Jevištní díla období romantismu jsou expozicí lidských charakterů na odrazné desce nadpřirozena. Pohádkové kulisy jsou vystavěny proto, aby se v nich odehrála dilemata a životní rozhodnutí, jaká musí podstupovat každý člověk, rozhodnutí často nevratná, nesoucí s sebou odpovědnost – až za hrob. Jeviště poskytuje odstupu. A romantický balet dodává také kouzlo vytříbené taneční techniky a opojení více či méně pompézní výpravou. Jaké požitky nabízí brněnská Giselle z dílny tanečníka a choreografa Rodolfa Castellanose? Jeho interpretační kariéra byla spjatá především s Národním baletem na Kubě, kde dosáhl vrcholu pod vedením Alicie Alonso. Není tedy divu, že právě její verze původně francouzského romantického baletu se stala choreografovým výchozím bodem. Asistentkou mu byla také primabalerína Yolanda Correa, která tančila Giselle několikrát, mimo jiné i v kubánské inscenaci Alicie Alonso. Brněnští tanečníci tedy byli doslova u zdroje. Celý soubor se představil ve vrcholné formě.
Jižanská ohnivost a vášeň ovšem do inscenace nepronikla, je laděna střízlivě a melancholicky, nabízí však exkluzivní taneční výkony, a to v obou premiérovaných obsazeních. Hyperrealistická výprava, kostýmy stylově odvozené z gotiky, baletní pantomima vykreslující děj, a především „bílé“ dějství s notoricky známými sbory vil a jejich ledovou královnou – tomu všemu divák jistě porozumí a odejde spokojen. Scéna Jaroslava Milfajta působí, jako by se tanečníci ocitli uprostřed obrazu Josefa Navrátila. Kostýmy Ľudmily Várossové jsou u vesničanů tradiční stylizací, těžké šaty šlechtičen jako by byly vystřiženy z gobelínu, přičemž kreace Bathildy s velkou aplikací jednorožce svítí do dálky provokativní rudou. Je škoda, že na doplňcích, ať jsou to dekorace v prvním jednání nebo detaily listů a květin na šatech vil, přiznávají na první pohled syntetický původ materiálu. Šaty vil mají zelené spodnice a drobná křidélka jako sylfidy, což je zvláštní řešení, protože toto nejsou z podstaty přírodní stvoření jako dryády či naše lesní žínky, ale přízraky mrtvých panen (odtud také pramení jejich misandrie, protože na rozdíl od elementárních bytostí je nepohání touha po rovnováze, ale pomsta).
Příběh o dívce se slabým srdcem, která miluje tanec a lásku, o šlechtici, který v přestrojení lehkovážně živí její cit, o žárlivém nápadníkovi, který přispěje k odhalení a tragédii, a o zápasu mezi pozemskou láskou a krutým řádem záhrobí, pojímají režiséři a choreografové s větším či menším respektem k původnímu libretu a s úpravami podle toho, kam chtějí posouvat psychologii postav. Originál není předáván doslovně, jako je tomu třeba u skandinávské Sylfidy, odchylky jsou běžné v libretu i v choreografii. Rodolfo Castellanos ve své verzi vykresluje Giselle jako výrazně zdrženlivou a nevinnou plachou dívku, vévodu Alberta jako lehkovážného, chvílemi však také až cynického a procházejícího citovými změnami, Hilariona jako majetnického a sobeckého muže, jehož charakter se patrně nejvíce blíží dobovým reáliím – záleží ale také na obsazení typů a individuálním herectví. Ona zdůrazněná naivita a plachost ženské hrdinky však brání v tom, aby se mezi partnery rozvinul vášnivě niterný vztah, který budeme prožívat s nimi.
Zejména Ksenia Ovsyanick se svým tanečním partnerem Alejandrem Virellesem působí v prvním jednání dojmem, jako by se ti dva viděli úplně poprvé, a nikoliv jako milenecký pár, byť utajovaný. Primabalerina Ksenia je typem snivé bytosti s bohatým vnitřním životem a báječně se hodí pro charaktery nadpřirozené a nadpozemské, má v sobě grácii a vznešenou lehkost, partner by měl být iniciativnější a vřelejší, aby po jeho boku působila prostěji. Svou dívčí polohu však bezpečně nachází i tak. Dvojice ale staví svůj vztah s podtextem tragické předzvěsti jeho konce už od prvních výstupů. V druhém obsazení je drobná Anna Yeh méně rezervovaná a v projevu vůči milenci i přátelům škádlivější, a také Albert Yuniora Palmy má blíže k civilnímu herectví, a tak i k uvěřitelnější mystifikaci, do níž jeho milenka upadá. Virellesův Albert, konfrontován se svou pravou snoubenkou Bathildou (kterou alternuje Nashua Mironova a přísnější a okázalejší Jana Kosíková) vyjevuje charakter šlechtice, který si jen odskočil za zábavou. Yunior Palma jako by se do strojené důstojnosti své společenské vrstvy musel nutit a jeho příchylnost k venkovanům není rozmar, ale přirozenost. To pak rozhoduje i o divákově soucitu s nimi… Éterická Ksenia a vznešený Alejandro prvního večera oslňují technikou, rozverný pár druhého večera zase vnáší teplou lidskost mladičkého páru.
Hilarion Ilji Mironova je cholerikem, který by snad byl schopen zmocnit se Giselle i násilím, Arthur Abram je spíše nešťastně zamilovaným a jedná zbrkle (jako tanečník je po fyzické stránce též pružnější a disponuje většími rozsahy, což je patrné ve skocích ve druhém jednání). První dějství nabízí drama setkání dvou žen i spor a vzájemné obviňování Hilariona a Alberta, kdo má větší vinu na dívčině kolapsu. Scéna šílenství je v nové verzi režírována velmi umírněně, Giselle není expresivní, propadá se do vlastního světa, zřejmě už vztahuje ruce k vílám, které ji lákají do záhrobí. Zato velmi expresivně vpadá do děje Wilfried, který není jen sluhou, ale snaží se Alberta důrazně odradit od nebezpečného románku. V této inscenaci má výrazný prostor, tančí jej Shoma Ogasawara, který by měl být dalším představitelem hlavního hrdiny, až se uzdraví ze zranění, a v alternaci Hugo Martinez García. Poněkud nesrozumitelná zůstává část pantomimického výstupu Berthy vysvětlující osud zemřelých dívek transformujících se v přízraky. Snad by v případě inscenování romantické baletní pantomimy mohlo časem dojít k rozvolnění a otevření se principům moderní imaginární pantomimy a mimu corporeal, řadě inscenací by to bylo ku prospěchu, aniž by utrpěl styl. Také můžeme pozorovat lehce statické chování sboru, vesničanů. Zřejmě je jejich gestika dobově akurátní, ale domnívám se, že to je druhý případ, kdy by bylo možné konzervativní formu opustit a nechat se například inspirovat tím, co do baletního dramatu v rámci herecké kresby i přirozené režie vnesli v minulém století MacMillan a Cranko. (Aby se balet jako forma v budoucnu nestal mrtvolným divadlem, o jakém psal Peter Brook v legendárním eseji Prázdný prostor.) Na záhy po původní premiéře přidané hudební číslo a vložené pas de deux venkovského páru, někdy pojednávaného jako svatební pas de deux vesničanů, rozvádí Castellanos stylově věrohodně tanec čtyř párů vesničanů. Zejména pánská část ansámblu nejen v těchto místech prokazuje svou jistotu.
Pravá pastva pro oči přichází ve druhém dějství, které ovládají víly a v němž se vyjevuje charakter hlavní hrdinky, projevující soucit i velkorysost, jež převyšují malost vévodovy povahy. Snaha Giselle ochránit muže, který se na ní provinil, může být samozřejmě vnímána jen jako všeobjímající „láska až za hrob“ a projev přetrvávající naivity, tedy ideál s velkým otazníkem. Je ale také snahou nepokračovat v řetězu tragických událostí a má v sobě zakódovaný nejen akt odpuštění (což je velká a složitá věc – má-li jít opravdu z hloubi přesvědčení), ale je zároveň aktem promyšlené spravedlnosti. Pokud by Albert zemřel, stal by se součástí duchovní říše stejně jako Giselle, možná také proměněn v přízrak. Ve chvíli, kdy je ponechán životu, je na něj zato uvalena plná zodpovědnost za vlastní činy a za předchozí životní rozhodnutí, která vedla k tragédii. Díky Giselle poznává kouzlo nezaslouženého odpuštění, ale také tíhu viny a svědomí. Ve světě živých zůstává sice v bezpečí, ale osamělý se svým steskem a promarněnou láskou, a to je horší než smrt. Giselle už nikdy neuvidí, protože se vymanila ze společenství vil a rozpustily ji první paprsky slunce.
Druhé dějství je výborné (neokoukaná je jeho expozice se skupinou myslivců, kteří se před půlnocí zastavují v lese na občerstvení a partii vrhcábů) – obsahuje vše, co esenciálně romantický balet potřebuje. Perfektně sehrané sbory, mrtvolně klidné tváře přízraků zesnulých panen, ledově nepřístupnou královnu vil. Její moc ochabuje jen před silou lásky, a tak dává blahosklonně druhou šanci s gestem nepostrádajícím opovržení, jako by říkala „Však ještě uvidíme, jestli ho zachráníš“. Se Hyun An i Momona Sakakibara jí vtiskly přesvědčivou panovačnost. Hlavní páry se v obou večerech zhostily své šance s vrcholným nasazením. Ksenia Ovsyanick a Alejandro Virelles jsou na lesním hřbitově doslova ve svém živlu, ona nadpozemská, on vznešený, o technické brilanci netřeba pochybovat. Romantickému ideálu, v němž se má tanečnice metaforicky vznášet a objetí partnera má působit nehmotně, je učiněno zadost. Anna Yeh s Yuniorem Palmou mohli zase těžit z lehkosti její drobné postavy a Yunior Palma vydával více energie na pomyslný boj o život. Více diváků si všimlo „chybějících“ entrechats six v codě, ale ony ve skutečnosti nechybí, tím efektním prvkem byla Albertova agonie doplněna v ruské inscenační tradici a nemá romantický původ. Přidaný je naopak epilog s jeté, který mění vyznění situace, protože ačkoliv hrdina právě přežil vlastní smrt a prožívá podruhé životní ztrátu, místo aby se jeho tělo hroutilo spolu s duchem do sebe, nachází energii v rozmachu prostorem. Možná má výjev znamenat naději, nádech k novému životu a příslib, že se jednou znovu bude mít z čeho radovat. Jinak je lehce problematické, že z levé části postranních balkonů není vidět na hrob, a tedy hereckou akci u něj – je to kompromis, který přináší omezená plocha historického jeviště.
Silné je hudební nastudování pod taktovkou dirigenta Dominika Pernici, který přizpůsobuje tempa potřebám tanečníků, ale nerezignuje na obsah romantické partitury. (Třešničkou by mohlo být, kdyby jednou některý z původních romantických baletů také doprovodila hra na dobové nástroje a jejich repliky a diváci mohli zažít i tehdejší barvu zvuku). Sekce jsou vyrovnané, vynikají smyčce a harfy. Všechny složky inscenace tvoří dohromady opulentní podívanou, která přiláká diváka, jenž si chce dopřát srozumitelný narativ a touží být ohromován v bezpečném rámci vysoké estetiky. Brněnská Giselle bude mít příští sezonu dvě další sestry, v Praze a v Ostravě. Diváci si pak budou moci vybrat verzi podle svého vkusu.
Adolphe Charles Adam: Giselle
8. a 19. května 2026, 19:00 hodin
Mahenovo divadlo, Národní divadlo Brno
Realizační tým
Choreografie a režie: Rodolfo Castellanos podle J. Coralliho a J. Perrota
Hudba: Adolphe Charles Adam
Kostýmy: Ľudmila Várossová
Scénografie: Jaroslav Milfajt
Asistenti Choreografa: Yolanda Correa, Jana Ruggieri, Jana Kosíková, Ivan Popov
Účinkující
Giselle: Ksenia Ovsyanick / Anna Yeh
Albrecht: Alejandro Virelles / Yunior Palma
Hilarion: Ilia Mironov / Arthur Abram
Wilfried: Shoma Ogasawara / Hugo Martinez García
Myrtha: Se Hyun An / Momona Sakakibara
Družky Myrthy: nanaka Ogawa a Sarah Ronešová
Prince of Courtland: Ivan Popov
Bathilde: Nashua Mironova / Jana Kosíková
Bertha: Jelizaveta Šibajeva / Kristýna Kmentová
Orchestr Janáčkovy opery
Dirigent: Dominik Pernica
