Dramaturgie závěrečného koncertu letošního ročníku Dvořákovy Prahy přinesla stejně náročný jako atraktivní program: dva „těžkotonážní“ opusy z dílny Ludwiga van Beethovena (Symfonie č. 3 Es dur „Eroica“) a Antonína Dvořáka (Violoncellový koncert h moll). Obě díla se z rámce svých žánrů vymykají nejen nadstandardními rozměry, ale především výraznou osobitostí. Přibližně padesátiminutová Eroica představovala v době svého vzniku (1804) zcela zásadní zlom v pojetí symfonického žánru, který se tímto definitivně stal vrcholnou, reprezentativní orchestrální formou s osobitým autorským vkladem. Dvořákův violoncellový koncert (1894/95), který bývá právem označován za „nejkrásnější violoncellový koncert všech dob“, je pak díky svému rozmachu a velkorysému formálnímu založení zcela originální syntézou symfonického a koncertantního stylu, takže se lze často setkat i s tvrzením, že se vlastně jedná o skladatelovu desátou symfonii. Na sobotním koncertu zazněla obě díla ve svrchované interpretaci. Lze snad jen litovat, že nebyla zařazena v opačném pořadí, neboť díky strhujícímu výkonu sólisty se vrchol večera přece jen odehrál v jeho první polovině.
Když dvoumetrový norský violoncellista Truls Mørk a asi o čtvrt metru menší kanadský dirigent Yannick Nézet-Séguin vstoupili na pódium, jednalo se o vizuálně velmi nesourodou dvojici. Tento dojem se však záhy rozplynul – při interpretaci Dvořákova koncertu dýchali jako jeden muž. Nézet-Séguin nasadil v první větě poměrně pomalé tempo, čímž sólistovi umožnil maximálně zvýraznit klenutou, kantabilní melodiku. V této souvislosti lze pro zajímavost uvést, že letos šestatřicetiletý Kanaďan za svůj největší dirigentský vzor považuje Carla Mariu Giuliniho, se kterým měl možnost rok spolupracovat. A byl to právě Giulini, který první větu Dvořákova koncertu kdysi interpretoval právě v takto výrazně volném tempu.
Truls Mørk se ukázal být ideálním tlumočníkem Dvořákova koncertu. Vtírá se myšlenka, že jako rodilý seveřan může dokonale chápat jeho zvláštní podzimní melancholii. Úspěšně se mu však podařilo vyhnout úskalí, na němž občas ztroskotávají i zkušení hráči, totiž tendenci nechat se strhnout patosem tohoto díla natolik, že krajní expresivita vede až k intonačním lapsům. Mørk hrál důsledně „správné noty“, aniž by tím jakkoli utrpěla emocionální výpověď sólového partu. Právě naopak. Dokázal z violoncella vyčarovat takovou škálu barevných a náladových odstínů, že se až tajil dech. Svůj podíl na lahodně plném a sytém zvuku má i samotný nástroj. Mørk hraje na vzácné violoncello Domenico Montagnana z roku 1723, jehož cena byla vyčíslena na dvanáct milionů norských korun (v přepočtu asi 37 milionů Kč).
Dovolte malou odbočku: Po světové premiéře Dvořákovy Novosvětské v New Yorku roku 1893 napsal jeden z kritiků: „Člověk by zůstal v hudební síni celou noc jen proto, aby je [tóny symfonie] mohl znovu a znovu vychutnat.“ Totéž doslova platí o Mørkově interpretaci Dvořákova koncertu. Lze jen stěží uvěřit, že letos padesátiletý violoncellista před dvěma lety prodělal klíšťovou encefalitidu, jejímž následkem mu ochrnuly ramenní svaly na levé ruce. Na podzim 2009 v novinovém rozhovoru vyjádřil obavu, že již nikdy nebude moci hrát. Tato předpověď se naštěstí nesplnila. Při sobotním koncertu se po závěrečném akordu rozezněl nejméně desetiminutový bouřlivý potlesk a četné volání „bravo“. Publikum si nakonec vytleskalo přídavek v podobě Dvořákovy drobnosti „Klid“ (někdy uváděné i pod titulem „Klid lesa“). Nesmírně skromným, téměř až plachým dojmem působící Mørk ji sám uvedl včetně pěkného „ř“ ve skladatelově jméně. S vkusem zahraný přídavek svým charakterem velmi dobře korespondoval s náladou předchozí hudby. Dlouhotrvající standing ovations vyprodaného Rudolfina byly tentokrát zcela na místě.
Druhá polovina večera patřila už jen Rotterdamské filharmonii se svým šéfdirigentem Yannickem Nézet-Séguinem. Ten již v současné době patří k nejvýraznějším dirigentským osobnostem své generace a zejména ve své rodné Kanadě je doslova miláčkem publika. Pro dirigentskou dráhu se prý rozhodl již ve svých deseti letech, když dirigoval sbor zpívající státní hymnu. Kromě Rotterdamské filharmonie působí jako hlavní hostující dirigent u Londýnské filharmonie, v letech 2009 a 2010 dirigoval inscenace Carmen a Dona Carlose v Metropolitní opeře v New Yorku a od roku 2012 bude stát v čele Filadelfského orchestru. Beethovenova 3. symfonie v jeho podání skutečně dostála svému podtitulu. Obě krajní věty, stejně jako věta scherzová, byly interpretovány se značnou dávkou lesku a s důrazem na plnost zvuku orchestrálního pléna. Za velký klad hry Rotterdamské filharmonie lze považovat fakt, že i nejvýraznější fortissima zněla kultivovaně a měkce. Vrcholem provedení byl ne zcela obvyklý způsob interpretace druhé věty, slavného smutečního pochodu. V pojetí Nézet-Séguina se jednalo spíše o jakési ztlumené drama, průběh věty měl téměř narativní charakter, jako bychom slyšeli vyprávět příběh, v němž pod zdánlivě klidným povrchem bublají skryté emoce. Závěrečná variační věta byla provedena s důrazem na čitelnost variovaných témat a zároveň s velkým zápalem (obdivuhodným obzvlášť s přihlédnutím k celkové délce koncertu), takže se stala přesvědčivou tečkou večera. Energií překypující a stále usměvavý kanadský dirigent si vysloužil velké ovace publika a jeho pražský debut lze považovat za více než důstojné završení čtvrtého ročníku mezinárodního hudebního festivalu Dvořákova Praha.
Dvořákova Praha 2011
Rotterdamská filharmonie
Dirigent: Yannick Nézet-Séguin
Truls Mørk (violoncello )
24.září 2011 Dvořákova síň Rudolfina Praha
program:
Antonín Dvořák:
Koncert pro violoncello a orchestr h moll op. 104
přídavek :
Antonín Dvořák:
Klid lesa pro violoncello a orchestr op.68/5
-přestávka-
Ludwig van Beethoven:
Symfonie č. 3 Es dur op. 55 „Eroika“
