Pašijový příběh pohledem Máří Magdalény
České publikum může znát Massenetovu Máří Magdalénu z jejího uvedení na Pražském jaru před třiceti lety. Massenetovy opery se ovšem objevují v repertoáru našich divadel relativně často – především Manon a Werther, ale v Liberci představili ve velmi zajímavých inscenacích i jeho Dona Quijota a Thaïs.
Máří Magdaléna je specifická tím, že stojí na hranici oratoria a opery. Massenet ji označil jako drame sacré, tedy duchovní drama, které se hrává i scénicky. Má výrazně divadelní tah, dramatické situace, velké sborové scény i lyrické výstupy. V tom všem poznáváme už budoucího operního skladatele smyslově podmanivé melodiky, s citem pro ženské hrdinky a pro psychologii postav. Příběh posledních dnů Krista zpracovaný na libreto Louise Galleta není vyprávěn z odstupu, ale pohledem Máří Magdalény – ženy, která prochází proměnou od hříšnice k bytosti schopné víry, oddanosti a soucitu. Hudební vykreslení jejího vztahu k Ježíši nese i erotický podtext, ve své době vnímaný jako provokativní. Pro třicetiletého Masseneta znamenala Máří Magdaléna, premiérovaná v Paříži na Velký pátek roku 1873, první velký úspěch.
Robert Jindra se přiklonil k opernímu pojetí
Na tiskové konferenci se Robert Jindra vyznával ze svého nadšení pro francouzskou hudbu. (Podobně jako nedávno planul pro Wagnera nebo Ostrčilovu Legendu z Erinu.) A o oratoriu Máří Magdaléna mluvil jako o své studentské lásce. Z námětu a charakteru díla vyplývá, že dirigent by měl udržet rovnováhu mezi vznešenou obřadností, lyrickou intimitou a dramatičností. Orchestr k tomu přidává další vrstvu jakési hudební scénografie, když vykresluje atmosféru scén, do nichž postavy vstupují. Robert Jindra nezapřel, že je především operní dirigent. Smysl pro drama uplatnil při koncertním provedení Máří Magdalény alespoň akusticky, když sólisty umístil nejen před orchestr, ale i mezi orchestr a sbor v zadní části jeviště, představitele Ježíše dokonce nechal zpívat z lóže a oslavné Gloria in excelsis Deo! v provedení Kühnova dětského sboru se na posluchače sneslo z výšin druhé galerie historické budovy Národního divadla. V Jindrově nastudování ovšem poněkud jednostranně převažovala monumentalita a bouřlivost emocí nad jemnější barevností. V tomto rámci se Orchestr Národního divadla sice nevyvaroval několika zaváhání v choulostivých nástupech, ale jinak se prezentoval jako zvukově stmelené těleso s hráči, kteří se uplatnili i v sólových částech – zejména violoncellista Bledar Zajmi se svým citem právě pro tento styl výrazově vypjaté hudby.
„Velká jména“ sama úspěch nezaručí
Slabou stránkou provedení bylo obsazení sólistů – a to jak z hlediska jednotlivých zpěváků, tak kvůli jejich vzájemné nekompatibilitě. Marketingově bylo uvedení Máří Magdalény postaveno na polské sopranistce Aleksandře Kurzak propagované jako hvězda Metropolitní i londýnské Královské opery a na Kangu Wangovi jako jednom z nejvyhledávanějších tenoristů současnosti. Jenže Aleksandra Kurzak s očima zabodnutýma do not měla daleko k vystižení Máří Magdalény jako massenetovské ženské hrdinky v odstínech citové proměnlivosti, zranitelnosti, kajícnosti, intimní modlitby a duchovního vytržení. Chybělo i, extatické citové vzplanutí a bolest nad Kristovým utrpením. Tím méně zachytila onu dráždivou oscilaci mezi úctou, oddaností a láskou k Ježíši. Až na barevně zajímavou střední polohu zněl její soprán ostře a s nadměrným chvěním hlasu. A k tomu v jednotvárné střední dynamice part spíše zdolávala, než interpretovala.
Vedle Kurzak sice vynikla oblost Wangova tenoru, jenže jeho zvučný, hutný hlas dodával postavě Ježíše nadměrný patos místo soustředěné vnitřní intenzity, soucitu a duchovní autority. A v duetech i ansámblech Wangův tenor čněl svým objemem nad ostatními. Protipólem Ježíše je v Massenetově duchovním dramatu Jidáš jako postava zlověstného neklidu a temné energie. Jenže z Františka Zahradníčka nevyzařovala ani démoničnost, ani stín zrady – zůstalo jen u odzpívaných not s českou výslovností francouzštiny. Ze sólistů si se svým partem nejlépe poradila mezzosopranistka Arnheiður Eiríksdóttir jako Marta, která vnáší do příběhu pozemskou starostlivost a lidskou blízkost.
V Máří Magdaléně Massenet koncipuje sbor velmi sofistikovaně: střídá různé hlasové skupiny a svěřuje mu funkci vypravěče, komentátora i dramatických postav. Sbor Národního divadla pod vedením Lukáše Kozubíka dokázal odstínit obřadný rámec pašijového příběhu, dramatičnost vzrušených reakcí davu a vroucnost modliteb.
Francouzská rarita s interpretačními rezervami a české prázdné místo
Velká vokální díla typu Massenetovy Máří Magdalény mají na festivalu Pražské jaro nepochybně své místo.Přesto bych si vzhledem k malému zastoupení české hudebně-dramatické tvorby v repertoáru Opery Národního divadla přála, aby se při spolupráci Pražského jara a Národního divadla objevovala hlavně česká díla. To nic nemění na tom, že by provedení mělo dosahovat kvality odpovídající prestiži festivalu Pražské jaro, což se v případě Massenetovy Máří Magdalény (ale i Poulencových Dialogů karmelitek – 579. Operní panorama zde) podařilo jen částečně – na rozdíl od strhujícího Faustova prokletí se sólisty Paulem Applebym jako Faustem, Štěpánkou Pučálkovou v roli Markéty, Alexandra Vinogradova jako Mefista, Symfonickým orchestrem hl. m. Prahy FOK, Pražským filharmonickým sborem a Kühnovým dětským sborem jsme pod taktovkou Tomáše Netopila zažili nikoli sled efektních koncertních čísel, ale hudební drama, také na hranici mezi oratoriem a operou, ve kterém se všichni spolupodíleli na kontrastech Faustovy existenciální prázdnoty, Markétiny něhy a pekelného reje s vyústěním do Markétina nanebevzetí za zpěvu nebeských duchů.
Pražské jaro 2026: Jules Massenet: Máří Magdaléna
27. května 2026, 20:00 hodin
Národní divadlo, Praha
Účinkující
Aleksandra Kurzak – soprán (Máří Magdaléna)
Arnheiður Eiríksdóttir – mezzosoprán (Marta)
Kang Wang – tenor (Ježíš)
František Zahradníček – bas (Jidáš)
Sbor Národního divadla
Lukáš Kozubík – sbormistr
Kühnův dětský sbor
Petr Louženský – sbormistr
Orchestr Národního divadla
Robert Jindra – dirigent
