Úvod koncertu České filharmonie patří Janáčkově suitě z opery Osud, dílu vznikajícímu v letech 1903–1907, které patří k méně často uváděným skladatelovým operám. Janáček se při jeho vzniku inspiroval prostředím luhačovických lázní i setkáním s příběhem mladé ženy, jenž se stal impulzem k vytvoření opery s výrazně autobiografickými rysy. Dílo zůstalo za jeho života neprovedené – rozhlasového uvedení se dočkalo v roce 1934 a na jeviště se dostalo až v roce 1958. V rámci Janáčkova operního odkazu tak zaujímá výjimečné postavení. Celou opera Osud si také můžete poslechnout naživo v září a říjnu na festivalu Janáček Brno.
Na suitu naváže Bartókova Rapsodie pro housle a orchestr č. 2 Sz. 90 v podání Patricie Kopatchinské, jedné z nejosobitějších houslistek současnosti, která se dlouhodobě pohybuje na pomezí tradičního repertoáru a experimentální interpretace. Rapsodie inspirovaná maďarskou lidovou hudbou je vystavěna na kontrastu pomalé části Lassú a rychlé Friss a patří k technicky i výrazově nejnáročnějším dílům houslového repertoáru.
Následovat bude Koncert pro housle a orchestr Luboše Fišera, skladatele, jehož tvorba se pohybovala mezi koncertní hudbou, filmem a hudebním dramatem 20. století. Jeho hudební jazyk je charakteristický zhuštěnou expresivitou, ostrými kontrasty a existenciálním napětím, které se v tomto pozdním díle soustřeďuje do mimořádně koncentrované výpovědi. Kopatchinskaja k Fišerově hudbě přistupuje s mimořádným nasazením a dlouhodobě ji prosazuje na velkých mezinárodních pódiích.
Závěr večera patří orchestrální suitě z Bartókova baletu Podivuhodný mandarín – jednomu z nejradikálnějších děl hudebního modernismu. Balet vznikl na základě povídky Melchiora Lengyela, který vytvořil i libreto. Jeho premiéra v roce 1926 v Kolíně nad Rýnem vyvolala takový skandál, že bylo dílo v Německu okamžitě zakázáno. Už o rok později však zaznělo úspěšně v Praze v Neues Deutsches Theater v choreografii Maxe Semmlera. Bartók přitom odmítal jakékoli zásahy do libreta a trval na těsném propojení hudby a dramatické akce; dílo navíc vnímal spíše jako pantomimu než tradiční balet.
Jakub Hrůša k dramaturgii večera říká: „Bartók a Janáček patří jednoznačně k mým nejmilovanějším autorům.“ Oba podle něj vyrůstají z lidové hudby, ale každý ji transformuje jinak – Janáček s expresivní naléhavostí, Bartók s modernistickou konstrukční přesností. „Jeho Podivuhodný mandarín stejně jako Janáčkův Osud umí úžasným způsobem vyvést publikum z komfortní zóny,“ dodává.
Výsledkem je koncert, který v jednom večeru propojuje operní drama, rapsodickou virtuozitu i hudební extrém a staví posluchače před hudbu s intenzivním prožitkem.
