Letos v lednu slavila Zuzana Růžičková devadesátiny. Vyšly při té příležitosti znovu její bachovské nahrávky, které kdysi jako komplet pořídila pro firmu Erato na sedmatřicet dlouhohrajících černých desek. Patřila ve své době mezi nejznámější tuzemské umělce, stejně jako třeba Josef Suk, Václav Hudeček, Smetanovo kvarteto, Česká filharmonie, Václav Neumann, Ivan Moravec…
Drobná dáma, vystupující po dlouhá desetiletí na pódiích s důstojností i šarmem, důsledná pedagožka, jako interpretka proslulá svou pracovitostí, pamětí i virtuozitou… V dějinách české hudby je zapsána natrvalo – zařadila se mezi přední a nejznámější tuzemské umělce klasické hudby, získala obrovské mezinárodní renomé a vychovala nebo ovlivnila řadu mladších profesionálních hudebníků. A nezastupitelným způsobem se zasazovala o to, aby cembalo bylo chápáno jako rovnocenný koncertní nástroj. Štafetu v úsilí o jeho rehabilitaci pomyslně převzala po cembalistce polského původu Wandě Landowské, jejíž život se uzavřel v roce 1959. Zuzaně Růžičkové otevřelo cestu do světa vítězství na mezinárodní cembalové soutěži v Mnichově o tři roky dříve.
Cesta k němu nebyla však vůbec jednoduchá. Začala se sice před válkou v rodné Plzni věnovat klavíru, ale v důsledku rasové diskriminace se ještě jako dívka dostala během německé okupace Československa na čtyři roky do nacistických koncentračních táborů. Postupně prošla terezínským ghettem a pak i Osvětimí-Březinkou a Bergen-Belsenem. Přežila jen zázrakem. Po návratu musela znovu studovat klavír, od začátku. „Měla jsem úplně zničené ruce,“ vzpomínala. V Německu s dalšími vězni odklízela po náletech trosky, od rána do večera házela bez rukavic cihly… Ruce po válce hraním postupně zrestaurovala, zdržení dohnala a dostala se na klavír a na cembalo na pražskou Akademii múzických umění.
Za minulého režimu musela často bojovat s ideologickou představou a výčitkami, že cembalo je feudální, religiózní a elitářský – tedy nežádoucí – nástroj. Už se ani nechce věřit, že bylo něco takového vůbec možné…
Kolik měla za několik desetiletí žáků a žákyň? Přesně spočítané je neměla. Ostatně prakticky až do roku 1984 nesměla učit cembalo vůbec, potom alespoň v Bratislavě a teprve od roku 1989 v Praze. Ale pětadvacet let vyučovala na mistrovských kurzech v Curychu. Měla tam řadu žáků z různých zemí a dokázala tam občas dostat na stipendium i žáky české. Později to na AMU byli mimo jiné Giedré Lukšaité-Mrázková, Vojtěch Spurný, Monika Knoblochová, Václav Luks… Jedním z posledních byl nyní Američan Mahan Esfahani, který k ní občas zajížděl do Prahy na konzultace, i když už rozvíjel bohatou mezinárodní koncertní dráhu.
Z okna jejího bytu na Vinohradech bylo vidět přes vodárnu daleko na jižní části Prahy. Patřil sem do roku 2006 i skladatel Viktor Kalabis. Byli manželi čtyřiapadesát let. Zemřel 28. září. Pro svou ženu napsal čtyři skladby pro sólové cembalo, jeden koncert s orchestrem a pak komorní hudbu – pro flétnu, pro violoncello a pro housle s cembalem. Druhé rodinné zázemí, dům se zahradou, měli v Jindřichově Hradci. Do města i do jihočeské krajiny se zamilovali. Byl to ostatně jeden z důvodů, proč neemigrovali, prohlásila jednou Zuzana Růžičková.
Oba sdíleli lásku k hudbě Bohuslava Martinů, ale autorem číslo jedna byl pro profesorku Růžičkovou samozřejmě Johann Sebastian Bach, pokud nepočítáme Viktora Kalabise, jehož odkaz i po jeho odchodu výrazně podporovala. Život bez hudby by jí připadal nemožný a zbytečný, tvrdila. Měla i jiné hudební lásky – v baroku Scarlattiho a pak i některé další autory dvacátého století… Ale Bach ji po válce, jak jednou řekla, postavil na nohy. „Rozuměl totiž nejhlubšímu lidskému neštěstí i největšímu štěstí. A dovedl si uvědomit, že je ještě něco nad tím, nad námi. Bach mi právě proto velmi pomohl, když jsem se vrátila po čtyřech letech z koncentráku a hledala jsem – a nemohla najít – rovnováhu,“ přiznávala profesorka Růžičková.
O zážitcích z války nemohla dlouho vůbec mluvit. Pomohl jí manžel. Přiměl ji, že o těch hrůzách hovořila nejprve s ním – a po mnoha letech pak nakonec i veřejně. Dala si pak po roce 1989 předsevzetí, že o tom, co bylo a co zažila, neodmítne mluvit. „Protože je potřeba to připomínat,“ zdůrazňovala.
