Rozpačitý Musikfest Berlín 2011

  1. 1
  2. 2

Ambivalentně skončil před pár dny letošní ročník Musikfestu v Berlíně, na jehož závěr zahrál Maurizio Pollini s berlínskou Staatskapelle, dirigovanou Danielem Barenboimem, po úvodním Nonovi („…sofferte odne serene…“) Mozartův Klavírní koncert A dur KV 488.

Ambivalentně už proto, že program finančně skvěle dotovaného festivalu sice reflektuje záliby a obliby svých dramaturgů, ignoruje však jinou skutečnost: jak stárnou oni, tak stárnou i lásky jejich mládí. Nic nepotvrzuje platnost Adornových slov o stárnutí Nové hudby tolik, jako věkový průměr publika. Střední a mladá generace byla při koncertech v absolutní menšině. Což ve Filharmonii i v jiných sálech budilo dojem, že bojovníci za uměleckou avantgardu šedesátých let si dávají po půlstoletí znovu rande a vzpomínají…

Ambivalentní byl celkový dojem z kolísajících úrovní koncertů, ambivalentně také vyzní, když koncerty de facto slouží jako promotérské akce nových nahrávek vystupujících umělců.


Šéfdirigenty Berlínských filharmoniků spojují mimo jiné nešťastné lásky. Tak například Karajan se celoživotně snažil o Mozarta, ovšem vyjma vídeňského Figara jeho boj vyzníval do prázdna a neuspokojivě. Abbadovy pokusy o Beethovena do análů určitě také nevejdou. A Rattle a Mahler též žádný dream team není. Tak v Osmé symfonii Rattle nechal filharmoniky hřmít dvě hodiny a marný pokus vokálních sólistů zněl jako ono Bellum omnium contra omnes. Partitura samozřejmě není to nejlepší, co náš krajan kdy napsal, ale více péče a kultivovanosti by si určitě zasluhovala. Koncert 18. září 2011 byl věnován památce právě zemřelého Kurta Sanderlinga a Rattle jej německy a anglicky krásnými slovy vzpomenul. Pak po „dirigentsku“ s nemístnými gesty řídil v Miserere Antonia Lottiho a ve slavné čtyřicetihlasé Spem in alium od Thomase Tallise překvapivě nehomogenní Berlínský rozhlasový sbor.

Mezi zmíněné lásky dramaturgů patří Luigi Nono a ten je tudíž nedotknutelný. V jindy kritickém Berlíně se benátský skladatel prostě nezpochybňuje a proto nereflektuje. Otázky po životnosti a životaschopnosti jeho díla neexistují.


Legitimní jsou dotazy po Nonově integritě. Kde byl člen komunistické strany Itálie (PCI) a později jejího užšího vedení, když v Praze probíhaly monstrprocesy s Horákovou, Kalandrou a dalšími? Kde, když sovětské tanky ukončily Dubčekův experiment? Kde při moskevském diktátu soudruha Brežněva, který se co do potupnosti přinejmenším vyrovnal mnichovskému diktátu v roce 1938? Proč mlčel člen ústředního vedení PCI, když prezident normalizátor, jak Gustáva Husáka nazývá v Knize smíchu a zapomnění Milan Kundera, zavedl v Československu Biafru ducha (Milan Šimečka)? Nebo – jak se Nono zastal svých českých kolegů Vostřáka a Brožáka? V Itálii byla PCI během jeho života druhou nejsilnější stranou, tudíž Nono disponoval nejen mravní autoritou. Nebo snad už tehdy věděl, že opěvovaný Luigi Berlinguer, podobně jako francouzští soudruzi, bude plně podporovat sovětské řádění v Československu? – Tyto otázky si ovšem v Německu neklade nikdo.

Co se týče Nonova díla, skutečně pochybuji o tom, zda například Prometeo / Tragedia dell’ascolto, uvedená na Musikfestu 16., resp. 17. září 2011, není již skladbou vhodnou spíš pro archiv a do dějin hudby, než na pódium. Desetidenní příprava byla sice pečlivá, výsledek se ale přesto neobešel bez kazů a směšností (tai-chi pohyby dirigující Matildy Hofmanové, snad až úmyslná nesrozumitelnost či hlasité obracení stran v gigantické partituře). Mimochodem, ticho jako hudební kategorii neboli – řečeno s Rilkem – Das atmendes Klarsein nezačlenil do svých kompozic ani Nono, ani Bruckner. To je třeba jít v dějinách hudby o řadu století dál.

Nic proti poznávání definitivně zapomenutých děl. Ale Nocturne Symphonique Ferruccia Busoniho z roku 1914 ani při druhém poslechu po sobě, ke kterému posluchače donutil Christian Thielemann (12.září 2011) nenadchlo. A už teprve ne bombastický, ale obsahově prázdný Klavírní koncert Hanse Pfitznera. Na Pfitznerovi, o jehož zmrvýchvstání se Thielemann snaží a vyvolává tím úmyslně kritiku levicové kulturní sféry, byla snad jedině zajímavá zmínka v programové brožuře o tom, že ještě po válce, když se provalily zločiny nacistů, vyjádřil solidaritu Hansi Frankovi – katovi na krakovském Wawelu. Sólový part koncertu hrál z not Tzimon Barto. Poctivě sahal vedle a připomínal tak větu Artura Rubinsteina, že při každém koncertě prý hraje tolik falešných not, že by se z nich dala sestavit celá symfonie. Zcela do tohoto kontextu nepasující svou něhou a krásou byla Schumannova Mignon z Alba pro mládež, kterou klavírista přidal. Jako kdyby si on, aplaudující orchestr i publikum konečně oddechli.


Po přestávce téhož koncertu věhlasná Sächsische Staatskapelle Dresden mohla, ba měla excelovat, když na programu bylo mateřské mléko, tedy Brahmsova První symfonie. Jenže… Poprvé, co navštěvuji Filharmonii, se mně začalo stýskat po Karajanovi, po jeho orchestru a po jeho interpretaci Brahmse. Thielemannův v nejlepším případě konvenční, spíše však nudný přístup nemohl posluchače nadchnout, obzvlášť pak někoho, kdo si váží tradice a renomé drážďanského orchestru. Okázalé ovace spíš připomínaly Thielemannovu klaku z dob působení v Deutsche Oper a také spory, které nakonec vedly k jeho odchodu do Mnichova. Jen provokování pravičáckým, nacionalisticky zbarveným repertoárem není ještě garancí umělecké úrovně. V čem ovšem dirigent i orchestr zazářili na 100 procent, to byla přidaná předehra ke třetímu jednání Lohengrina – to jim sedí, to jim jde, to je jejich doména. Přítomen byl Wolfgang Rihm. V první půlce koncertu soustředěně naslouchal, po Brahmsovi při nemístných ovacích raději tiše odešel.
  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat


4
Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment
4 Comment threads
0 Thread replies
0 Followers
 
Most reacted comment
Hottest comment thread
1 Comment authors

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
nejnovější nejstarší nejlépe hodnocené
Upozornit na
Anonymous

Tak to je síla. :-( Festival rozhodně doporučuji.

Anonymous

odstrašující příklad kritiky – kdo je autor, že se může tak arogantně vyjadřovat o lidech, kteří toho dokázali tisíckrát víc než on?

Anonymous

Nojo no je to docela osobitě napsáno, to je fakt. Ale na druhou stranu psát pochvalně o někom jenom kvůli tomu, že toho dokázal víc než já? No to snad ne, to jsme tu už měli:-) Schválně jsem na ten letošní program kouknul: Z 19ti koncertů hned v 7 (!!) se hrál Wolfgang Rihm (aniž měl nějaké jubileum). To mně příjde vážně hodně ujetý! Karel

premvoj

Zdravím, Petře, nezpochybnuji tvuj nazor. Nicmene Luigi Nono a jeho Prometheo mel fakt velkej uspech pri prvnim koncerte (nevim, jestli si byl az na druhem – na zadnem jsem te nevidel). I kdyz tu hudbu nemusim, byl to pro vsechny zazitek.
Co se tyce Brahmse a Staatskapelle Dresden bych rekl, ze to bylo vse, jen ne tradicni pojeti teto symfonie. Thielemann to pojal dost po svem…
A proc pravicacky nacionalisticky vyber porgramu? Vzdyt to je standartni repertoir tohoto orchestru?
p