Opera PLUS - váš informační portál o opeře, baletu a vážné hudbě

    26.9.2011 00:00 Petr Vašíček

Ambivalentně skončil před pár dny letošní ročník Musikfestu v Berlíně, na jehož závěr zahrál Maurizio Pollini s berlínskou Staatskapelle, dirigovanou Danielem Barenboimem, po úvodním Nonovi („…sofferte odne serene…“) Mozartův Klavírní koncert A dur KV 488.

Ambivalentně už proto, že program finančně skvěle dotovaného festivalu sice reflektuje záliby a obliby svých dramaturgů, ignoruje však jinou skutečnost: jak stárnou oni, tak stárnou i lásky jejich mládí. Nic nepotvrzuje platnost Adornových slov o stárnutí Nové hudby tolik, jako věkový průměr publika. Střední a mladá generace byla při koncertech v absolutní menšině. Což ve Filharmonii i v jiných sálech budilo dojem, že bojovníci za uměleckou avantgardu šedesátých let si dávají po půlstoletí znovu rande a vzpomínají…

Ambivalentní byl celkový dojem z kolísajících úrovní koncertů, ambivalentně také vyzní, když koncerty de facto slouží jako promotérské akce nových nahrávek vystupujících umělců.

Šéfdirigenty Berlínských filharmoniků spojují mimo jiné nešťastné lásky. Tak například Karajan se celoživotně snažil o Mozarta, ovšem vyjma vídeňského Figara jeho boj vyzníval do prázdna a neuspokojivě. Abbadovy pokusy o Beethovena do análů určitě také nevejdou. A Rattle a Mahler též žádný dream team není. Tak v Osmé symfonii Rattle nechal filharmoniky hřmít dvě hodiny a marný pokus vokálních sólistů zněl jako ono Bellum omnium contra omnes. Partitura samozřejmě není to nejlepší, co náš krajan kdy napsal, ale více péče a kultivovanosti by si určitě zasluhovala. Koncert 18. září 2011 byl věnován památce právě zemřelého Kurta Sanderlinga a Rattle jej německy a anglicky krásnými slovy vzpomenul. Pak po „dirigentsku“ s nemístnými gesty řídil v Miserere Antonia Lottiho a ve slavné čtyřicetihlasé Spem in alium od Thomase Tallise překvapivě nehomogenní Berlínský rozhlasový sbor.

Mezi zmíněné lásky dramaturgů patří Luigi Nono a ten je tudíž nedotknutelný. V jindy kritickém Berlíně se benátský skladatel prostě nezpochybňuje a proto nereflektuje. Otázky po životnosti a životaschopnosti jeho díla neexistují.

Legitimní jsou dotazy po Nonově integritě. Kde byl člen komunistické strany Itálie (PCI) a později jejího užšího vedení, když v Praze probíhaly monstrprocesy s Horákovou, Kalandrou a dalšími? Kde, když sovětské tanky ukončily Dubčekův experiment? Kde při moskevském diktátu soudruha Brežněva, který se co do potupnosti přinejmenším vyrovnal mnichovskému diktátu v roce 1938? Proč mlčel člen ústředního vedení PCI, když prezident normalizátor, jak Gustáva Husáka nazývá v Knize smíchu a zapomnění Milan Kundera, zavedl v Československu Biafru ducha (Milan Šimečka)? Nebo – jak se Nono zastal svých českých kolegů Vostřáka a Brožáka? V Itálii byla PCI během jeho života druhou nejsilnější stranou, tudíž Nono disponoval nejen mravní autoritou. Nebo snad už tehdy věděl, že opěvovaný Luigi Berlinguer, podobně jako francouzští soudruzi, bude plně podporovat sovětské řádění v Československu? – Tyto otázky si ovšem v Německu neklade nikdo.

Co se týče Nonova díla, skutečně pochybuji o tom, zda například Prometeo / Tragedia dell’ascolto, uvedená na Musikfestu 16., resp. 17. září 2011, není již skladbou vhodnou spíš pro archiv a do dějin hudby, než na pódium. Desetidenní příprava byla sice pečlivá, výsledek se ale přesto neobešel bez kazů a směšností (tai-chi pohyby dirigující Matildy Hofmanové, snad až úmyslná nesrozumitelnost či hlasité obracení stran v gigantické partituře). Mimochodem, ticho jako hudební kategorii neboli – řečeno s Rilkem – Das atmendes Klarsein nezačlenil do svých kompozic ani Nono, ani Bruckner. To je třeba jít v dějinách hudby o řadu století dál.

Nic proti poznávání definitivně zapomenutých děl. Ale Nocturne Symphonique Ferruccia Busoniho z roku 1914 ani při druhém poslechu po sobě, ke kterému posluchače donutil Christian Thielemann (12.září 2011) nenadchlo. A už teprve ne bombastický, ale obsahově prázdný Klavírní koncert Hanse Pfitznera. Na Pfitznerovi, o jehož zmrvýchvstání se Thielemann snaží a vyvolává tím úmyslně kritiku levicové kulturní sféry, byla snad jedině zajímavá zmínka v programové brožuře o tom, že ještě po válce, když se provalily zločiny nacistů, vyjádřil solidaritu Hansi Frankovi – katovi na krakovském Wawelu. Sólový part koncertu hrál z not Tzimon Barto. Poctivě sahal vedle a připomínal tak větu Artura Rubinsteina, že při každém koncertě prý hraje tolik falešných not, že by se z nich dala sestavit celá symfonie. Zcela do tohoto kontextu nepasující svou něhou a krásou byla Schumannova Mignon z Alba pro mládež, kterou klavírista přidal. Jako kdyby si on, aplaudující orchestr i publikum konečně oddechli.

A další zklamání: Esa-Pekka Salonen (6.září 2012). Téměř neviditelný dirigent, který měl stále hlavu v partituře místo toho, aby měl partituru v hlavě, jak žádal Arturo Toscanini. Nerušil, ale ovšem ani neinspiroval večer, na kterém Leila Josefowicz hrála stylem kulturisty jeho – Salonenův – Houslový koncert, a to v německé premiéře. Skladba v repertoáru sotva zakotví. Vrcholem mělo být provedení symfonické básně Kullervo pro mezzosoprán, bas, mužský sbor a orchestr od Jeana Sibelia. Určitě poutavou skladbu jsme slyšeli v interpretaci, kde už jen samotný stočlenný mužský sbor zazněl přesvědčivě, orchestr – tentokrát Philharmonia Orchestra – představoval virtuozitu, kterou na každém Musikfestu obdivujeme na tělesech z Londýna.

Českou kulturu reprezentovali Janáček – Sonátu 1.X.1905 zahrál András Schiff při koncertě pro sdružení Mezinárodní lékaři proti atomové válce (18.září 2011) – a pak ještě Sudek, detail sochy z roku 1951 na programu k Nonově Prométeovi.

A tak to nejpříjemnější nakonec – úvodní koncert v kostele Gethsemanekirche. Kolínský Minguet Quartett je nesmírně sympatický už jen proto, že před nedávnem natočil kvartetní dílo Josefa Suka. Spolu s ním vystoupil pod vedením Paula Van Nevela vokální Huelgas Ensemble. Hrálo se Requiem Wolfganga Rihma Et Lux. Skladatel zde našel kongeniální interprety, u kvartetistů bylo patrné, že jeho specifický jazyk znají nazpaměť; vždyť také natočili všechna kvarteta německého mistra. Et Lux vzdává samozřejmě hold Pärtovi (Passio) a Nonovi (Stille – An Diotima), ovšem v mnohem silnější míře navazuje na Machauta a Dufay; věřme, že v koncertním repertoáru zakotví.

Souhrnem: Nevíme, jakou další cestou se Musikfest Berlín vydá. Cestou posledních dvou ročníků ale určitě nové skupiny posluchačů nenaláká. Adolescentní bezobsažné intelektualizování v tištěných programech festivalu na úrovni nepřidá. V obměně Goethova slova: Více Mozartů, bitte.

Musikfest Berlin 2011
2.-20.září 2011 Berlín

www.berlinerfestspiele.de

Související články

• Osterfestspiele Salzburg 2012: Nuda v Seville aneb Sasové před branami
• Grandiózní Bruckner
• Berlín: Imponující boj sira Simona