Mistře, děkuji, že jste si našel čas na dnešní masterclass s našimi mladými talentovanými pianisty Eliškou Tkadlčíkovou a Matoušem Zukalem. Možnost pracovat s vámi je pro ně jistě velkou ctí. Můj první související dotaz: jaký vidíte rozdíl mezi prací s mladým umělcem na krátkém masterclassu a výukou v rámci dlouhodobého studia?
Dlouhé roky práce jsou daleko důkladnější. Mistrovský kurz je bohužel rychlý. Není ideální, ale je to mnohem víc než nic. Když učím v Berlíně, vždy vytvořím mistrovskou atmosféru. Chci, aby byli všichni přítomni, nejen ten, kdo hraje, ale i ostatní studenti. Ve skupinách. Moc tomu věřím. Není to koncert, ale hráč hraje jinak, když jsou přítomni posluchači. Je to možná náročnější na nervy, ale je nutné naučit se nervy ovládat. Pokud to neumíte, na koncertě to také nepůjde.
Když výuka skončí, přemýšlíte i dále nad svými studenty, jak jim pomoci, jak vše zvládnout ještě lépe?
Moji studenti jsou pro mě důležití jako lidé. Je to kombinace přemýšlení nad studentem a skladbou. Nejprve musím myslet na skladatele a dílo, to je nejdůležitější. Ale pak je tu student, člověk s různými problémy, je to hodně psychologie, hodně medicíny, jako u lékaře.
Hudební svět vás obdivuje nejen jako umělce, ale též jako osobnost s širokými znalostmi z jiných oblastí. Považujete tyto vědomosti za nutné k tomu, aby pochopení pro určitou skladbu bylo komplexní a objektivní? Na světě je obrovské množství skvělých mladých pianistů, kteří znají jen každodenní desetihodinové až dvanáctihodinové cvičení. Jakou cestu jim doporučíte, aby se z jejich hry stalo umění?
Dobrý učitel musí vzbudit u studenta i jiné zájmy. Musí říct: Kdo je Goethe? Kdo je Shakespeare? Kdo je Rembrandt? Měl jsem také dobré učitele, kteří u mě vzbudili zájem o kulturu, knihy, divadlo, kino, historii a filozofii. Hudba není samostatná, souvisí s mnoha dalšími věcmi. Člověk, který jen cvičí na klavír, to nebude moc zajímavé umění. Nemůžete hrát krásně Čajkovského, pokud jste nečetli třeba Annu Kareninu nebo Válku a mír. Je to velmi, velmi důležité.
Co děláte, když někteří studenti takový zájem nemají? Milují hudbu, ale třeba jim stačí hrát rychle, je to pro ně taková sportovní disciplína. A jsou s tím velmi často úspěšní.
Bohužel, opravdu jsou často úspěšní. Ale já s nimi nemám slitování. Říkám, že to nejde. Nikdy se mi nestalo, že by můj student mé návrhy odmítl. Všichni byli za mé rady vděční.
Váš umělecký projekt Building Bridges s mladými pianisty dává obrovský smysl. Není to cesta, jak ti nejzkušenější pomohou těm mladým v jejich rozvoji? Můžete tento svůj projekt našim čtenářům více přiblížit?
Ano, byla to moje myšlenka, kterou jsem inicioval a začal realizovat v roce 2014. Projekt běží dál. Nechtěl jsem, aby se moji studenti účastnili soutěží, protože k nim mám odpor. Soutěže jsou jako sport a někteří mladí lidé se jich účastní neradi, přesto ale musí. Chtěl jsem jim dát alternativu. Ne soutěž, ale koncerty a hraní před publikem, v tom jim mohu pomoci. Ale i tady jsou mé ruce trochu svázané, protože pořadatelé koncertů nejsou dnes příliš aktivní, nechtějí riskovat. A pianisté v projektu? Už nejsou studenti, studium mají ukončené a hledají další cestu. A já takové lidi hledám a vybírám. Často, kdekoliv jsem, mladí lidé přicházejí na mistrovský kurz a chtějí mi zahrát. Nemám moc času, ale obvykle říkám ano, přijďte. Musím vybrat tři ročně, ale poslechnu si třeba padesát až sto pianistů.
Je samozřejmé, že pianisté, se kterými pracujete, zahrají vše. Soustředíte se více na to, aby dílo co nejlépe pochopili, nebo preferujete jejich vlastní osobitost a otevřený přístup k interpretaci?
Pracujeme samozřejmě na obou složkách, ale je důležité porozumět skladbě, struktuře, harmonii, kontrapunktu a teorii, která se často zanedbává. Mnoho studentů, hlavně z Asie, umí skvěle hrát, ale nemají mnoho povědomí o kompozici, harmonii, formě. Já sám jsem měl štěstí, že jsem se učil u skvělých skladatelů, jako György Kurtág, kteří vidí skladbu jinak než pianista. To je pro mě velmi důležité a zajímavé a chci to předat. A také zájem a zvědavost o obecnou kulturu, což je důležité. Berlín je na to dobré místo – není to krásné město, ale kultura je tam všude.
Vy sám hrajete velmi rád na historické nástroje. Který jediný nástroj byste si vybral na celý život a proč?
Není to jednoduché říct jedním slovem. Mám rád Bösendorfer, který mi vyrobili na míru, ale staré nástroje mám velmi rád. Mám například nástroj Brodmann z roku 1820, na kterém zní fantasticky Schubert, ale Beethoven už je trochu jiný, Schumann potřebuje zase odlišný specifický nástroj.
Seznamujete své studenty i s těmito historickými nástroji?
Ano, chodíme do muzea nástrojů, kde jsou staré klavíry a klavichordy. Není to o kopírování, ale o poznání originálu. A když to talentovaný člověk vyzkouší, vrátí se k modernímu Steinwayi a zahraje úplně jinak.
My můžeme se skladateli překrásně hovořit skrz jejich hudbu. Kdyby to bylo možné, se kterým skladatelem byste si chtěl osobně pohovořit? Na co byste se ho ptal?
Určitě s Bachem, protože je pro mě největší, je jako Bůh. Neměl bych odvahu s ním mluvit. Kdysi se ptali Antonína Dvořáka, co by dělal, kdyby za ním přišel Brahms, a on řekl, že by ho pozdravil a pozval na pivo. „A co kdyby přišel Beethoven?“ „Pozval bych ho na večeři,“ odvětil Dvořák. „A co kdyby přišel Mozart?“ „Měl bych velký strach, schoval se pod stůl a třásl se,“ odpověděl Dvořák. A já bych se při setkání s Bachem třásl podobně.
Jaký je váš vztah k české hudbě?
Miluji českou hudbu, opravdu mě hluboce zasahuje, hlavně Janáček, ale i Smetana a Dvořák. Hřeje mě u srdce. Hrajeme ji i na letošním turné s Jevgenijem Kissinem, třeba zítra na festivalu Rudolfa Firkušného v Praze, což je velká čest.
A co soudobá hudba? Považujete ji za stejně významnou jako hudbu dřívějších epoch?
To je složitá otázka. Hudba jde dál, jsem zvědavý, ale je málo nové hudby, která by mě opravdu nadchla nebo zasáhla. Mám pocit, že čekáme na mesiáše, nového geniálního skladatele. Od druhé světové války neexistuje mnoho mistrovských děl, která zůstanou. Přirozený hudební vývoj přerušila dodekafonie. Schönberg byl génius, ale jeho systém umožnil psát skladby i lidem bez talentu. To dřív nešlo. V Mozartově době bylo mnoho skladatelů, ale ne všechno byla zlatá hudba. V dodekafonii vzniklo mnoho ošklivé hudby a lidé měli dost, přišel minimalismus, který ale nemám rád. Miluji ale svého učitele Kurtága, ten je skvělý a jeho hudba tady zůstane. Jinak musíme čekat, umění má své cykly.
Mistře, děkuji vám za krásnou chvíli strávenou ve vaší přítomnosti, velmi se těšíme na vaše zítřejší společné vystoupení s Jevgenijem Kissinem na Klavírním festivalu Rudolfa Firkušného.
