Varhany jako dlouho odkládané dokončení chrámu
Žehnání nových svatovítských varhan bylo už svou povahou velkou slavností. Nešlo o běžný koncert, ale o událost na pomezí liturgie, státní reprezentace, kulturního gesta a veřejného poděkování. V katedrále se sešli zástupci církve, veřejného života, podporovatelé projektu, dárci i hudebníci. Slavnost měla záštitu všech klíčníků Korunní komory chrámu sv. Víta, kteří střeží české korunovační klenoty. Tomu odpovídala i atmosféra: slavnostní, očekávající, dojemně soustředěná.
Nové varhany přitom nevstupují do prázdného prostoru. Svatovítská katedrála měla v minulosti několik varhanních nástrojů, včetně významných renesančních a barokních varhan. Po dostavbě západní části chrámu ve 20. století však zůstala otázka velkých hlavních varhan nevyřešená. Prozatímní Melzerův nástroj z roku 1932 na Wohlmutově kruchtě sloužil dlouhá desetiletí, ale pro prostor, význam i liturgické a koncertní nároky katedrály nebyl plnohodnotným řešením. Myšlenka nového nástroje se proto vracela opakovaně, ale až současný projekt ji dokázal završit.
Není náhodné, že se o nových varhanách mluví jako o pomyslném dokončení katedrály. Z architektonického hlediska by bylo takové tvrzení zjednodušením, ale ve smyslu symbolickém je výstižné. Katedrála jako národní, duchovní a historický prostor dlouho postrádala hlas, který by odpovídal jejímu měřítku. Nyní ho získala.
Od koncepce přes sbírky ke Grenzingovu nástroji
Příběh zrodu nových varhan trval čtrnáct let. Za jeho počátkem stojí iniciativa kardinála Dominika Duky a Nadačního fondu Svatovítské varhany, který byl ustaven v roce 2014 jako výkonný orgán. Ze záměru velkého reprezentativního nástroje se postupně stal rozsáhlý organizační, finanční, technický i památkářský projekt. Na varhany se skládali velcí mecenáši i drobní dárci z celého světa, konaly se benefiční koncerty, probíhala adopce píšťal a veřejná sbírka, která z plánu udělala velkou společenskou záležitost. V národní sbírce tisíce dárců přispělo celkovou částkou přes 154 milionů korun, s daní se tak celková cena vyšplhala na téměř 160 milionů korun.
Podstatná byla promyšlená odborná příprava. Nadační fond oslovil komisi složenou z varhaníků, varhanářů, organologů, architektů, památkářů a liturgických odborníků. Ta definovala zadání pro nový nástroj, jeho umístění na západní kruchtě i podmínky šetrného zásahu do historického prostoru. Po vypracování koncepce uspěl ve výběrovém řízení na tuto mimořádně prestižní zakázku (a to i v evropském měřítku) Gerhard Grenzing, německý varhanář působící ve španělském El Papiolu nedaleko Barcelony. Smlouva byla podepsána v roce 2017 a původně se počítalo s mnohem dřívějším dokončením. Do projektu, který byl z úředního hlediska zařazen nikoli mezi nástroje, ale mezi strojní zařízení podle směrnice o strojních stavbách, však zasáhla pandemie, složitá výroba, přeprava, stavební úpravy katedrály i nutnost zesílit západní kruchtu.
Výsledkem je monumentální symfonický nástroj s francouzskými inspiračními kořeny, přizpůsobený konkrétnímu prostoru svatovítské katedrály. Celá konstrukce musela být technicky mimořádně přesná a zároveň památkově ohleduplná. Má čtyři manuály s 61 klávesami v rozsahu C–c´´´´, pedál, více než sto dvacet rejstříků, 5 775 píšťal z varhanního kovu a ze dřeva, převážně smrku (nejdelší měří 9,92 m, nejmenší 7,5 mm) a dva hrací stoly – jeden vestavěný na kruchtě pod středem oblouku píšťal a jeden mobilní. Ladění a´ 440 Hz při 16° C odpovídá Melzerovým varhanám, takže na ně lze hrát současně.
Důležitá je i vizuální stránka. Jakkoli mají varhany včetně křišťálové výzdoby celkovou hmotnost 45,7553 tuny, nezaplňují západní průčelí jako těžký nábytkový monolit. Píšťaly, které navazují na rytmus vertikálních linií sloupů, nejsou mechanicky zarovnány, ale vytvářejí záměrně nepravidelnou obloukovou linii mezi pilíři západní kruchty. Působí vzdušně jako stříbrná levitující struktura před tmavým pozadím. Její horní konkávní oblouk vizuálně „podepírá“ spodní linii rozetového okna, ovšem pouze při pohledu z úrovně triforiových ochozů. Z přízemí, odkud se bude na varhany dívat většina návštěvníků, se tento efekt částečně ztrácí. Design Petera Olaha, inspirovaný mimo jiné Panskou skálou u Kamenického Šenova, decentně doplňuje 180 křišťálových ozdob od firmy Lasvit. V katedrále, kde hrozí každému novému zásahu buď přílišná opatrnost, nebo efektní sebeprosazení, se podařilo najít řešení citlivé.
Oktáv jako poděkování dárcům a přehlídka možností
Svatovítský varhanní oktáv byl koncipován jako osmidenní slavnost od 15. do 22. června 2026. Zahájilo ho pondělní žehnání varhan při mši svaté, po něm následují koncerty jednotlivých partnerů a institucí, které se na projektu podílely nebo jej podporovaly.
Akademie klasické hudby (pořadatel festivalu Dvořákova Praha) uvedla večer s varhanicí Ivetou Apkalnou, Filharmonií Brno a dirigentem Jiřím Rožněm, postavený na oblouku od Bacha a Liszta přes Janáčkovo Postludium z Glagolské mše k Poulencovu Koncertu pro varhany, smyčce a tympány g moll. Národní festival Smetanova Litomyšl se prezentoval programem s varhaníkem Tomášem Thonem a Scholou Gregorianou Pragensis věnovaným Petru Ebenovi a gregoriánskému chorálu. Pražské jaro svěřilo varhanní recitál titulárnímu varhaníkovi pařížského kostela Saint-Sulpice Karolu Mossakowskému s Regerem, Alainem, Ebenem a Widorovou Pátou symfonií.
Symfonický orchestr Českého rozhlasu s Eliasem Grandym připravil výběr z Dvořákových Biblických písní s basistou Janem Martiníkem, Saint-Saënsovu Varhanní symfonii a novou skladbu, která vzešla ze soutěže Českého rozhlasu Vltava, ve které zvítězila Fantazie na chorál Svatý Václave od Iva Bartoše. Opera Národního divadla přispěla Janáčkovou Glagolskou mší. Neděle patřila galakoncertu, na kterém vystoupila řada interpretů, kteří připravovali benefiční koncerty.
Oktáv v pondělí uzavře děkovná zádušní mše sloužená za ty, kteří se dokončení nových varhan nedočkali. Rozezní se všechny troje katedrální varhany: nejen ty nové Grenzingovy, ale i romantické Melzerovy varhany a pojízdný varhanní pozitiv varhanáře Vladimíra Šlajcha z roku 1997.
Už samotný program oktávu naznačuje, že nové svatovítské varhany nemají být jen liturgickým doprovodným nástrojem. Mají nést duchovní hudbu, koncertní repertoár, orchestrální spolupráci, improvizaci i soudobou tvorbu. To je ambice pochopitelná a oprávněná. Zároveň ale první večer ukázal, že největší výzvou nebude, co všechno nástroj umí, nýbrž kdy a jak mu to v akustice katedrály dovolit.
První večer mezi liturgií a koncertem
Slavnostní žehnání nebylo koncertem v obvyklém smyslu. Šlo o mši svatou, jejímž hlavním celebrantem a hlavním kazatelem byl Stanislav Přibyl, arcibiskup pražský a primas český, a v jejímž rámci emeritní arcibiskup Jan Graubner pronesl žehnací modlitbu nad varhanami. Liturgie zahrnovala i zvláštní „probouzení varhan“ inspirované obřadem po obnově varhan v pařížské Notre-Dame. Varhany byly oslovovány jako posvátný nástroj a na jednotlivé výzvy odpovídaly improvizačními či krátkými hudebními vstupy několika varhaníků.
Právě tento prvek měl silnou symboliku. Varhany se nestaly pouze novým zařízením na západní kruchtě, ale byly vtaženy do života chrámu. Odpovídaly na slova, na modlitbu, na výzvu k chvále, k útěše, k radosti i k doprovodu shromáždění. Jako liturgické gesto to fungovalo. Jako hudební tvar už méně jednoznačně. Jednotlivé vstupy byly krátké, střídaly se rychle a každý z varhaníků se přirozeně snažil ukázat jiný rejstříkový svět. V celku tím vznikla spíše přehlídka možností než souvislá hudební výpověď.
Program večera byl pestrý. Postupně zazněla Mše D dur „Lužanská“ Antonína Dvořáka, Alleluja z oratoria Mesiáš Georga Friedricha Händela, Žalm 150 Jiřího Temla, část z Varhanní symfonie Camilla Saint-Saënse, Te Deum C dur č. 2 pro císařovnu Marii Terezii, Hob. XXIIIc:2 Josepha Haydna, Panis angelicus Césara Francka i Salve Regina Francise Poulenca. Program nastudoval Robert Kružík s Českou filharmonií, spojenými chrámovými sbory, členy Sboru Národního divadla a Pražského filharmonického sboru, Hudbou Hradní stráže. Sólové party zpívali Jana Sibera, Václava Krejčí Housková, Daniel Matoušek a Adam Plachetka. U varhan se vystřídali Michal Novenko, Pavel Černý, Štěpán Svoboda, Marek Čihař, Václav Uhlíř, Ondřej Valenta, Vladimír Roubal a Jan Gottwald.
U takové slavnosti je roztříštěnost do jisté míry nevyhnutelná. Katolická liturgie má svůj pevný řád, do něhož hudba vstupuje jinak než do koncertní dramaturgie. Není určena k plynulému poslechu, ale k doprovodu obřadu, modlitby, čtení, eucharistie a společného jednání. Během prvního večera jedna skladba střídala druhou, komornější duchovní polohy se ocitaly vedle monumentálních sborově-orchestrálních ploch a varhanní vstupy často přicházely jako efektní zvukové akcenty slavnostního okamžiku.
Zrádná akustika katedrály
Svatovítská katedrála je nádherný, ale pro hudbu nesmírně zrádný prostor. Její akustika není neutrální prostředí, v němž by se dalo prostě „zahrát“. Je to aktivní spoluúčastník, který zvuk prodlužuje, mísí, přesouvá a někdy také neúprosně rozmazává. Seděla jsem zhruba na pomezí druhé třetiny chrámového prostoru směrem od kněžiště, tedy nikoli přímo v přední zóně, ale ani úplně vzadu pod novým nástrojem, kde byl umístěn orchestr, sbor a sólisté. Právě z tohoto místa bylo velmi zřetelné, jak se zvuk orchestru, sboru, sólistů a varhan v katedrále potkává – a také jak se někdy vzájemně střetává.
Nejčitelnější byly okamžiky, kdy se hudba nesnažila prostor přemoci. Jemnější rejstříkové kombinace naznačily barevnost nového nástroje mnohem přesvědčivěji než slavnostní plenum. V měkčích dynamikách se dalo zaslechnout, že varhany mají schopnost nést dlouhou zvukovou linii, že umějí dýchat s prostorem a že jejich zvuk nemusí být jen monumentální. Katedrála v těchto chvílích nepůsobila jako překážka, ale jako rezonující tělo.
Jakmile však zaznělo pléno, ze zvuku se často stala masa. Bylo pochopitelné, že varhaníci chtěli při prvním veřejném uvedení ukázat i sílu nového nástroje. Jenže časté využívání plného zvuku až ohlušovalo. Varhany pak nepůsobily jako hlas, který prostor dotváří, ale jako vlna, která se přes něj valí. V takových chvílích se ztrácela artikulace, jednotlivé barvy splývaly a obdiv k mohutnosti převažoval nad možností skutečně poslouchat.
Akustické záludnosti s dlouhým dozvukem se týkaly i sborově-orchestrálních částí. Robert Kružík měl s Českou filharmonií, sbory a sólisty před sebou úkol spíše slavnostně-organizační než čistě koncertní. V základních proporcích udržel večer pohromadě, ale akustika katedrály mnohdy pohlcovala detaily, které jsou pro Dvořákovu Lužanskou mši podstatné: zpěvnost, průzračnost, prostotu a vnitřní pokoru. Toto dílo nevzniklo jako efektní chrámový monument, ale jako osobní duchovní výpověď. Ve slavnostní podobě, navíc v prostoru s velmi dlouhým dozvukem, jemnější rysy zůstávaly v ústraní.
Sólisté se prosazovali s různou mírou čitelnosti. Nešlo ani tak o jejich kvality, jako spíše o akustické podmínky a o umístění zvuku v chrámu. Tam, kde katedrála dovolila hlasům vystoupit z celku, bylo možné vnímat kultivovanost frází i zkušenost s duchovním repertoárem. Často se však sólové hlasy stávaly součástí širší zvukové clony. Text, artikulace i jemnější dynamické odstíny ustupovaly celkové slavnostní hladině.
Paradoxy večera
První večer Svatovítského varhanního oktávu se snažil být současně liturgií, inaugurací, historickým okamžikem, děkovnou slavností, reprezentativním koncertem a demonstrací technických možností nového nástroje. Každá z těchto vrstev má své oprávnění, dohromady však vytvořily program, který se místy tříštil pod vlastní vahou.
Obřad žehnání má svůj smysl právě v tom, že hudba nevytváří samostatný koncertní oblouk, ale vstupuje do liturgie. Přesto by prvnímu večeru prospělo více zdrženlivosti. Méně triumfálního pléna, méně touhy předvést vše hned, více ticha, více jemných registrací, více důvěry v to, že nový nástroj nemusí svou velikost dokazovat každých několik minut.
Nejsilnější byly paradoxy. Večer, který měl ukázat monumentalitu varhan, nejlépe fungoval ve chvílích, kdy se monumentalita krotila. A nástroj, jehož dokončení je nepochybně velkým kulturním úspěchem, působil nejpřesvědčivěji tehdy, když se nesnažil být velkolepý za každou cenu.
Nový hlas pro svatovítský prostor
Výhrady k prvnímu večeru nemění podstatu: nové varhany svatovítská katedrála potřebovala. Dlouho jí chyběl nástroj, který by odpovídal jejímu prostoru, liturgickému významu, historické paměti i současnému koncertnímu provozu. Stejně důležité bylo, aby nové řešení nepůsobilo jen jako technické doplnění, ale obstálo i vizuálně. To vše se podařilo.
Západní průčelí katedrály dnes působí s novými varhanami přirozeně. Píšťaly nevytvářejí těžkou bariéru, ale spíše vertikální kresbu, která navazuje na architekturu chrámu. Křišťálové prvky mohou na fotografiích působit jako efektní detail, ale v prostoru nejsou samoúčelné. Celek zůstává slavnostní, současný a přitom ohleduplný. To je v případě vizuálního zásahu do svatovítské katedrály hodnota sama o sobě.
Skutečná zkouška nových varhan ovšem nezačala jejich žehnáním, ale bude spojena až s jejich pravidelným užíváním. Teprve další koncerty, bohoslužby a varhanní recitály ukážou, jak se s nástrojem naučí pracovat varhaníci, dirigenti, sbory i dramaturgové. V katedrále sv. Víta nebude největším uměním rozeznít varhany naplno. Největším uměním bude vědět, kdy se plnosti vzdát.
Slavnostní první večer proto zůstane důležitým historickým okamžikem, ale nikoli ideálním hudebním měřítkem nového nástroje. Byl to okamžik radosti, vděčnosti a reprezentace – a zároveň připomínka, že katedrála je prostor, který vyžaduje pokoru. Nové svatovítské varhany mají před sebou dlouhý život. Bude-li se s nimi zacházet ne jako s atrakcí, ale jako s živým hlasem chrámu, mohou se stát tím, čím měly být od počátku: nikoli zvukovou demonstrací, ale důstojným a citlivým hlasem katedrály.
Svatovítský varhanní oktáv – Slavnostní inaugurace svatovítských varhan
Katedrála sv. Víta, 15. června 2026
Program
Antonín Dvořák: Mše D dur op. 86 „Lužanská“
Georg Friedrich Händel: Mesiáš – Hallelujah
Camille Saint-Saëns: Symfonie č. 3 c moll op. 78 „Varhanní“
Joseph Haydn: Te Deum C dur pro císařovnu Marii Terezii, Hob. XXIIIc:2
Interpreti
Jana Sibera – soprán
Václava Krejčí Housková – mezzosoprán
Daniel Matoušek – tenor
Adam Plachetka – basbaryton
Česká filharmonie
Spojené arcidiecézní chrámové sbory
Hudba Hradní stráže
Robert Kružík – dirigent
Varhany: Michal Novenko, Pavel Černý, Štěpán Svoboda, Marek Čihař, Václav Uhlíř, Ondřej Valenta, Vladimír Roubal, Jan Gottwald
