Koncert obsahoval čistě hudební i audiovizuální část. Nutno však konstatovat, že hudební kompozice se nedostala do stínu díla koordinovaného v obrazu a zvuku. Měřeno jen hudebními položkami, vztah Straussovy skladby Metamorfózy pro 23 smyčců a Poulencovy opery Lidský hlas byl natolik rozdílný, že jej lze označit jako komplementární. Uvedená kompozice Richarda Strausse přinesla totiž souvislou, jen stěží členitelnou hudební tkáň, zatímco Poulencovu operu Lidský hlas štěpily krátké úseky lapidárních promluv jediné hlavní postavy, ženy, jež se ve virtuálním telefonickém hovoru bolestně rozžehnává se svým bývalým milencem.
Obsahový psychologismus Metamorfóz Richarda Strausse byl vtělen do dlouhodeché elegie, tvarované faktem ničícího bombardování Berlína, Drážďan a Vídně, center evropské hudební kultury na konci druhé světové války. Uvedenou skutečnost věkem pokročilý Richard Strauss tehdy těžce nesl.
Elegie, která odmítá umlknout
Hudební proces si zde klestí cestu mezi liánami polyfonních hlasů, po dlouhou dobu nepřerušuje tok svého vývoje, aby jej narušily jen sporadické energické smyky na opakovaných tónech. Vystupují z řady jako nositelé důležitých strukturálně obsahových mezníků ve skladbě. Pro smyčcový aparát je udržení dlouhodobého napětí a průběžného dynamicky vrásněného zvuku velmi náročným úkolem. Smyčcová sekce České filharmonie, vedená tentokrát koncertní mistryní Irenou Jakubcovou, jej splnila beze zbytku a v obdivuhodně detailisticky dotažené intonaci.
Dirigentka Barbara Hannigan ve své interpretační koncepci nechala skladbu plynout v přirozeném dynamickém vývoji, dávala orchestru pokyny k odstupňování dynamických vzryvů a poklesů, a tak pod její gestikulací se vynořoval hudební průběh, jenž poukazoval ke dvěma zásadním argumentům opravňujícím autora nazvat toto dílo Metamorfózami. Prvním bylo zjevné východisko kompozice v citaci motivu ze smutečního pochodu z Beethovenovy Eroicy. Řečený motiv se ve Straussově díle prezentoval na začátku, v jeho průběhu mizel a opět se vynořoval. Existence jeho typického tečkovaného rytmu v pomalém tempu podpořila elegičnost obsahu.
Druhým argumentem může být fakt, že za dominující polyfonní fakturou stála její tonální proměnlivost, jež v bodech proměny nabízela více skokové než procesuální přechody. To dílo posouvalo vpřed, navíc tento přístup přinášel důležité dělící mezníky ve fázích (proměnách) skladby. Česká filharmonie s dirigentkou Barbarou Hannigan prokázaly kvalitu Straussových Metamorfóz. Patrně nikdy nebudou konkurovat jeho nejslavnějším symfonickým básním, ale svojí niterností si posluchače vždy najdou. Publikum koncertu dalo najevo dílu i jeho provedení neskrývané sympatie.
Večer pokračoval bez přestávky koncertním provedením jednoaktového operního monodramatu Lidský hlas Francise Poulence v adaptaci Barbory Hannigan, jež současně dílo pěvecky realizovala a ujala se dirigentské taktovky. Její vůdčí pozice v přípravě i realizaci je komplexní, a tak nekončící ovace publika v závěru provedení byly svrchovaně zasloužené.
Osamělý hlas v pasti vlastních emocí
Hlavní postava opery (pouze Ona) představuje ženu v těžké depresi s jejími krajními projevy směřujícími k totálnímu rozkladu osobnosti a k sebevraždě. Důvod této destrukce přinesl krach jejího pětiletého vztahu s milencem. V nastíněné situaci ještě exploduje fakt, že její bývalý milenec vzápětí uzavírá sňatek s její sokyní.
Děj opery je vtěsnán do telefonátu duševně utýrané ženy tomuto bývalému milenci, kdy protějšek není personálně obsazen a zastupuje jej „jen“ hudba. Tak je celý text traktován ve formě náladově těkajícího monologu. Pěvecký part je posazen do běžné mluvy. Jeho interpretační pojetí nabízí pěvkyni velkou volnost v oblasti modelace hlasu, i když jeho zápis je pevně rytmicky zasazen do bohaté orchestrální partitury. Ta svým průběhem pěvci pomáhá, protože se k němu někdy připojí jakoby v duchu výňatku z francouzského šansonu, tu jako impresionistická barva, někdy jako názvuk jiné Poulencovy skladby.
Veristické pojetí sólového hlasu, stejně tak orchestrální partnerství, vyvazuje vyznění Poulencova díla na text divadelní hry Jeana Cocteaua poněkud z reality. Obsah je však ilustrován uměleckými prostředky. Strukturální i interpretační uvolněnost opery nabízí prostor inscenátorům. Na letošním Pražském jaru byla představena koncepce Barbary Hannigan s využitím moderních audiovizuálních technologií.
Barbara Hannigan ztvárnila pěvecký part hlavní postavy a zpěvohru současně dirigovala. Zpěvní part provedla tvárným dramatickým hlasem, který byl v té nejlepší formě, bez rušivých tremol. Aby vyjádřila všechna hnutí mysli hlavní postavy, nakládala s ním ve velké dynamické škále. Pro představu uvádím, že technicky nedokonalý telefonát (dílo vzniklo v roce 1958!) prochází několika fázemi. Žena nejdříve překonává nervozitu ze situace, kdy se do hovoru pletou cizí lidé, poté předstírá klid, aby podpořila dojem suverenity při rozhovoru se svým bývalým přítelem.
Její maska však padá, pod náporem neuróz se žena hroutí, a dokazuje tím absolutní citovou závislost na bývalém příteli. Omotává si telefonní šňůru kolem krku. V tragickém závěru se hovory opakovaně přerušují. Když spojení vypadne naposledy, žena si uvědomuje definitivní konec vztahu i své životní situace. Opera končí jejím naprostým zoufalstvím a samotou. Provedení francouzské opery bylo provázeno českými a anglickými titulky na projekčním plátně.
Expresionistické tendence Lidského hlasu vystihla Barbara Hannigan nejen pěvecky, ale i pohybově, kdy do svého dirigentského výkonu vpletla i pohyby baletního typu. Česká filharmonie jí byla skvělým partnerem. V barevných odstínech sól i tutti bylo zřejmé, jak je jí hudba Francise Poulence bytostně blízká. Až mi bylo líto, že moji pozornost zaměstnávají impulsy z vizuální sféry, které se staly součástí provedení opery.
Videoart mezi sugescí a rozptýlením pozornosti
Přidaná vizuální složka promítaná na velkoplošné plátno měla charakter videoartu. Ten byl generován v reálném čase pohyby pěvkyně – dirigentky. Nervózní nálady opery podporovala černobílá verze obrazu, snímajícího nejčastěji pěvkyni zepředu, tedy otočenou čelem k orchestru. Pro hlavní aktérku to bylo velmi výhodné, protože neztrácela kontakt s doprovodným tělesem. Autor kreace videoartu Denis Guéguin však pracoval dále se záběrem pomocí rozostřování, zmnožování, koncentrace na detail, také však s epizodickou nivelizací videa, kdy pozornost publika spočinula na hlavní aktérce v její reálné podobě. Působivá byla obrazová koncentrace na pohyby rukou s poukazem k tomu, že jsou emocionálně nabitými komunikátory lásky mezi mužem a ženou. Vzpomněl jsem si při tom na moderní ztvárnění soudobých oper Luboše Fišera či Otmara Máchy Českou televizí v době dávno minulé a bylo mi smutno z toho, že se již nic takového nenatáčí.
Festivalové publikum prožilo s rezidentkou letošního Pražského jara Barbarou Hannigan a Českou filharmonií večer, který zcela jistě bude patřit k vrcholům letošního ročníku. Kreace této umělkyně ukázala, jak těsně může splynout hudební i moderní vizuální složka při společném účinu v jednom uměleckém díle.
Barbara Hannigan – Lidský hlas
26. května 2026, 20:00 hodin
Rudolfinum – Dvořákova síň, Praha
Program
Richard Strauss: Metamorfózy pro 23 smyčcových nástrojů
Francis Poulenc: Lidský hlas, jednoaktová opera pro soprán a orchestr
Účinkující
Česká filharmonie
Barbara Hannigan – soprán, dirigentka
Recenzi na koncert Barbary Hannigan z 20. května 2026 si můžete přečíst zde.
