Letošek byl rok Goldbergových variací – zahrál je Yunchan Lim, Víkingur Ólafsson na konci svého celosvětového turné, Mahan Esfahani v Praze na cembalo, Warner Classics vydal transkripci pro dvě kytary, Evil Penguin Classic zase dal přednost interpretaci Benjamina Josepha Steense na klavichord – tiché kontemplaci natočené v Elyské katedrále. O většině z těchto interpretací se bude mluvit ještě další roky.
Album roku ale není jen o další generaci. Je také o nalezení interpretace, která proměnila naše myšlení. Mohlo by to být také o konceptu desky, například když Anna Fedorova propletla George Gershwina a francouzský swing, pozapomenutý muzikál Love Life od Kurta Weilla nebo také zviditelnění opomíjených vynikajících skladatelů jako je Vítězslava Kaprálová, Walter Kaufmann nebo Alois Hába. Ti všichni přišli na řadu v roce 2025.
Uchvátilo mě také kompletní provedení Beethovenových symfonií pod taktovkou Sira Nevilla Marrinera, zcela neafektovaná interpretace. A podobně jsem zacítil smutek z časů minulých při poslechu kompletních nahrávek Radu Lupu, Alfreda Brendela a Marthy Argerich, všichni zcela nesmrtelní a jedna z nich ještě stále s námi.
Nicméně letos přišel moment, kdy se jasně nad vším vztyčil jako titán postmoderní hudby Arvo Pärt. Jeho devadesátým narozeninám vzdal hold rodinný přítel Paavo Järvi i mladá hvězdička Georgijs Osokins. Nicméně album, které nejlépe vyjádřilo estonskou hloubkou, vyšlo u mnichovského ECM Records, značky, která Pärta přestavila světu půl života zpátky. Album And I heard a voice se opírá o nekonečný obzor víry a naděje. Pärt i ve svém striktním minimalismu dělá neočekávatelné věci. V recenzi jsem napsal: „Vox Clamantis, asi čtrnáctičlenný vokální soubor, zpívá a cappella pod vedením Jaana-Eika Tulveho. Stačí naslouchat. Ten zvuk vám utkví v paměti na hodně dlouho.”
