Mezi slavnostní tečkou a poslední otázkou
Pražské jaro má v zahajovacím koncertu jistotu, kterou mu jiné festivaly mohou (ale i nemusí) závidět: Smetanovu Mou vlast. Každoroční návrat k tomuto dílu vytváří slavnostní rituál, ale zároveň nastavuje vysokou laťku interpretačního srovnávání. Závěrečné koncerty tak pevně kodifikovaný symbol nemají. A právě v tom je jejich dramaturgická volnost i riziko. Mohou se stát slavnostním dovětkem, reprezentativním gestem, výkladní skříní velkých jmen, ale také pointou, která zpětně nasvítí celý festivalový ročník.
V posledních letech se tato role závěrečných koncertů proměňovala. Beethovenova Devátá symfonie s Ódou na radost v roce 2023 připomněla tradici univerzalistického humanistického poselství. Rok české hudby 2024 uzavřel program s evropskou premiérou Srnkových Superorganisms vedle Janáčka, Dvořáka a Suka, tedy spojení českého kánonu s hudbou přítomnosti. Jubilejní 80. ročník v roce 2025 vyvrcholil Mahlerovou Osmou, symfonií gigantických proporcí, hlasů, sborů a metafyzického vzepětí. Letošní Verdiho Messa da Requiem na tuto linii navázala nikoli pouhou monumentalitou, ale spíše schopností spojit reprezentativní rozměr závěrečného koncertu s hudbou, která nedovoluje pohodlně slavit. Její slavnostnost má v sobě tíhu otázky po konci.
I okolnosti vzniku Verdiho Requiem vypovídají o napětí mezi pietou, národní reprezentací a osobním vztahem ke smrti. Prvním impulsem byla Rossiniho smrt v roce 1868 a Verdiho nápad vytvořit kolektivní zádušní mši italských skladatelů, z níž nakonec sešlo. Sám pro ni napsal část Libera me. Když o pět let později zemřel Alessandro Manzoni, spisovatel a morální autorita italského risorgimenta, Verdi se k této hudbě vrátil a rozvinul ji do samostatné Messa da Requiem, poprvé provedené 22. května 1874 v milánském kostele San Marco pod jeho taktovkou.
Verdiho Requiem bývá přirovnáváno k opeře. Ne náhodou: napsal ho skladatel, který rozuměl jevišti, lidské vášni, strachu, davu i osamělosti jednotlivce. Jenže označit tuto mši za „nejlepší Verdiho operu“ je svůdné, ale zjednodušující. Verdi tu neinscenuje smrt jako divadelní efekt. Spíše dokáže dát liturgickému textu dramatickou naléhavost bez toho, aby se ztratil jeho existenciální základ. Zatímco Dies irae otřásá prostorem jako náhlý vpád posledního soudu, Agnus Dei, Lux aeterna a především závěrečné Libera me ukazují druhý pól díla: ne triumf víry, ale nejistotu, chvění, prosbu a úzkost. V tom je Verdiho Requiem stále současné. Neodpovídá, spíše se ptá.
Hvězdná sestava bez hvězdné okázalosti
Závěrečný koncert měl všechny předpoklady mimořádné události: drážďanská Staatskapelle s několikasetletou tradicí a výrazně kultivovanou orchestrální kulturou, vídeňský Singverein, dirigent Daniele Gatti a kvarteto sólistů, v němž se různé verdiovské zkušenosti i mezinárodní prestiže nejen potkaly, ale hlavně shodly.
Daniele Gatti je dirigent, který má k italskému repertoáru samozřejmou vnitřní vazbu, ale zároveň není dirigentem okázalé povrchové efektnosti. V jeho pojetí se Verdiho Requiem nerozpadalo na sérii vypjatých čísel. Mělo oblouk, napětí a vnitřní gradaci. Drážďanská Staatskapelle mu poskytla ušlechtilý, pevný a pružný zvuk, schopný mohutnosti i jemného odstínění.
Wiener Singverein měl v tomto provedení mimořádně důležitou úlohu. Verdiho sbor není anonymní liturgický komentář, ale kolektivní hlas lidstva – vyděšený, prosící, vzbouřený i odevzdaný. Sbor pod vedením Johannese Prinze si uchoval čitelnost, pružnost a schopnost rychle měnit výraz. Právě jeho soustředěnost dávala dramatickým úsekům váhu a lyrickým místům měkkost, aniž by se rozplývala do neurčité zbožnosti.
Sólistické kvarteto bylo sestaveno luxusně, ale ne samoúčelně. Eleonora Buratto v sopránovém partu spojila kantabilitu s dramatickou jistotou. Její vstupy měly zářivost, ale také pokoru k celku; závěrečné Libera me nepůsobilo jako exhibice, nýbrž jako lidsky vyhrocený zápas se strachem. Elīna Garanča vnesla do mezzosopránového partu barevnost ve všech hlasových rejstřících včetně plných hloubek, klidnou autoritu a dokonale kontrolovanou frázi. Její hlas nepoutal pozornost vnějším gestem, ale vnitřní vahou výrazu. Benjamin Bernheim dal tenorovému partu eleganci, jas a lyrickou naléhavost; Ingemisco vyznělo jako prosba, ne jako koncertní árie vytržená z duchovního kontextu. Riccardo Zanellato poskytl basovému partu potřebnou oporu, hloubku a verdiovskou dikci, s níž se dalo stavět na významu slova i na pevnosti hudební linie.
Verdiho soud s pevnou architekturou
Nejsilnější na tomto provedení byla rovnováha. Verdiho Requiem svádí k pokušení vyhrotit dílo do extrému: k burácení v Dies irae, k opernímu patosu v sólových výstupech, k sentimentálnímu zjemnění v lyrických částech. Gatti se těmto zkratkám vyhnul. Dramatické vrcholy měly razanci, ale nebyly samoúčelně přepálené. Tiché pasáže nepůsobily jako pouhá příprava na další fortissimo, měly vlastní napětí a smysl.
Úvodní Requiem aeternam se vynořilo s pokornou soustředěností. Nebyl to začátek efektního monumentu, spíše vstup do prostoru, v němž se hudba musí nejprve nadechnout. O to silněji pak vyzněly návraty Dies irae, které nepůsobily jako mechanicky opakovaný úder, ale jako znovu a znovu se vracející vědomí neodvratnosti. Gatti dokázal vystavět kontrast mezi hrůzou soudu a křehkostí individuální prosby. V tom spočívala přesvědčivost večera: velké plochy měly architekturu, jednotlivé detaily nebyly pohlcovány celkem.
Smetanova síň Obecního domu není pro dílo typu Verdiho Requiem akusticky ideálním prostorem a u takto instrumentované skladby hrozí zvuková přesycenost. Tentokrát se však dařilo sílu zvuku udržet tak, aby neztrácela tvar, vnitřní členění ani schopnost odstínění. Orchestrální barvy vystupovaly plasticky, žestě měly slavnostní lesk i hrozivou ostrost a smyčce si uchovaly nosnost v lyrických pasážích. Vokální složka nebyla překrývána; sólisté mohli frázi rozvíjet a sbor zůstal i v exponovaných úsecích partnerem, nikoli jen zvukovou stěnou.
Zvlášť působivé bylo, že provedení nesměřovalo k jednoznačně vykoupenému závěru. Verdiho Libera me není útěšná tečka. Je to poslední pohled do propasti, v němž se individuální hlas odděluje od kolektivního strachu a zároveň se do něj znovu vrací. Buratto v něm nezvolila cestu velkého operního gesta, ale soustředěné naléhavosti. Právě proto závěr nevyzněl triumfálně, nýbrž lidsky: jako otázka, která po doznění hudby zůstává ve vzduchu.
Ročník širokého záběru zakončený velkým gestem
Letošní Pražské jaro podle závěrečné tiskové zprávy znovu zvýšilo návštěvnost a dosáhlo 98% vyprodanosti sálů. Na placené koncerty, masterclassy a workshopy se prodalo 30,5 tisíce vstupenek, další akce s volným vstupem přinesly přibližně 2,5 tisíce rezervací a festival celkově naplnil kapacitu 33 tisíc míst. Čísla sama o sobě samozřejmě nejsou uměleckým argumentem. Jsou ale důležitým signálem, že festival dokáže oslovovat publikum nejen setrvačností značky, ale i svou aktuální dramaturgií při její šíři.
Ta byla letos mimořádná: od rezidence Barbary Hannigan (recenze si můžete přečíst zde, zde, zde a zde) přes velké vokálně-instrumentální projekty až po Prague Offspring, open-air akce a programy pro mladé publikum včetně SpringTEENu. V tomto kontextu Verdiho Messa da Requiem nepůsobila jako izolovaná slavnostní atrakce, ale jako důstojná závěrečná syntéza ročníku, který spojoval tradici, mezinárodní reprezentaci, velká jména i snahu otevírat festival různým typům posluchačské zkušenosti.
Závěrečný koncert Pražského jara 2026 tak splnil to, co se od takového večera očekává: byl událostí. Nejen proto, že přivezl hvězdné obsazení, ale proto, že se pod ním neztratilo samo dílo. Verdiho Requiem zaznělo jako hudba velkého gesta i intimního strachu, jako divadlo bez jeviště a mše bez jednoduché útěchy. Pražské jaro jím svůj 81. ročník neuzavřelo efektní fanfárou, ale otázkou, která má větší dozvuk než slavnostní potlesk. Ten byl po doznění Requiem spontánní a bouřlivý.
Závěrečný koncert Pražského jara
4. června 2026, 20:00 hodin
Obecní dům, Smetanova síň, Praha
Program
Giuseppe Verdi: Messa da Requiem
Účinkující
Eleonora Buratto – soprán
Elīna Garanča – mezzosoprán
Benjamin Bernheim – tenor
Riccardo Zanellato – bas
Singverein der Gesellschaft der Musikfreunde in Wien
Johannes Prinz – sbormistr
Sächsische Staatskapelle Dresden
Daniele Gatti – dirigent
