – Benátky, Asko/Schönberg ensemble –
Amsterdam, Polská národní filharmonie, Polský národní rozhlasový orchestr Katowice, Janáčkova filharmonie, Janáčkova komorní filharmonie, Talichův komorní orchestr, Musica Figuralis, Ostravská banda a jiné). Na podzim 2009 vystoupil mimo jiné na La Bienale v Benátkách a v dubnu 2010 koncertoval s Amsterdamským Asko/Schönberg ensemble v Kalifornii a v New Yorské Carnegie Hall.

Mezi největší skladatelské počiny Daniela Skály patří: Koncert pro cimbál a komorní orchestr; skladba pro smíšený sbor, smyčce, cimbál a recitátora „Příběhy ze světa zvířat, aneb povýšený slon“ na texty Alexeje Nikolajeviče Krylova; Miniatury pro cimbál a klarinet; cimbálový duet Cimbálové rozepře; ze skladeb pro sólový cimbál jmenujme například Koncertní variace nebo cyklus miniatur Pozdravy z Ostravy.

Jeho snahou je prezentovat cimbál především jako koncertní nástroj artificiální hudby a prosadit výuku hry na cimbál na vysoké škole u nás. Od září 2008 Daniel Skála vyučuje obor hra na cimbál na Janáčkově konzervatoři a Gymnáziu v Ostravě.

Daniel Skála v současné době působí jako vedoucí hudební složky souboru lidových písní a tanců Hlubina, pro který vytvořil mimo jiné celovečerní projekt Oj, pleťmy taněc. Dále spolupracuje s cimbálovou muzikou Vojtek zaměřující se zejména na autentické provádění písní a tanců oblasti takzvaného horského Lašska.
(Zdroj: www.danielskala.cz)

www.hudebnisoucasnost.cz

Foto FB Daniela Skály