Čtyřiasedmdesátiletá pianistka je stále impozantní a krásná dáma. Její pódiový projev vyzařuje skromnost, důstojnost a klid, kterým občas probleskuje dravý temperament. Její repertoár se drží té největší klasiky (jen občas opráší méně hrané skladby 19. století) – v tomto konkrétním případě šlo o romantiky Franze Schuberta, Fryderyka Chopina a Roberta Schumanna.
První polovinu zahájila chopinovským blokem, v němž na sebe bez pauzy navazovaly dvě Polonézy op. 26, Nokturno Es dur op. 26 č. 2 a Fantasie-impromptus cis moll op. 66. Pod rukama Leonské zněl Chopin poněkud zastřeně a jednotvárně. Pianistka jako by se spolehla na rutinu a nesnažila se skladby jakkoli ozvláštnit, poezie okamžiku se nekonala. Vrchní rejstřík – ať už úmyslně či vinou nástroje – byl neznělý, takže ani virtuózní Fantasie-impromptus nevyzněla s patřičnou brilancí.
Fantazijní a náladově proměnlivá Sonáta fis moll Roberta Schumanna tvoří svět sám pro sebe a Leonské je viditelně blízký. Ale je to zároveň hudba, která potřebuje od interpreta pomoci víc než jiné. Zazněla řada pěkných míst, ale stejně tolik „zašumlovaných“, jež by zasloužily vytáhnout na světlo.
Po pauze nás ovšem Elisabeth Leonskaja nechala vstoupit do „svého“ království. Schubertovou hudbou se zabývá dlouhá léta, vydala řadu CD. Skladateli rozumí a spolu s ním ovládá schopnost říct mnoho pomocí několika málo tónů. Už samotné akordické téma Sonáty G dur D 894 promlouvalo chvíli vroucně, pak rezignovaně a zase toužebně. Nastal vzácný soulad interpreta s autorem a vše do sebe zapadlo ve správných proporcích: detaily artikulace, zvrásněná agogika, vídeňská ležérnost, nostalgie, životní moudrost.
Že je Schubert její silnou stránkou, dokázala Leonská i v přídavku, prvním ze Tří klavírních kusů D 946, předneseném s odhodlanou vášnivostí.
