Klaus Mäkelä patří k nejžádanějším dirigentům současnosti. Svědčí o tom zájem mnoha světových orchestrů i umělecké vedení prestižních těles. Pátou sezonu je uměleckým ředitelem Orchestre de Paris, na podzim 2027 se třicetiletý Fin stane šéfdirigentem Královského orchestru Concertgebouw v Amsterdamu a uměleckým ředitelem Chicagského symfonického orchestru. Angažmá u Filharmonie Oslo, s níž mimo jiné nahrál oceňovaný komplet Sibeliových symfonií, končí o rok dříve, než se obě strany původně domluvily. Mäkelä studoval violoncello a dirigování na Sibeliově akademii v Helsinkách a měl to štěstí, že jeho pedagogem byl věhlasný finský dirigent Jorma Panula.
Intimní Dvořák v temnějším oparu
S pětašedesátiletým norským violoncellistou Trulsem Mørkem, jenž patří k současným nejrespektovanějším cellistům, pojí Mäkelu pevné profesionální vztahy. Společně provedli Dvořákův Violoncellový koncert h moll, op. 104 i na posledním norském koncertě Filharmonie Oslo s Mäkelou jako jejím šéfdirigentem 21. května 2026. Jen o dva dny později se setkali na pódiu Smetanovy síně na pozvání Pražského jara. Není bez zajímavosti, že na zmíněném koncertě v Oslo hrál Truls Mørk poprvé na nástroj ,Iwasaki´ Stradivari z roku 1727, který mu zapůjčila Anders Sveaas Charitable Foundation a který představil i v Praze. Jeho interpretační důslednost a kouzlení s barevnými odstíny mají základ ve studiích u Švéda Franse Helmersona a ruské cellistky Natalie Šachovské.
Mørk je hloubavým interpretem, pečlivě hlídá vyznění, sílu a barvu každého tónu. Umí vyjádřit Dvořákovu líbeznost a lyričnost, ovšem také melancholie, zasmušilost a stesk jsou v jeho hře patrné na první poslech.
Mäkelä zvolil výrazně pomalejší tempo celého koncertu, které dalo vyniknout sólovým pasážím (skladba trvala o pět minut déle než obvykle). Dirigentova rozhodná, přímočará gesta, ve své striktnosti občas připomínající karajanovské kreace, vedla orchestr k dynamickým kontrastům. Mäkelä nechal vyznít některé plochy v silnější dynamice, než jsme zvyklí, ale další vývoj skladby ukázal, že vše má dokonale promyšlené a kontrasty dávaly smysl, zejména když orchestr ztišil do pp, aby vynikla hloubka Dvořákových emocí. Norský orchestr směle poměřujme s výkony těch nejlepších těles, ostatně vloni podobně nezaostali Göteborští symfonikové za kolegy z Bostonu či Chicaga. Naše překvapení, jak skvělé tyto orchestry jsou, možná pramení z toho, že je v Praze tak často neslýcháme, a přitom byly léta formovány osobnostmi jako Mariss Jansons (Oslo) nebo Neeme Järvi (Göteborg).
V Mørkově a Mäkelově Dvořákovi měla každá fráze, každá dynamická proměna svůj smysl, celý tok skladby byl promyšlen do posledního detailu. Orchestr proměnlivý v širokých škálách dynamiky i barev, s přesnou souhrou a s dechy, které neměly slabinu, byl empatickým partnerem sólisty. Poslouchat Trulse Mørka je jako by se dobírat k podstatě tohoto Dvořákova díla, neustále jsme konfrontováni s dosud neobjevenými výrazovými hloubkami, jež Mørk vroucně ztvárňuje. Například závěrečné ztišení druhé věty vyznělo tak intimně, až člověk zalitoval, že se to celé neodehrává v Rudolfinu, kde je přece jen občas k zaslechnutí onen pověstný špendlík dopadnuvší na zem. Smetanova síň je v těchto výjimečných okamžicích nemilosrdná, stačí, aby se pohnuli dva posluchači, a kouzlo okamžiku je pryč.
Mørkovy fráze vyznívají ušlechtile i prostě, někdy překypují líbezností, jindy jeho dlouhé tóny až bolí. Takřka se nechtělo loučit s dialogem violoncella a prvních houslí ve třetí větě, tak intenzivně prožitý a upřímný byl. Souznějící hra orchestru jen zvýraznila závěrečnou katarzi díla.
Truls Mørk přidal vděčnému obecenstvu dvě skladby: Sarabandu ze Suity č. 5 c moll pro violoncello sólo, BWV 1011 Johanna Sebastiana Bacha a Píseň ptáků Pabla Casalse. Obě završily osobitý projev violoncellisty a vnesly do Smetanovy síně klid a krásu.
Mäkelův Sibelius se stane legendou
V zásadním díle finské hudební tvorby, suitě Lemminkäinen, op. 22 Jeana Sibelia, v níž skladatel ztvárňuje příběh a putování mytického finského hrdiny, vylíčil Klaus Mäkelä s hráči nejen situace, v nichž se Lemminkäinen ocitá, ale vystihli v ní i severskou atmosféru a náturu, formovanou krásnou a zároveň drsnou přírodou.
Poprvé jsem kompletní Lemminkäinen (často se samostatně uvádí druhá část Labuť z Tuonely) slyšela na festivalu v Pärnu v podání Estonského festivalového orchestru s Paavem Järvim. Srozumitelnost, dramatické epické oblouky, dynamické finesy, promyšlenost temp a vyústění do ohnivého finále mi přinesly do té doby nejsilnější sibeliovský zážitek. Takové uvedení do Sibelia jen tak nevymizí z paměti. Mäkelův výklad a výkon orchestru však estonské provedení předčily.
V první části Lemminkäinen a dívky na ostrově se zvolna rozprostřel široký zvuk dechů a viol, smyčce šeptaly, dýchaly a tančily, ve ztišení daly vyniknout skvělým dechům, rozmáchlé orchestrální plochy se přelévaly, neklidně pulzovaly a posluchač se jen nechal unášet dokonalou souhrou a překrásným zvukem orchestru. Charismatický Klaus Mäkelä působí autoritativně, není přehnaně expresivní, zato je racionálně důsledný a srozumitelný v gestech, avšak přijdou i okamžiky, kdy se tyto strohé ruce stanou křídly, která obejmou orchestr.
V Labuti z Tuonely míří hrdina k ostrovu mrtvých, který obeplouvá přízračné stvoření. Tajemnou temnotu, která touto básní prostupuje, zosobňuje souhra violy a anglického rohu, jehož zvuk se poté vznáší nad tlumenými smyčci, které se mu barvou připodobňují. Hráč na anglický roh Min-Hua Chiu hrál svůj part vestoje až nadpřirozeným tónem, který evokoval pohyb labutě v říši mrtvých. Po postupném ztišování přichází dlouhá pauza, silná ve svém vyznění.
Třetí části Lemminkäinen v Tuonele dodal Klaus Mäkelä dramatické potemnělé vyznění plné napětí, znovu vyjádřené nenásilnou dynamikou a vygradovanou hrou smyčců ústící v kratší pauzu. Dirigent přivedl orchestr až na samotnou hranici života a smrti, vydatně mu v tom napomohla svým nádherným sólem první violoncellistka orchestru Louisa Tuck.
Ve čtvrté části Lemminkäinenův návrat se zmoudřelý hrdina vrací domů, jeho cestu provází tmavá sytost smyčců, napětí skryté pod povrchem a energie stále se ženoucí vpřed. Hudba zaplavovala všechen prostor, žila, gradovala, až vyústila ve vzrušující triumfální závěr.
Tak intenzivní prožitek orchestrální hry nepřichází často. Stává se to ve výjimečných konstelacích autor – dirigent – orchestr, které se v sobotní večer protnuly. Na Pražském jaru se představil vynikající orchestr s dirigentem mimořádných kvalit. A díky nim jsme slyšeli Sibelia, na kterého nezapomeneme.
Mork, Mäkelä & Oslo Philharmonic
23. května 2026, 20:00 hodin
Smetanova síń Obecního domu
Program
Antonín Dvořák: Koncert pro violoncello a orchestr, op. 104
Jean Sibelius: Lemminkäinen, op. 22
Přídavky
Johann Sebastian Bach: Sarabanda ze Suity č. 5 c moll pro violoncello sólo, BWV 1011
Pablo Casals: Píseň ptáků
Účinkující
Truls Mørk – violoncello
Filharmonie Oslo
Klaus Mäkelä – dirigent
