Ital, jenž nikdy nebyl v Itálii

Zapomenuté osobnosti: Antonio Cartellieri 

Jméno Antonia Casimira Cartellieriho (1772–1807), skladatele, houslisty a kapelníka ve službách rodu Lobkoviců v Čechách, upadlo v naprosté zapomnění. Beethovenův generační souputník zemřel v pouhých čtyřiatřiceti letech. Teprve dvě stě let po jeho smrti je jeho hudba nadšeně znovuobjevována (zejména v sousedním Německu) a odborná i laická veřejnost s naprostým překvapením zjišťuje, že Cartellieriho hudba je svérázně osobitá, možná někdy poněkud povrchní, avšak rozhodně individualistická, inteligentní, harmonicky a modulačně nápaditá. Při poslechu oratoria Jóaš či klarinetového dvojkoncertu nám nejde na rozum, proč a z jakého důvodu byl Cartellieriho dílu tak dlouho upřen život? Nebyl přece neznámou osobou, udržoval kontakt s Vídní, jeho skladby hráli nejlepší interpreti. Zemřel velmi mlád, ale to se přihodilo i jiným a ti své místo v hudebních dějinách uhájili. Obecně platná pravda, že vše prověří čas a oddělí zrno od plev, tu jaksi selhává.

Antonio Cartellieri se narodil 27. září 1772 v kosmopolitním Danzigu (Gdaňsku) jako syn italského tenoristy a německé sopranistky.Ač nosil po otci italské jméno, v Itálii patrně nikdy nebyl. Otec, tenorista Antonio Maria Gaetano Cartellieri, pocházel z Milána, jistou dobu strávil v Dittersdorfově operním ansámblu na zámku Jánský vrch v Javorníku a posléze zakotvil jako sólista katedrály ve východopruském Königsbergu (Královci, dnešním Kaliningradě).Matka Elisabeth Cartellieri, rozená Böhmová, rodačka z východopruské Rigy, sopranistka a sólistka Královské opery v Berlíně, po ukončení své kariéry bydlela u syna na zámku v Jezeří a zemřela v Berlíně. Antonio Cartellieri dostal základní hudební vzdělání od svého otce. Rovněž výtečně ovládl hru na housle, neví se však, u koho se učil. Manželství rodičů totiž brzy zkrachovalo.

Již jako devatenáctiletý nastoupil Antonio Cartellieri do svého prvního zaměstnání na místo hudebního ředitele polského hraběte Oborského. S jeho suitou v roce 1792 navštívil Berlín, kde debutoval jako skladatel dvěma singspiely v Královské opeře. Záhy poté se Antonio Cartellieri s Oborským dostal do Vídně, kde se zdokonalil v kontrapunktu, harmonii a operní kompozici studiem u předních vídeňských pedagogů Albrechtsbergera, Seyfrieda a Salieriho.

Klíčovým pro další život i kariéru mladého Cartellieriho se stal 29. březen 1795, datum koncertu pořádaného Tonkünstlergesellschaft ve vídeňském Burgtheatru. V úvodu dirigoval Cartellieri premiéru své Symfonie c moll. Pak usedl ke klavíru debutující sólista, Ludwig van Beethoven. Bylo to jeho první veřejné vystoupení ve Vídni a patrně hrál svůj 2. klavírní koncert B dur op. 19. Na závěr zaznělo pod taktovkou autora Cartellieriho nové oratorium Gioas, Re di Giuda (Jóaš, král judský), jež je považováno za autorovo nejvýznamnější dílo (stejný námět mimochodem zpracoval pražský Jan Antonín Koželuh).

Mezi nadšenými prominentními hosty tohoto koncertu byl i kníže Josef František Maxmilián Lobkovic, vévoda roudnický. Byl to známý přítel a mecenáš Beethovenův, milovník umění a majitel proslulé zámecké kapely. Cartellierimu ihned nabídl místo dvorního kapelníka. Mladík se tak od roku 1796 stal lobkovickým zaměstnancem: dirigentem, skladatelem, prvním houslistou i učitelem hudby. Jeho novým působištěm se stala severočeská Roudnice nad Labem a zejména letní sídlo Lobkoviců, zámek Eisenberg – Železná hora, dnešní Jezeří u Litvínova.Tento barokní skvost, jenž se kdysi nacházel uprostřed nádherné krajiny, v dnešní době stále bojuje o přežití, neboť je již v těsné blízkosti nenasytné jámy hnědouhelného povrchového dolu. Po příjezdu Cartellieri zjistil, že Lobkovic už jednoho kapelníka má: ambiciózního a schopného Antonína Vranického. A tak se o své kompetence musel, často za cenu půtek a profesních třenic, stále dělit. Nebylo to vůbec jednoduché, neboť Cartellieri měl podle svědectví syna Josefa „vznětlivou povahu“, jinými slovy cholerický temperament. Kníže Lobkovic se snažil lavírovat mezi oběma; velkomyslně upřednostňoval tu jednoho, tu druhého, jen aby nikoho z nich neztratil. Bylo zvykem, že lobkovický dvůr trávil léto na Jezeří, zbývající část roku v Roudnici či ve Vídni. Cartellieri díky tomu neztrácel kontakt s rakouskou metropolí; císařská dechová harmonie hrála jeho divertimenta, přední vídeňští hráči jeho instrumentální koncerty. V roce 1797 premiérovali v Burgtheatru klarinetisté Anton a Johann Stadlerové, známí interpreti mozartovské epochy, Cartellieriho koncert pro dva klarinety a orchestr.

Jezeří se stalo za Cartellieriho působení významným kulturním střediskem s bohatým hudebním životem se silnými vazbami nejen na Vídeň, ale především na nedaleké Drážďany i vzdálený Berlín. V létě 1804 tu například zazněla soukromá premiéra Beethovenovy 3. symfonie Es dur Eroicy. Každoročně zde bylo za přítomnosti mnoha hostů inscenováno několik oper včetně Cartellieriho děl. Mnohé opery jiných skladatelů (přes sto děl) byly Cartellieriho rukou upraveny pro interpretační možnosti lobkovické kapely. Ta v dobách své největší slávy čítala celkem jedenácti smyčců a sedmi dechů, přičemž ostatní hudebníci byli angažováni příležitostně z řad nadaného služebnictva. Na Jezeří zaznívaly také Cartellieriho symfonie i komorní skladby, rovněž měl za povinnost skládat hudbu chrámovou. V roce 1805 zde dirigoval slavné provedení Haydnova oratoria Stvoření, v němž vévoda Lobkovic zpíval česky part archanděla Uriela, a díky tomu je Cartellieri zvěčněn i v Jiráskově románu F. L. Věk.

V září 1806 navštívil Jezeří pruský korunní princ Louis Ferdinand se svou suitou, v níž pravděpodobně nechyběl jeho dvorní komorní hudebník, vynikající klarinetista Heinrich Baermann, pozdější první interpret koncertů Carla Marii von Webera. Princ po týdnu radovánek narychlo odcestoval k vojsku, neboť pruským územím postupoval císař Napoleon. V dvojité bitvě u Jeny a Auerstadtu 14. října 1806 nalezl následník pruského trůnu smrt, klarinetista Baermann padl do zajetí, prusko-saská vojska byla poražena, král Friedrich Wilhelm III. uprchl do Východního Pruska a Napoleon triumfálně vtáhl do Berlína. V této těžké době byl už Cartellieri, jenž pracoval neustále velmi intenzívně, zcela závislý na chininu, jímž si léčil zákeřnou srdeční chorobu. V září 1807 se lobkovický dvůr jako každý rok stěhoval z Jezeří na zimu do Roudnice. V koloně kočárů během cesty knížecího kapelníka Cartellieriho náhle postihl infarkt. Lékař se k němu nedostal včas a skladatel zemřel 2. září 1807 v Libčevsi (Liebshausen), necelých 30 kilometrů od Jezeří.Je velkou otázkou, nakolik se Antonio Cartellieri sžil s českým prostředím a nakolik toto prostředí skutečně české bylo. V lobkovických službách se poctivě snažil psát jako jeden z prvních i na místní náměty. Svědčí o tom opery Rübezahl (Rýbrcoul, Krakonoš) i Angarda, královna česká (!). Tyto Cartellieriho snahy zcela korespondují s počátky obrozenecké doby u nás. Ital si v roce 1800 vzal za manželku Češku Františku Kraftovou, dceru svého kolegy z roudnické kapely, vynikajícího violoncellisty Antonína Krafta (stejného Krafta, pro něhož Joseph Haydn napsal své violoncellové koncerty). S ní měl tři syny. Nejstarší Josef působil po smrti Antonína Vranického jako lobkovický kapelník, avšak po rakouském státním bankrotu v důsledku napoleonských válek zámecká kapela zanikla a zůstala jen dechová harmonie. Prostřední syn Antonín se dal na dráhu ekonoma a nejmladší Pavel se stal lékárníkem a průkopníkem západočeského lázeňství. Jeden z léčivých pramenů určených ke koupelové léčbě ve Františkových Lázních nese dodnes jeho jméno.

Ve své době patřil Antonio Cartellieri k uznávaným a známým skladatelům. Opisy jeho skladeb se nacházejí v knihovních fondech po celé Evropě, Prahu a Brno nevyjímaje. Svou životaschopnost prokázala jeho oratoria Jóaš, král judský a Vánoční oratorium Slavné zrození Spasitelovo (La celebre Nativitá del Redentore).

Jejich novodobé premiéry a nahrávky německé firmy MDG podnítily současný zájem o autorovo dílo. Velmi dobrá jsou Cartellieriho komorní díla (pět kvartetů pro klarinet a smyčce, tři oktety pro dechovou harmonii) a koncertantní literatura pro dechové nástroje (flétnový koncert, tři klarinetové koncerty a zvláště zdařilý Koncert B dur pro 2 klarinety s orchestrem).

Cartellieriho hudba pevně spočívá na základech vídeňského klasicismu. Německý instrumentální styl ji nijak neovlivnil. Je zajímavou syntézou typických hudebních „italismů“ (míněno ovšem v dobrém smyslu slova) s haydnovskou vídeňskou lehkostí, mozartovskou chromatikou i typicky vlašskou kantabilitou. Zejména v harmonii intuitivně předjímá některé beethovenovské rysy a směle míří k hudebnímu romantismu, zejména k Mendelssohnovi.

Foto archiv