Hommage á Jan Dismas Zelenka – jen další koncert k výročí?

Čtenáři Opery Plus blogují

V recenzi Hold Zelenkovi ve Stavovském divadle se autorka Hana Ehlová zaměřila na koncert ve Stavovském divadle ze dne 22. listopadu jako na jeden z dalších příspěvků k letošnímu kulatému výročí úmrtí skladatele Jana Dismase Zelenky. Podle toho zhodnotila i dramaturgii a umělecké výkony všech zúčastněných, načež došla k závěru, že v obou případech scházela večeru pomyslná „jistota v kramflecích“. Nechci s tím polemizovat, ale pouze přidat jeden postřeh, který prosím chápejte jako subjektivní příspěvek k tématu.

Osobně jsem totiž vnímal koncert tak, že ona zelenkovská oslava je jen jakousi zástěrkou k poměrně odvážnému, ba téměř revolučnímu činu duchovního otce projektu Zdeňka Klaudy. Ten se po své kariéře asistenta často velmi renomovaných dirigentů chápe v poslední době taktovky stále častěji sám, a pokud mohu posoudit, nechybí mu zdravé sebevědomí. A právě to ho zřejmě přivedlo k myšlence pokusit se prezentovat operní Orchestr Národního divadla zcela jinak, než jak jsme byli až doposud zvyklí.

Nevzpomínám si na jiný projekt naší první scény, kde by účinkovali členové Orchestru Národního divadla prakticky v roli sólistů a byli také jmenovitě uvedeni v programu. Dvacet pět hráčů dostalo v rámci večera v různém složení (v podstatě od noneta až po komorní orchestr) možnost předvést svou připravenost zahrát na koncertní úrovni repertoár značného stylového i žánrového rozpětí. Mám za to, že především snaha dát jednotlivým muzikantům patřičně vyniknout formovala v konečném výsledku i repertoár, kde se Zelenkovy a Bachovy skladby setkaly s kompozicí Antona Weberna i flétnisty orchestru Jaroslava Pelikána.

Chápu tedy, že kdo se ve svých očekáváních držel čistě názvu Hommage á Jan Dismas Zelenka, mohl se cítit výsledkem poněkud zaskočen. Kdo ale vnímal koncert jako vzácnou možnost vidět a slyšet hudebníky, skryté většinou v orchestřišti divadla, ve zcela jiné roli, mohl prožít večer jako docela osvěžující dobrodružství. Orchestr Národního divadla rozhodně neaspiruje na těleso, od kterého bychom očekávali historicky poučenou interpretaci nebo výkony, srovnatelné se špičkovými symfonickými tělesy. Přesto však disponuje hráči, jejichž technická úroveň, zkušenosti i muzikalita jsou obdivuhodné a jejichž schopnosti jsou ne zcela doceněné.

Ovšem, jedna věc je dobrý úmysl a druhá výsledek. Jistě se tedy lze oprávněně pozastavovat nad dílčími nepřenostmi v souhře či dynamice, o nichž psala recenzentka. Pokud ovšem chápeme zelenkovský projekt jako de facto první pokus o práci s Orchestrem Národního divadla na této úrovni, těžko můžeme okamžitě očekávat stoprocentní výsledek.

Sám za sebe bych tedy rozhodně rád patřil k těm, kdo budou členy orchestru v dalších programech tohoto typu nadšeně podporovat. Jinak než pravidelným koncertováním o svých kvalitách přesvědčit nemohou a mohu-li posoudit, s obrovskou devizou pracují už teď. Totiž s evidentním entuziasmem a snahou vydat ze sebe po umělecké stránce maximum. A to pro začátek určitě není málo.

I váš text v této rubrice uveřejníme. Naše adresa: [email protected]