Kde se bere u tebe konkrétně a u CreWcollective, kterého jsi významný člen, zájem o improvizaci jako jevištní formu?
Zájem o improvizaci byl v CreWcollectiv od začátku. Přinesla ho tanečnice Kateřina Dietzová, která pracovala hodně s butó a s Min Tanakou a zajímala ji improvizace a okamžitá kompozice. Když jsem potom spolek přebírala, protože Kateřina zůstala v Holandsku, bylo to pro mě přirozené pokračování. Sama jsem tehdy žila s hudebníkem Georgem Cremaschim, který se improvizací zabýval. Brzy jsem také začala navštěvovat kurzy tenkrát již slavného Julyena Hamiltona. Takže ta linie tam vlastně byla od začátku.
CreWcollective se tedy improvizaci věnuje dlouhodobě, ale v posledních letech sem zvete osobnosti, které přímo navazují na první generaci postmoderního tance. Proč vás přitahuje právě tahle linie?
Pro mě osobně jsou to lidé, kteří mě nesmírně inspirují. Jsou v seniorském věku, mají obrovskou zkušenost, ale zároveň se tomu, co dělají, pořád aktivně věnují. Je to pro ně nekonečný proces výzkumu a objevování vlastního těla i jeho proměn. A mně to zároveň říká, že mám ještě hodně času. Že se tomu můžu věnovat celý život a že to není něco, co v určitém věku končí. U nás se často mluví o „druhé kariéře“. Jenže kariéra pro mě znamená něco trochu odděleného od života. Je to práce, od které mám určitý odstup. U těchto lidí mám pocit, že takhle o tanci vůbec neuvažují. Není to kariéra. Je to jejich život. Včera nám třeba Lisa zadala nějaký score (zadání) a potom řekla: „You’re so good at it. I was never that good at it.“ A přitom mluví o něčem, čím se zabývá čtyřicet let. Pořád hledá. Podobně Daniel Lepkoff. Zeptáš se ho na něco a on řekne: „Nevím. Takhle jsem nad tím nikdy nepřemýšlel. Pojďme na to přijít společně.“ A je mu šestasedmdesát. To je pro mě strašně důležité. Ta schopnost pořád si klást otázky. Pořád je to živé.
Je právě tohle něco, co podle tebe obecně českému tanečnímu prostředí teď chybí? Představa tance jako celoživotního výzkumu spíš než souboru technik, které se člověk naučí, nebo vyprodukovaných představení, která odehraje?
Myslím, že ano. Improvizace samozřejmě asi nikde není mainstream a to, co dělá třeba Lisa, je hodně specifické. Ale mám pocit, že v zahraničí je tento typ práce přece jen přirozenější součástí toho, s čím se tanečník během vzdělávání setká. U nás je to méně běžné. A když budu přesná, tak česká scéna kontakt s těmito osobnostmi už v minulosti měla. A to v době, kdy Hanka Chmelenská se Zden Svítekovou pořádaly v ALTĚ Impro Events, tady v podstatě všichni tito lidé byli. Bylo to zhruba před patnácti lety. Vždycky přijeli dva lektoři improvizace, jeden učil dopoledne, druhý odpoledne a často měli společné představení. Tehdy tady byla i Lisa Nelson, K. J. Holmes nebo David Zambrano.[1] Takže to není tak, že bychom teď objevovali něco, co tady nikdy nebylo. Spíš mi připadá důležité na to znovu navázat.
Co tedy děláte dnes jinak? Workshop s Lisou není jediná událost, mám za to, že se snažíte osobnosti, které se zabývají různými formami improvizovaného tance nebo okamžité kompozice zasadit do širšího uměleckého kontextu. Např. iniciujete setkávání a možnost pozorovat jejich práci, nabízíte rozhovory a také spolupracujete s dalšími lidmi z oboru.
To mi připadá velmi důležité. Workshop zasáhne určitou skupinu lidí – teď je jich třeba pětatřicet. A nejsou to ani jen Češi, protože přijeli lidé z celé Evropy. Mít Lisu Nelson v Praze je pro ně velká událost. Měla jsem dalších dvacet lidí, kteří se ještě chtěli přihlásit, ale kapacitně už to nebylo možné. Workshop ty lidi nasytí samotnou zkušeností. Ale potom mi připadá důležité uvést do kontextu i toho člověka a jeho práci a dostat ji ven ještě jinými kanály. Někdo si o tom přečte, někdo se podívá na rozhovor a někdo to skutečně zažije. A právě tak se to může šířit dál.
Při workshopu s Lisou jsi mluvila dokonce o tom, že její práce může být dnes radikální. V čem?
Když přemýšlím nad tím, co tady s námi Lisa dělá, připadají mi některé věci v dnešní době opravdu radikální. Třeba to, že se něco zkoumá skrze dotek v době, kdy se lidé stále méně dotýkají. Nebo její práce se všímáním si. Máme pořád v ruce nějaký nástroj, díváme se do něj a velmi snadno se odpojujeme sami od sebe. Lisa pracuje s tím, že si všímáš. Všímáš si sebe, ale nikdy nejsi sama a izolovaná. Vždycky jsi v nějakém kontextu. To mi dnes připadá strašně podstatné.
Takže improvizace pro tebe není pouze způsob tvorby?
Ne. Právě proto bych řekla, že to není jen služba taneční komunitě. Může to být určitá služba společnosti. Nechci tím samozřejmě říct, že jeden taneční workshop změní svět. Ale ta praxe v sobě obsahuje způsob, jak být pozorný k sobě, k druhým a k prostředí. A to je dnes podle mě důležité.
Jak vlastně vybíráš, koho do Prahy pozvat? Je za tím nějaká dramaturgická strategie?
Je to dost intuitivní. Bavíme se třeba s Mirkou Eliášovou, která je vedoucí tanečního oboru na HAMU nebo s Mish Rais, jež vede jeden z oborů na DAMU, o tom, co by nás zajímalo a koho bychom ještě mohli oslovit. U Lisy byl ale důležitý ještě jeden moment. Když vznikala knížka Secretly Alive,[2] ptala jsem se holek, proč neoslovily Stevea Paxtona. A Mish mi tehdy řekla: „Nás to vlastně ani nenapadlo, je to příliš velké jméno.“ A já jsem si říkala: Aha. Možná je problém jen v tom, jak o těch lidech uvažujeme. Steve Paxton je taky člověk. Třeba by byl rád, kdyby ho někdo pro takovou spolupráci oslovil. Jenže my si předem řekneme, že to nepotřebuje nebo že je pro nás nedosažitelný. Tak jsem se rozhodla, že prostě zkusíme pozvat Lisu. A vyšlo to.
Když o nich mluvíme jako o ikonách postmoderního tance – jaké to pak je při osobním setkání?
Vybavuje se mi výraz, který měly Eva Karczag a Bettina Neuhaus během své lecture performance Along the Lines: „our humanness“. Oni jsou prostě velmi lidští. Možná jsou to hvězdy hlavně v našich hlavách. Jinak jsou to normální pracující lidé. Nikdy jsem nezažila žádné hvězdné manýry. Pamatuju si, jak jsem Evě Karczag napsala, že ji samozřejmě někdo vyzvedne na letišti. A ona byla úplně překvapená, že pro ni přijede auto. Přitom člověk má pocit: vždyť je to Eva Karczag, že je považujeme za velká jména, ale nemám pocit, že oni sami sebe takto vidí.
Naráží taková práce na finanční limity? Workshop s Lisou například tentokrát žádnou grantovou podporu nedostal.
Ano. U některých předchozích workshopů jsme podporu dostali a díky tomu jsme mohli cenu nastavit velmi nízko, aby byla dostupná i profesionálům, kteří by si ji jinak nemohli dovolit.
Na Lisu jsme nedostali nic. Workshop se sice zaplatí, takže jsme v tomto smyslu udržitelní, ale má to svoje limity. Pětatřicet lidí už je podle mě hranice toho, co snese lektor, účastníci i prostor. Kdyby existovala podpora, mohli bychom třeba udělat dva workshopy nebo cenu ještě snížit. A chybí mi také větší vědomí toho, že se tady taková událost vůbec děje. Posílali jsme tiskovou zprávu a ozvala se nám jediná novinářka, Lucka Kocourková z Opery PLUS. Přitom když je Lisa Nelson v Praze, myslím, že by mohl být větší zájem.
Prozradila jsi mi, že s ní osobně pracuješ vůbec poprvé. Co ti workshop dává?
Překvapivě se mi to propojuje s prací, kterou dělá Jirka Lössl. Učím jeho syllabus a pracuji s materiálem výchovy k vědomému pohybu.[3] A najednou fyzicky zažívám něco, z čeho on vycházel. S lidmi, o kterých se tady bavíme, se potkával už kolem roku 2000 na festivalu v Bratislavě, s Lisou Nelson i se Stevem Paxtonem.[4] A ještě mě fascinuje jedna věc. Lisa sama odkazuje k Bonnie Bainbridge Cohen,[5] jejíž práce mi také není neznámá. Najednou můžeš zažít, jak se nějaká zkušenost přelévá z člověka na člověka. Jedna osobnost si něco vezme od jiné, promění to vlastní praxí a pošle to dál. A možná je právě tohle pro mě na celé té situaci nejzajímavější. Nejde o to uchovat nějakou metodu v původním stavu. Jde o živou linii předávání, která se pokaždé znovu proměňuje.
Děkuji za rozhovor!
Janka Novorytová je tanečnice, performerka, pedagožka a spoluředitelka CreWcollective. Absolvovala Konzervatoř Duncan centre a divadelní vědu na FF MU v Brně, v současnosti studuje taneční produkci na HAMU. Ve své práci se soustředí především na jevištní improvizaci, okamžitou kompozici a somatické přístupy k tělu; pohyb chápe jako prostředek komunikace. Působí také jako pedagožka pohybových disciplín na DAMU.
[1] Impro Events Prague byl pražský festival a vzdělávací platforma věnovaná taneční a divadelní improvizaci, pořádaná ve Studiu ALTA od roku 2009. Do Prahy přivážela významné představitele mezinárodní improvizační scény, mimo jiné Daniela Lepkoffa, Lisu Nelson, Julyena Hamiltona, K. J. Holmes, Kirstie Simson, Andrewa Morrishe, Ruth Zaporah či Davida Zambrana. Program spojoval intenzivní workshopy s přednáškami, prezentacemi a veřejnými vystoupeními a usiloval o systematické rozvíjení improvizace jako svébytné umělecké praxe v českém prostředí. Poslední ročník 2015 hostil Julyena Hamiltona.
[2]ELIÁŠOVÁ, Mirka; LE QUESNE, Lizzy; RAIS, Mish, eds. Secretly Alive. Praha: Nakladatelství Akademie múzických umění v Praze, 2024. ISBN 978-80-7331-653-2. Publikace vznikla z tříletého uměleckého výzkumu Improvisation as Choreographic, Authorial and Creative Principle a obsahuje rozhovory s Rosalind Crisp, Julyenem Hamiltonem, Wendy Houstoun, Evou Karczag, Danielem Lepkoffem a Nitou Little.
[3] LÖSSL, Jiří. Výchova vědomým pohybem v pedagogické a tvůrčí praxi. Praha: Nakladatelství Akademie múzických umění v Praze, 2026. 186 s. ISBN 978-80-7331-706-5. Kniha shrnuje Lösslův dlouhodobě rozvíjený pedagogický a tvůrčí přístup, v němž tělo není objektem technického tréninku, ale partnerem v procesu vnímání, poznávání a tvorby.
[4] V roce 2002 proběhla v rámci 6. ročníku mezinárodního festivalu Bratislava v pohybe jeho podzimní část Dialógy tiel / Physical Dialogues, zaměřená na improvizaci, contact improvisation a různé přístupy k pohybovému výzkumu. Dramaturgickou koncepci připravili Miroslava Kovářová a Daniel Lepkoff a do Bratislavy se tehdy podařilo přivést mimořádnou skupinu osobností spojených s americkým postmoderním tancem a improvizací, mj. Steva Paxtona, Lisu Nelson, Daniela Lepkoffa, Evu Karczag, JulyenaHamiltona či DavidaZambrana. Program kombinoval workshopy, semináře a improvizovaná představení. Výjimečné setkání bylo možné i díky silnému mezinárodnímu síťování festivalu, jeho vazbám na evropské taneční platformy a vídeňské prostředí a především díky Lepkoffově přímému napojení na tuto komunitu umělců. Pro české prostředí měla akce význam také tím, že se zde s touto generací a jejími metodami setkávali čeští tanečníci a pedagogové, mimo jiné Jiří Lössl. Více viz festival Bratislava v pohybe (online https://www.bratislavavpohybe.sk/o-nas/)
[5] Bonnie Bainbridge Cohen (*1941) je americká tanečnice, somatická pedagožka a zakladatelka metody Body-Mind Centering® (BMC), kterou rozvíjí od 70. let. BMC propojuje anatomii, vývojové pohybové vzorce, dotek, vnímání a improvizaci a zkoumá, jak různé tělesné systémy ovlivňují pohyb, pozornost a zkušenost těla. Její práce zásadně ovlivnila oblast somatiky, současného tance a improvizace a patří k důležitým inspiračním zdrojům také pro Lisu Nelson.
Přečtěte a poslechněte si také další rozhovory Hany Polanské s osobnostmi postmoderny a improvizace / okamžité kompozice:
Rozhovor s Julyenem Hamiltonem o radikalitě těla (video)
Rozhovor s Georgem Cremaschim o otevřeném prostoru umprovizace (video)
Rozhovor s osobnostmi české taneční scény (video)
Rozhovor s Danielem Lepkoffem (audio)
