Carmen s červenou Aerovkou. V atraktivním prostředí Krumlova, leč s akustickými problémy

  1. 1
  2. 2

Opera Jihočeského divadla představila před atraktivním Otáčivým hledištěm v Českém Krumlově 16. července 2015 Bizetovu operu Carmen, která měla premiéru v únoru 2014 v Českých Budějovicích v sále Domu kultury (recenzi jsme přinesli zde). Zahájila tím svoji letní stagionu v místech, která již po dlouhá léta zvou publikum do půvabného areálu významného českokrumlovského zámku, a slibuje již svým prostředím nevšední zážitky.

Sama opera Georgese Bizeta Carmen je skvělé dílo, které si de facto již dopředu vypůjčilo a tím světu anticipovalo podstatné rysy verismu. Dokořán otevřelo brány tomuto stylu, který se poté prezentoval především v Itálii. Dílo nadšeně uvítal i takový Friedrich Nietzche, který oslavuje sílu a vitalitu Středomoří a argumentuje právě Francouzem Georgesem Bizetem proti velkému titánu doby Richardu Wagnerovi. Na straně druhé je libreto opery jen pouhým odvarem povídky Prospera Mérimée, mladší o plných třicet let. Libretisté Meilhac a Halévy si vzali z Mériméeovy novely osudy Carmen a Josého v podstatném omezení i zkrácení. Právě pro tento fakt je dílo dobře přenosné ze své doby kolem roku 1830 prakticky takřka kamkoliv. Jde tak o jednu z oper pro režiséry ohromně vděčnou, kde obvykle i skalní zastánci tradičního situování námětu poněkud rezignují.

Režisérka Jana Kališová přenáší volně příběh do doby Španělska občanské války, tedy do doby nástupu generála Franca, jenž po vítězství nad republikány a interbrigadisty vládl Španělsku autoritativně až do sedmdesátých let. Do doby, kterou tak plasticky popsal Ernest Hemingway ve čtivém románu Komu zvoní hrana. Proč ne, takových změn ve volbě doby byla v inscenacích Carmen již celá řada. Proč ale zrovna do doby občanské války ve Španělsku, mi není ale nijak v ose děje předlohy i libreta jasné, neb společenské a politické klima Francova postupného nástupu k moci mi děj Carmen nikterak nepřibližuje.

Krásná červená Aerovka, vyráběná od roku 1929 v letecké továrně v Praze Vysočanech jako typ Aero 30, která vozí efektně Escamilla, je půvabná. Pro mne autíčkáře od dětství až dvojnásob půvabná. Leč dodnes jsem nevěděl, že snad brázdila Španělsko dob Francisca Franca? Zda ji víc používali republikáni, interbrigadisté či snad trestné oddíly Franca? Jediná souvislost zde je jméno manželky Francisca Franca – Carmen Polo, jediné dceři dali jméno také Carmen. Či zda si snad Aero 30 neodvezl do USA sám Hemingway, tehdy zcela na straně levice, interbrigadistů. To si musím zjistit. Ale režií použité pouťové atrakce příjezdů a odjezdů automobilů všech tříd jsou zajisté pro běžné publikum efektní. Patrně mu nevadí, že hluk motorů předimenzuje již tak málo nosnou pěveckou arénu. Ta nijak neozvučena, oproti silně naddimenzovanému, nazvučenému orchestru z reproduktorů, je tak trochu „v pasti“ sebe sama. Zatímco u produkce Komediantů s José Curou se jevila pěvecká a orchestrální složka vyrovnaná, neb se použily velmi nenásilně mikroporty, tak v Carmen nikoliv. Vím, že tato představení je těžké poměřovat hudebně a pěvecky s představením v budově divadla. U Komediantů to ale možné bylo, čili vzor zde je. Orchestr je posazen v letohrádku Bellárii a pěvci tak zpívají k publiku bez clony zvuku pod sebou. Která leccos dovede v divadle ovšem milosrdně přikrýt. Zase se ale odkážu na zdařilé Komedianty, ale snad i mnohaleté zkušenosti Jihočeského divadla s daným prostředím, kde jsem kdysi viděl již nádhernou Pauerovu operu Zuzana Vojířová v autentickém prostředí, ba i Sukova Radúze a Mahulenu. Takže se divím, že režisérka při rozehrání řady barevných scén, kdy využije vhodně prostředí, neohlídá akustický vjem jako zcela zásadní článek inscenace kdekoliv.

Dirigent Mario De Rosé, s orchestrem v letohrádku Bellária, odkud je reprodukován jeho zvuk do prostoru. podává výkon velmi solidní, kompaktní ve zvuku, pokud mohu usuzovat z reproduktorů zesilujících jeho harmonii. S pěknými sóly dřevěných dechových nástrojů. Celkově však působí orchestr vůči vokálním složkám dynamicky naddimenzovaně. V tyto momenty může být ale Mario De Rosé asi obtížně korektorem míry vyrovnanosti dynamiky mezi orchestrem, sólisty a sborem. Toto se mi jevilo otazníkem letní premiéry. Přes některé velmi dobré režijní nápady, například třetího dějství s planoucími ohni do tmy, symbolizujícími tajemný svět podloudníků. Idée fixe malé Carmen, kterou režisérka velice vhodně uplatnila i zde, v přírodním divadle. Rozvernost scény u Lillase Pastii, v patrně neuzavřeném typu krčmy, se zbytečným naturalismem močení sboristy u vzácného stromu v parku. Že by nechtěný návod pro publikum? Opilecké výjevy působí přehrávaným amatérismem.

Ze čtveřice hlavních protagonistů se mi jevila překvapivě bez amplifikace nejnosnější pěvecky Petra Perla Nôtová v roli Micaëly, tedy té nejmenší role z klíčového kvarteta. Její lehký, lyrický soprán má špičku, tedy posazení zvuku vysoko vpředu v masce. Tvoří lehké, štíhlé tóny v rezonanci a nachází svému sopránu cestu k divákům i svým velmi přirozeným hereckým projevem. Árie ve třetím dějství plynula v pěkném legátu, nejvyšší tóny jí vyšly lehce, shora suverénně přiklepnuty do rezonance.Šárka Hrbáčková se představila tentokrát v prvním obsazení. Jak jsem zde psal o druhé premiéře v únoru 2014 v Českých Budějovicích, odpovídá roli pudové, amorální Carmen dobře typologicky, představitelsky. Má pro tuto až živočišnou, pravou klíčovou veristickou roli jevištní předpoklady. Hlasově se však dlouho prosazovala jen leggiero komorně, až postupně se vezpívávala situačními změnami do prostoru. Tónově i vazbou pěkných frází nejvíc zaujala v kartové árii třetího dějství s kulatě znějícím vrcholem na F (Andante molto moderato). Ve vyšších polohách je její mezzosoprán zvukově nejpřesvědčivější.

  1. 1
  2. 2

Hodnocení

Vaše hodnocení - Bizet: Carmen (JD České Budějovice-Český Krumlov)

 

Související články


Napsat komentář