Když v roce 2018 zemřel Philip Roth, mnozí jeho smrt vnímali jako konec „velkého amerického románu“. Ne snad jako konec románu coby literárního žánru, ale jako konec víry, že se dříve či později objeví velký spisovatel, který přijde s novou zásadní kapitolou národní ságy. Od Rothovy smrti měli strážci této tradice více méně klid.
Podobný osud potkal i Hanse Wernera Henzeho, jehož sté výročí narození letos připomíná hrstka koncertů v Německu a pár dalších v zahraničí. Henze byl přitom posledním mohykánem německé symfonie. Poté, co v polovině padesátých let demonstrativně odešel z Německa, přejmenoval své symfonie na italské „sinfonia“. Všech deset najdete v tomto vzpomínkovém boxu v podání Symfonického orchestru Berlínského rozhlasu s dirigentem Markem Janowským.
Lze je rozdělit zhruba do tří etap. Prvních pět symfonií představuje jakési prodírání se německou poválečnou bažinou skrze formy nacisty zakázané – jazzový neklid Berlína Kurta Weilla i přísný serialismus Schönberga. Mezi nimi Henze překvapivě rychle nachází vlastní hlas. Nejvýrazněji ve dvacetiminutové Páté symfonii, objednané roku 1962 Leonardem Bernsteinem pro Newyorskou filharmonii, jež tehdy patřila k průkopníkům nové tvorby. Jde o dílo výjimečně výmluvné a poutavé (na další newyorské uvedení už to ovšem příliš nevypadá).
Henze odešel z Německa znechucen jeho netolerantností vůči homosexuálům a disidentům. Jeho Šestá symfonie oslavuje Kubu Fidela Castra a vlní se v karibských rytmech a hispánských rumbách. Sedmá pak představuje jeho mistrovské dílo, vědomým holdem Beethovenovi a Mahlerovi. V osmdesátých letech se Sedmé ujal mladý Simon Rattle a u birminghamského publika se jí dostalo vřelého přijetí.
Devátá symfonie, napsaná v roce 1997 pro Berlínské filharmoniky, je dle Henzeho „vyznáním německé vlasti mého mládí a poctou protinacistickému odboji“. Henze mi jednou řekl, že se cítí být dědicem Paula Hindemitha, který byl nucen z nacistického Německa uprchnout, a Karla Amadea Hartmanna, jenž zvolil cestu tichého vnitřního exilu. Troufám si tvrdit, že to byl právě Henze, kdo napsal poslední velkou německou symfonii.
V Henzeho deseti symfoniích nenajdete jediné laciné pozlátko. Je skvělé slyšet je znovu, a ještě k tomu v tak přesném a propracovaném provedení Symfonického orchestru Berlínského rozhlasu a Marka Janowského. Zkuste také po některé sáhnout, až se začnou krátit večery.
Album na Spotify:
Hans Werner Henze Edition: Sinfonia
Hans Werner Henze: Symfonie č. 1 pro komorní orchestr (I. Allegretto, con grazia, II. Notturno. Lento, III. Allegro con moto)
Hans Werner Henze: Symfonie č. 2 pro velký orchestr (I. Lento – Allegro, II. Allegro molto vivace, III. Adagio)
Hans Werner Henze: Symfonie č. 3 pro velký orchestr (I. Anrufung Apolls, II. Dithyrambe, III. Beschwörungstanz)
Hans Werner Henze: Symfonie č. 4 pro velký orchestr
Hans Werner Henze: Symfonie č. 5 pro velký orchestr (I. Movimentato, II. Adagio, III. Moto perpetuo)
Hans Werner Henze: Symfonie č. 6 pro dva orchestry (I. Allegro con moto, II. Lento, III. Allegro vivace)
Hans Werner Henze: Symfonie č. 7 pro velký orchestr (I. Tanz, II. Ruhig bewegt, III. Unablässig in Bewegung, IV. Ruhig, verhalten)
Hans Werner Henze: Symfonie č. 8 pro velký orchestr (I. Allegro, II. Allegramente con comodo tenerezza e ballabilità, III. Adagio)
Hans Werner Henze: Symfonie č. 9 pro smíšený sbor a orchestr (I. Die Flucht, II. Bei den Toten, III. Bericht der Verfolger, IV. Die Platane, V. Der Sturz, VI. Die Nacht im Dom, VII. Die Rettung)
Hans Werner Henze: Symfonie č. 10 pro velký orchestr (I. Ein Sturm, II. Ein Hymnus, III. Ein Tanz, IV. Ein Traum)
Kammerchor Des Rundfunkchors Berlin
Berlin Radio Symphony Orchestra
Rundfunkchor Berlin
Marek Janowski – dirigent
Michael Gläser – sbormistr
Label: Wergo
Datum vydání: 7. srpna 2026
Hodnocení Normana Lebrechta: ****
Další recenze Normana Lebrechta s díly Hanse Wernera Henzeho najdete zde a zde.
Pokud vás Henzeho tvorba zaujala, také si můžete přečíst recenze od Davida Chaloupky, Aleše Brázy, a Lenky Dohnalové.
